Minulost zůstává minulostí

Dobré zprávy

— Zajdi k našim partnerům a vyřeš tenhle problém jednou provždy, — zabručel šéf a upřeně se podíval na Lukáše. — Už jsem to probral s jejich vedoucím, čekají tě. Zítra ráno odjíždíš na služebku, vezmi si dokumenty. Spoléhám na tebe, — dodal a poklepal prsty po stole.

— Žádný problém, zařídím to, — přikývl Lukáš. — Pojedu autem.

Lukáš měl práci, kde služební cesty byly na denním pořádku. Bavilo ho to – nová města, tváře, rozhovory. Všechno bylo předvídatelné: cesta autem nebo letadlem, pracovní jednání, večeře, hotel. A pak zpátky domů.

Jeho žena, Martina, byla na tyhle cesty zvyklá. Jednou za týden nebo i častěji odjížděl do větších či menších měst.

— Marti, zítra ráno jedu na služebku, — oznámil jí, když se vrátil do jejich útulného bytu v Brně.

— Na dlouho? Nebo jako obvykle? — zeptala se s lehkou nervozitou v hlase.

— Jak vždycky, jen na chvíli, — usmál se Lukáš, objal ji a políbil na čelo.

Jeho cestovní taška byla vždy připravená. Martina, pečlivá a pozorná, měla přehled o jejím obsahu. On jen před odjezdem přidal dokumenty a klíče.

Žili spolu dvanáct let a vychovávali syna Tomáše, školáka a nadějného hokejistu. Bylo to Lukášovo druhé manželství, ale první opravdu šťastné. Tomáše miloval – chytrý, laskavý a organizovaný kluk, který je těšil úspěchy ve škole i ve sportu.

Mezi přáteli, na rybách nebo v sauně, Lukáš vždycky o Martině mluvil s láskou:

— Mám štěstí, že jsem našel ženu, se kterou je klid a pohoda. Důvěřuji jí jako sám sobě a ona mně.

— Závidím, — povzdechali si někteří. Ne všem se vztahy dařily. Jako Lukáš byli někteří ve druhém manželství, jeho nejlepší kamarád Pavel dokonce ve čtvrtém.

Brzy ráno Lukáše probudila vůně palačinek.

— Ta je ale neúnavná, — pomyslel si s náklonností. — Už je v kuchyni. Jsem šťastný chlap, jen ať to nepokazím.

— Dobré ráno, moje kuchařko, — usmál se, když po sprše vešel do kuchyně.

— Vím, čím tě potěšit, — mrkla na něj Martina a postavila před něj talíř s palačinkami. — Chci, aby se ti po mých snídaních stýskalo a rychleji ses vracel.

— Chytrá, — zasmál se Lukáš. — Mimochodem, dneska má Tomáš důležitý zápas, ne?

— Ano, proti týmu z Ostravy, — přikývla. — Říkal, že budou bojovat o výhru.

— Zavolám večer, ať vím, jak to dopadlo, — slíbil Lukáš, zatímco syn ještě spal.

Sbalil si tašku, vzal dokumenty a rozloučil se s Martinou. Vyrazil v dobré náladě. Čekala ho čtyřhodinová cesta do Olomouce. Dál od městského shonu na dálnici se zhluboka nadechl. Začal září, ale žluté listy už se točily ve vzduchu a lepily se na čelní sklo.

V kanceláři partnerů rychle vyřídil, co bylo potřeba. Zbývala jen večeře a cesta domů. Měl rád noční silnice – klidnější, volnější. Vybral si oblíbenou restauraci na okraji Olomouce, tichou a útulnou, bez hlučných davů.

Zaparkoval a pohlédl na nebu. Temné mraky se hnaly a v dáli zahřmělo.

— Bouřka v září? — podivil se. — To není obvyklé.

V restauraci si sedl k oknu. Číšník přijal objednávku, zatímco za oknem už blýskalo. Najednou se dveře otevřely a s rachotem hromu a deště vešla dovnitř žena. Lukáš ztuhl. Poznal by ji mezi tisíci. Byla to Jitka, jeho první žena – žena, kterou kdysi uctíval, a pak nenáviděl. Vypadala pořád stejně oslnivě.

Jejich manželství byl chaos. Pět let s Jitkou se táhlo jako věčnost. Vášeň se změnila v utrpení: hádky, nevěry, žárlivost. Lukáš odcházel a vracel se, dokud to jednou provždy nerozdýchal. Po rozvodu potkal Martinu a našel s ní klid. Jitku od té doby neviděl.

— Co tady dělá v Olomouci? — pomyslel si, jak mu srdce sevřelo.

Jitka se rozhlédla po místnosti. Číšník jí ukázal na vedlejší stůl. Sedla si, svlékla kabát a její kaštanové vlasy se rozsypaly po ramenou. Hrdé držení těla, známý úsměv. Lukáš byl bezradný: odejít do lijáku, nebo zůstat?

Jitka ho zaznamenala. Na okamžik ztuhla, pak se usmála a řekla:

— Lukáši? Nevěřím vlastním očím! To je osud, že jsi právě tady?

Nuceně se pousmál a snažil se působit lhostejně.

— Ahoj. Jo, jsem tady.

— Přesednu si k tobě! — prohlásila a bez odpovědi se usadila naproti němu.

Déšť bušil do oken, hrom ustal. Číšník přijal její objednávku, ale varoval, že bude nějakou chvíli trvat. Jitka si otřela ruce ubrouskem a spustila:

— No, tak mi povídej, jak se máš?

— Dobře, — krátce odpověděl Lukáš. — A ty?

Neodpověděla, místo toho začala povídat o sobě a usmívala se. Lukáš ji skoro neposlouchal, ponořený do vzpomínek.

Seznámili se, když Jitka pracovala v pobočce jejich firmy. Nejprve si volali, pak se potkali na výroční oslavě. Přitáhli se k sobě jako magnety. Celou noc probdělí v jejím pokoji, další den procházeli galerií. Druhá noc už nebyla o rozhovorech.

— Mám auto, — řekl tehdy. — Pojedeme domů spolu?

— A já se ti nebránim, — zasmála se Jitka.

Rychle se nastěhovali k sobě a vzali se. Ale brzy si Lukáš všiml jejího flirtování s klienty.

— Proč s nimi koketuješ? — zeptal se jednou.

— To je práce, — mávla rukou. — Musím je omotat kolem prstu.

Pak se vrátil ze služebky dřív a doma ji nenašel. Jitka se objevila až k ránu a bylo cítit víno.

—Lukáš nastartoval auto a s úlevou vydechl, když se Olomouc ztrácela v zpětném zrcátku, zatímco jeho myšlenky už byly u Martiny a Tomáše, kde patřily.

Rate article
Add a comment