Minulost zůstává minulostí
„Odjeď za našimi partnery a vyřídíš to jednou provždy,“ řekl šéf podrážděně, zatímco upíral pohled na Jakuba. „Všechno jsem probral s jejich vedoucím, čekají na tebe. Zítra ráno vyrážíš na služebku, vezmi si dokumenty. Spoléhám na tebe,“ dodal a poklepal prsty o stůl.
„Žádný problém, zařídím to,“ přikývl Jakub. „Pojedu autem.“
Jakub měl pozici, kde služební cesty byly na denním pořádku. Práce ho bavila – nová města, tváře, rozhovory. Všechno bylo předvídatelné a jasné: cesta autem nebo letadlem, pracovní jednání, hotel, večeře v restauraci. A pak zase domů.
Jeho žena, Alena, už byla na takové výjezdy zvyklá. Jednou za týden nebo i častěji Jakub vyrážel do větších i menších měst.
„Alenko, zítra ráno jedu na služebku,“ oznámil, když se vrátil do jejich útulného bytu v Brně.
„Na dlouho? Nebo jako obvykle?“ zeptala se s mírnými obavami v hlase.
„Jako obvykle, jen na chvíli,“ usmál se Jakub a objal ženu, políbil ji na spánek.
Cestovní taška byla vždy připravená. Alena, starostlivá a pozorná, hlídala její obsah. Jakub jí úplně věřil, před odjezdem jen přidal doklady a klíče.
S Alenou žili dvanáct let, vychovávali syna Tomáše, školáka a začínajícího hokejistu. Bylo to Jakubovo druhé manželství, ale poprvé opravdu šťastné. Tomáše zbožňoval – chytrý, hodný a organizovaný kluk, který se těšil z úspěchů ve škole i ve sportu.
Mezi přáteli, ať už na rybách nebo v sauně, Jakub vždycky o Aleně mluvil s láskou:
„Měl jsem štěstí, že jsem našel ženu, se kterou je mi dobře a v klidu. Věřím jí jako sám sobě a ona mi to vrací.“
„Závidím,“ povzdechli si někteří. Ne všem se podařilo mít takový vztah. Někteří, jako Jakub, byli v druhém manželství, zatímco jeho nejlepší kamarád, Pavel, dokonce ve čtvrtém.
Brzy ráno Jakuba probudila vůně palačinek.
„Ta je ale neúnavná,“ pomyslel si s něhou. „Už je v kuchyni a šije. Jsem šťastný chlap, jen ať to nezakřiknu.“
„Dobré ráno, moje paní domácí,“ usmál se, když po sprše vstoupil do kuchyně.
„Vím, čím tě rozmazlit,“ mrkla na něj Alena, když před něj postavila talíř s palačinkami. „Chci, aby ti chyběly moje snídaně a abys se rychle vrátil.“
„Chytráka,“ zasmál se Jakub. „Mimochodem, dneska má Tomáš důležitý zápas, ne?“
„Ano, proti týmu z Ostravy,“ přikývla Alena. „Říkal, že budou bojovat o vítězství.“
„Večer zavolám, ať vím, jak dopadli,“ slíbil Jakub, zatímco syn ještě spal.
Sbalil tašku, vzal si doklady, rozloučil se s ženou a vyrazil v dobré náladě. Před ním byla čtyřhodinová cesta do Olomouce. Na dálnici, daleko od městského shonu, se zhluboka nadechl. Září sotva začalo, ale žluté listí už vířilo ve vzduchu a lepilo se na čelní sklo.
V kanceláři partnerů rychle vyřídil všechny záležitosti. Zbývalo jen najíst se a vyrazit domů. Miloval noční silnice – tiché, volné. Vybral si známou restauraci na okraji Olomouce, klidnou a útulnou, kde nebyly hlučné davy.
Když zaparkoval, podíval se na nebe. Nadcházely temné mraky a v dálce zahřmělo.
„Bouřka v září?“ podivil se Jakub. „To je výjimka.“
V restauraci si sedl ke stolu u okna. Číšník přijal objednávku, zatímco za oknem už blýskalo. Najednou se dveře prudce otevřely a dovnitř vtrhla žena za řevu hromu a deště. Jakub ztuhl. Poznal by ji mezi tisíci. Byla to Tereza, jeho první žena – žena, kterou kdysi zbožňoval a poté nenáviděl. Pořád byla oslnivě krásná.
Jejich manželství byl chaos. Pět let s Terezou se táhlo jako věčnost. Láska plná vášně se změnila v utrpení: hádky, nevěry, žárlivost. Jakub odcházel a vracel se, dokud to jednou provždy neukončil. Po rozvodu potkal Alenu a našel s ní klid. Terezu od té doby neviděl.
„Co tady dělá v Olomouci?“ pomyslel si, když cítil, jak se mu sevřelo srdce.
Tereza rozhlédla po místnosti. Číšník jí ukázal na vedlejší stůl. Sedla si, svlékla kabát a její kaštanové vlasy se rozpadly po ramenou. Hrdé držení těla, známý úsměv. Jakub byl zmatený: měl odejít do deště, nebo zůstat?
Tereza si ho všimla. Na okamžik ztuhla, pak se usmála a řekla:
„Jakub? Vlastním očím nevěřím! To je osud, že jsi tady?“
Nutil se k úsměvu a snažil se působit lhostejně.
„Ahoj. Jo, jsem tady.“
„Přesednu si k tobě!“ prohlásila a bez čekání na odpověď se posadila naproti němu.
Déšť bubnoval na okna, hrom ustal. Číšník přijal její objednávku s upozorněním, že bude chvíli čekat. Tereza si otřela ruce ubrouskem a začala:
„Tak mi povídej, jak se máš?“
„Dobře,“ odpověděl krátce Jakub. „A ty?“
Neodpověděla, místo toho začala vyprávět o svých věcech, stále se usmívala. Jakub skoro neposlouchal, ponořený do vzpomínek.
Poznali se, když Tereza pracovala v pobočce jejich firmy. Nejprve si jen volali, poté se potkali na firemním večírku. Přitahovalo je to jako magnet. Celou noc proklábosili v jejím pokoji a druhý den se procházeli po galerii. Druhá noc už nebyla o mluvení.
„Jedu autem,“ řekl tehdy. „Pojedeme spolu domů?“
„A já se nebráním,“ zasmála se Tereza.
Rychle se sestěhovali a vzali se. Ale brzy si Jakub všiml jejího flirtování s klienty.
„Proč s n”Když pak konečně dorazil domů, Alena mu v dveřích položila jedinou otázku: ‘Tak co, jaký byl tvůj den?’ a on si s úlevou uvědomil, že na Terezu ani nevzpomněl.”