Mladá žena s malou dcerou v náručí vystoupila z autobusu v podzimu a podívala se na dřevěnou ceduli: Klíče, stálo napsáno, jako by to byl název vesnice.
Alenko! se slzami v očích k ní přiblížila stařenka v bílém šátku Dej mi Jarmíčku.
Místní obyvatelé se zaujatě dívali na cizí matku s kočárkem, ale babička Guriánová a Alenka spěchaly, nesly kočárek i kufr, a ani se neohlížely. Když dorazily k dřevěné chalupě, stará žena zamkla vrátnici a vběhla dovnitř.
Mámo!
Vnoučata už plakaly u stolu a objímala se s Jarmíčkou, Alenka neustále slzila.
Utekl jsem od manžela, babi!
Jak to?
Není to taková pohádka, co ti vyprávěl. Říkal mi věci zlé, řídil mě jako otroka. Říkal, že mi vezme dceru. Nemohla jsem u něj dýchat, ani se smát. Jsem unavená.
Stará Guriánová mlčky přikývla a zamračila se:
Tři roky manželství a už se rozpadá, co se stalo se starými časy.
Alenka přestala plakat, pozvedla hlavu a podívala se na babičku.
Babi, pokud mě nezvládneš, odejdu. Já jsem už odešla od své matky, protože mě nepochopila a křičela. Říká, že mám snášet, že muži nic neřeknou. Jak mám dál žít, když mě dusí?
Stará se jen na chvíli zamračila, pak vnoučku objala a po vlasech hladila:
Zůstaň! Nechci tě odsunout, nechci říkat slova. Zůstaneš se mnou, a dům můj bude jen pro tebe. Jsi moje kráska.
***
Alenka, dívka z města, zapomněla na Prahu. Začala se křít pověst, že je provdaná za zloděje, a tak utíkala k babičce s kočárkem a kufrem, aby se schovala. Však Alenka se držela důstojně, našla práci na poště a všichni ve vesnici ji měli rádi.
V Guriánových je všechno milé, úsměvy a pomoc na dosah.
Jarmíčko, ukazovala Alenka v zahradě dcery, neboj se, malá, můžeš sbírat a jíst. Tady je červený, tam žlutý, a to jsou ostružiny.
Dívka v květované šatičce se přibližovala ke keřům a dotýkala se bobulí. Za plotem se pohnuly řepíky a vynořil se černý pes s bílými skvrnami, zvedl ucho a zakňučel.
Pejsek, usmála se Alenka.
Znovu se houpaly řepíky a vylezl kudrnatý chlapec. Jarmíčko se na něj upřeně dívala.
Pavel! ozval se hlásný muž, přistoupil ke plotu šedý dědeček. Dobrý den.
Dobrý den, usmála se Alenka.
Pavel, kudrnatý chlapec, se odvážil přistoupit k plotu, chytil se rukou a podíval se na Jarmíčku. Byl o něco starší než Alenčina dcera.
Alenka povolala chlapce:
Pojď sem, chlapče. Máme tu bobule. A Jarmíčko se s tebou ráda pohraje.
Dědeček se usmál, opřel se o plot a přátelsky promluvil:
Nevěděla jsem, že tu máte Jarmíčku. U nás je Pavel sám, nemá kamarády, bloudí po dvoře. A máme také psa, Šárka.
Alenka se rozveselila:
U nás Jarmíčka nudí. Přijď k nám na dvorek, Pavle!
Pavel nechtěl odmítnout, přelézl plot a za ním se rozběhl pejsek. Děti se ihned spřátelily a smích zněl až do soumraku.
***
Pavlův táta, skromný Jan, jezdil o víkendech, zahleděl se na Alenku překvapeně a už nepustil oči. Každý víkend přinášel květiny, dárky a svou Žlutou Škodu k řece.
Babička Guriánová souhlasila:
Ach, Alenko, je to dobrý chlap. Opuštěl manželku, je čestný, vychovává Pavla sám, pracovitý, nepije. Vzrostl mi před očima. Má byt ve městě, protože má práci.
Alenka se zamilovala, ale bála se, že její bývalý manžel ji najde. Přiznala se Janovi, že potřebuje vědět, s kým si povídá.
Počkáš, slíbil Jan. Budu tě čekat, kolik bude třeba, až pak vezmu Jarmíčku do města.
Alenka souhlasila a Jan odjel. Roky míjely, babička Guriánová pomalu upadala, Alenka ji krmila lžičkou; Jarmíčka chodila do školy. Žádné zprávy od bývalého manžela nezůstaly, a Alenka se usadila v novém životě. Pavlův dědeček zestárl, přestal vycházet.
Alenka pečovala o starce i o Pavla, a Jan jezdil jen jednou za měsíc, přinesl jen prázdné slova a stížnosti:
Pracuju, Alenko, splácím hypotéku, všechno jde na splátky, ani kalhoty pro syna si nemůžu koupit.
Alenka mu odpověděla:
Všechno chápu, hlavně se starej o sebe, dobře se najídej, oblékej se podle počasí. My to zvládneme.
Jan odešel s těžkým srdcem.
***
Jarmíčko křičela ze dvora:
Jarmíčko! Přijď sem, ty špindulka!
Co chceš? odpověděla dívka, líně vyhřívajíc se na schodech.
Alenka mávla rukou k kuřecí kurníku:
Co se stalo, Jarmíčko?! Právě jsem odešla do práce a podívej, co se tu stalo.
Co tam? zlobila se dospívající dcera.
Nevidíš, Jarmíčko?
Jarmíčko naplnila rty, přiblížila se a povzdechla:
Mám se učit, mamka.
Co budeme jíst v zimě? Kuřata jsou vyhryzáta, nic nezbylo.
Měla jsem kurník zavřít?
Nevzala jsem?
Jarmíčko se rozplakala, Alenka se také rozplakala. V zahradě byl nepořádek: řádky ušlapy, plot byl prorázán a celý se převrátil.
Pavle! Musím s tebou mluvit! přelézla Alenka plot. Pavel stál pyšně s kamarádem. Přistoupila k psí bouda a podívala se dovnitř.
Aha, Šárka má celý čumák v puzdru. Co, Šárka, už jsi sýta?
Co to prý? odpověděl Pavel a posmívá se.
Chlapci se smáli Alence.
Pavle, tvůj pes zničil můj kurník
To není Šárka, ty se mýlíš, naše slepice volně pobíhají po dvoře, nic jim neublížilo.
Alenka se zmateně dívala na chlapce, jak se z malého kudrnatého kluka stal tak chladný teenager.
***
Občas Alenka volala matku, která se chovala jako cizinka.
Alenko, co potřebuješ, mluv rychle, jsem zaneprázdněná.
Čím jsi zaneprázdněná, mami? zeptala se Alenka. Svým novým životem? Štěstím otce nebo cizími vnuky?
Nemají pro mě nic společného, Alenko! Když takhle mluvíš, zapomeň, že máš matku.
A já už matku nemám, mami
Pak už nevolej.
Alenka štípala rty, zlost se v ní šířila:
Stárneš, přijdeš ke mně, a cizí děti tě nepřijmou?
Smutkem se rozlévaly slzy. Jednou si řekla, že si vezme volno, nahrála se do autobusu a jelí do města, aby přinesla překvapení Janovi. Zjistila přes Pavla adresu, šla přímo na nádraží, zaklepala na dveře.
Dobrý den, nejsme si jisti, že jsme Goriani? Já jsem s Janem.
Kdo jsi ty? zeptala se žena.
Manželka, samozřejmě.
Žena se usmála a Alenka spěšně odešla. Jan přijel na víkend, jako kdyby nic, a chtěl s Alenkou mluvit vážně:
Co to máš, jako malá? Žiju s Jánkou, co chceš od dospělého muže?
Alenka zaplakala a začala koktat:
Alenko, ach…
Co to je? Jsi tady pořád zaneprázdněná se svým důmkem?
Proč mě tak ponižuješ?
Jan se podíval na Alenku, přikývl a odešel.
***
Vztahy se sousedy se rozpadaly. Dědeček mluvil s Alenkou jako s hluchým, a jeho babička Zaharáková přivezla vnoučata na léto. Děti rozbíjely plot, šplhaly po řadách, a spásaly se v rozrůstajícím se malinovém keři.
Jarmíčko, svazovala hlavu šátkem, co?
Co máš, mámo? odpověděla dospělá dívka, chtěla se usmát a přinést čaj.
Hlavu bolí, ztiš hudbu.
Vždyť ti hlava bolí, vezmi si pilulku.
Musíme sbírat maliny, sousedé nás nechají bez bobulí.
Sbírej, já marmeládu nejím.
Alenka cítila, že se v ní něco zlomilo. Stála u okna a mlčky přemýšlela. Občas šla k plotu, zvedla ho a uvázala provázkem ke sloupům. Plot padal a znovu ho zvedala. Jan už v Klíčích nejezdil. Syn Pavlův už skončil školu. Bez Jana a Alenky byl život snad lehčí.
Jednoho dne Jarmíčko tiše přišla ke svému otci a objala ho: nepoznala už svou dceru, možná dospěla. Šlo jen měsíc do konce školního roku.
Mami, pomoz mi, prosila Jarmíčko. Ráno se mi točí, slabé jsem, a po jídle mám nevolnost.
Musíš k doktorovi. Není těžké, nejsi těhotná.
Jarmíčko se zarazila:
Těhotná?
Kde to slyšíš, že si s někým? Nemáš ani přítele.
Cože, maminko?
Z kliniky vyšla Jarmíčko s Alenkou, a obě šly k domu Gorianových, ale dveře neotevřely. Z okna se jen ukázala stará Zaharáková a napřáhla pěstí. Alenka se vplížila zpátky přes plot.
Pavle! Musím s tebou mluvit.
Pavel stál se svým kamarádem a smál se:
Teta Alenko už šílená, skáče přes plot.
Pavle, potřebuji s tebou promluvit, pošli kamaráda a pojď sem.
Starý dědeček vyběhl z verandy:
Není kam jít, mluv tady!
Alenka se podivila:
Dědo, co to děláš?
Můžu tě i zmlátit, když bude potřeba. Vím, co chceš, babičko, dala jsi mi pokyn. Pokud na Pavla nasadíš pouta jako na Jarmíčku, radši ho nech v lese.
Alenka se rozzlobila:
Takže chceš matku zmást, a pak se skrývat?
My Guriánové, celým životem se hádáme s Goriany!
A babička?
Babička tě chtěla! Pořád kolem mě kroužila, chtěla se mnou!
Alenka se zakřivila a odešla, zatímco Pavlův kamarád řekl:
Nebuď tak tvrdý, Katko, potřebujeme se spojit.
Pak se vrátila ke svému dvoru.
Pusť to, Alenko, šeptala zemřelá babička ve snu.
Alenka se vrátila s mužem, který se tvářil silně. Jarmíčko položila knihu a šla je přivítat.
Kato, tohle je tvůj otec.
Táta? Kde jsi ho našla?
Jarmíčko hleděla na muže obrovskými očima. Ten ji také sledoval.
Jsi dospělá nevím, co říct. Já jsem tě chtěl potrestat, ale už mám dost.
Život už mi dal zabrat, pokrčila rameny Alenka.
Celá vesnice Klíče se rozrvala o příjezdu bandity. Ten skutečně jedl jako bandita: přivezl velkého ochráncepsa a první věc, co udělal, byl napadnout sousedovu Šárku.
To byl on, viděl jsem z okna! křičel starý Gorin.
Důkazy? Máme video? ptal se druhý.
Šárku poskočili, ztratili ucho, ale hlavní byla psychická rána psa Gorianů, který se schoval v boudě, stáhl ocas a odmítl ven.A pak se celý vesnický svět roztřpytil do tichého šepotu, jako by se probouzel z nekonečného snu.
