Tereza byla v posledním ročníku vysoké školy, když otěhotněla. Svému příteli o tom neřekla hned; dozvěděl se to až v pátém měsíci. Proč jsi mlčela? Vždyť víš, že podle mých zásad bychom měli mít děti až po promoci, až si vybudujeme vlastní zázemí, řekl Tomáš. To je v pořádku, já jsem vždycky říkala, že studium není moje cesta, chci velkou rodinu, odpověděla Tereza klidně. Tomáš byl tak rozzlobený, že po ní v afektu hodil skripta. Nějak to zvládneme, budeme bydlet v bytě tvojí babičky, pošleme ji do lázní a postaráme se o děti, pokračovala těhotná Tereza, a pak si pořídíme další. Ale nejdřív svatba, a co nejdřív!
Ty tomu věříš, co říkáš? Celou dobu jsi jen hrála tu hodnou holčičku. Tomáš si začal balit kufr. Proč mě opouštíš? Vždyť si mě musíš vzít! Jestli odejdeš, zesměšním tě před celou univerzitou! Nebudu tady s tebou bydlet. Zůstaň si tu měsíc sám a pak dělej, co chceš! Když se dítě narodí, uděláme test, budu platit alimenty.
Uplynulo deset let. Tomáš teď pracoval v kanceláři v Brně. Šéf oddělení se doslechl, že má syna. Tomáši, mluvíš někdy se svým synem? zeptal se šéf. Ne, vlastně ho ani neznám, odpověděl Tomáš.
Tomáš se rozhodl studentům vyprávět, jak ho jedna dívka podvedla. Takže jsi ji nechal samotnou s dítětem? Nenechal. Pomáhal jsem jí finančně! rozčiloval se Tomáš. Ale říká, žes jí nedal ani korunu. To říká ona, já svého kluka dokonce i zbil, smál se šéf.
Tomáš byl rozzlobený, vždyť ji přece upozorňoval! Tentokrát, podle svého oficiálního platu, se rozhodl posílat alimenty přímo na dítě. Ve výsledku to bylo ještě méně, než platil dřív. Tereza už byla rok vdaná, a podle Tomáše vychovávala moc nezbedného chlapce stejně neposlušného, jako byla ona.
Ale jak se ta scéna přelévala jeden přes druhý, působili všichni jako loutky ve snu, kde brněnské tramvaje jezdily pozpátku, peníze plynuly jako kapičky piva z nedovřeného půllitru, a v babiččině bytě za oknem zpívala liška místo kosůJednoho zimního odpoledne si Tomáš na sklonku pracovní doby všiml, že má na mobilu nepřijatý hovor z neznámého čísla. Zprvu to ignoroval, ale něco v něm se pohnulo a rozhodl se zavolat zpět. Po dvou zazvoněních uslyšel dětský hlas: Dobrý den, jste pan Tomáš Novotný? Mám napsat referát o rodině… Chtěl byste mi něco říct o sobě? Dlouho mlčel. Pak pomalu, potichu odpověděl: No, když jsem byl malý, taky mě bavilo ptát se na všechno kolem… Cítil, jak mu v krku roste uzel, a s podivným rozechvěním poslouchal další otázky kluka, kterého vlastně nikdy nepoznal.
Na konci hovoru zaznělo: Můžeme zase někdy mluvit? Tomáš zaváhal, pak překvapivě klidně řekl: Ano, rád. Položil telefon a dlouhou dobu hleděl z okna na zasněžené střechy města. V ten moment mu došlo, že nic už nebude jako dřív. Možná těch ztracených deset let nemůže vrátit, ale právě získal malou odvahu začít znovu. A to bylo víc, než v co kdy doufal.