Miluje? Nemiluje?.. Nebo jen sebe?
„Co tím myslíš, že si neumíš vybrat?“ – Zuzana zírala na svou kamarádku z gymnázia s výrazem takového odsouzení, jako by přiznala zločin. – „Když váháš mezi dvěma muži, znamená to, že žádného z nich nemiluješ. To je jasné jako facka.“
„Tobě možná jasné, mě ale ne,“ vzdychla těžce Jana. – „Oba se mi líbí. Každý svým způsobem. A oba jsou dobří.“
„Ty si prostě jen více miluješ sama sebe, a proto je oba vodíš za nos,“ pokračovala Zuzana důrazně. – „Kdyby ses opravdu zamilovala, nehrála bys s city druhých. To je nefér. To je podlé.“
„Snadné je soudit,“ odsekla Jana. – „Nejsem tak dokonalá jako ty. Já se teprve učím milovat. Nemám zkušenosti. V pondělí si myslím, že ten první je ten pravý. V úterý je to rozhodně ten druhý. Ve středu zase první. Prostě si nedokážu vybrat. Není to legrace. Oba jsou dobří. A oba mi nejsou lhostejní.“
„Hod si korunou, když se nemůžeš rozhodnout,“ zamumlala Zuzana. – „Lepší než to nekonečné přemítání mezi dvěma ohni. A svědomí bude čistší.“
„Děkuji za radu. Házej si své drobné do kašny, třeba přinese štěstí. A nezapomeň, že ty jsi možná nikdy žádnou volbu neměla. Nebo nebyl z koho vybírat?“
„Já bych nikdy nedokázala tak dlouho lhát!“ vzepřela se Zuzana. – „Mám Honzu. On mě miluje. A já miluji jeho. A všechno je mezi námi v pořádku.“
„No jistě. Štěstí vám přeju,“ ušklíbla se Jana.
…
Uběhly tři roky. Zuzana seděla sama v poloprázdné hospodě a usedavě plakala. Před ní stála sklenice s už vlažným vínem. V hlavě se jí promítal ten dávný rozhovor.
„Nikdy neříkej nikdy“ – kdo by si pomyslel, že se ocitne ve stejné situaci. Jen teď se mučivě nemohla rozhodnout mezi dvěma muži… Ona. Ta samá Zuzana, která kdysi rozdávala rady na všechny strany.
S Jakubem byla přes rok. Všechno vypadalo dokonale. Byl spolehlivý, chytrý, pečující. Sen, ne muž. A ano, měl vážné úmysly.
Ale najednou se v jejím životě znovu objevil Honza. Ano, ten samý. Bývalý. Se kterým kdysi chodila. Který od ní odešel, protože začal žárlit, podezřívat, rozčilovat se kvůli maličkostem.
Rozešli se, když už bylo jasné – nedíval se na ni jako na milovanou ženu. Pro něj se stala neviditelnou. Všechno bylo „špatně“: ne to řekla, ne to oblékla, ne tam se podívala… A pak – ticho. Rozchod. Bolest. Měsíce samoty.
A najednou – telefonát. „Ahoj, jak se máš? Nemám s kým mluvit. Potkáme se?…“
Šla. Jen ze zvyku. Jen proto, aby se ujistila, že to všechno už je dávno pryč.
A tam byl zmatený Honza. Sám, zlomený. Bez práce, s nemocnou matkou, bez lásky. A mluvil. Mluvil bez přestání. A ona poslouchala. A litovala ho.
Neřekla, že má jiného. Že je možná šťastná. Že na ni někdo čeká.
Honza začal psát. Volat. Zvat ji. Začali se vídat. Nevinně. Ale čím dál častěji.
S Jakubem všechno zůstávalo jako dřív. Byl tu. Staral se. Dával dárky. Něžně se dotýkal její ruky. Díval se… tím pohledem. Teplým, zamilovaným. Vždycky.
Ale Honza… To bylo jako návrat do minulosti. Parta, společní přátelé, posezení, koncerty, výlety. S ním jako by se vrátila do mládí. Jakub tomu nerozuměl. Byl vážný. Zaujatý. Introvert.
Zuzana se trápila. Její srdce trhalo. Jakub byl ten, s kým mohla stavět budoucnost. Honza byl ten, kterého jí bylo líto. A možná… stále milovala?
Znovu a znovu si v mysli přehrávala možnosti. Jak říct pravdu? Jak si vybrat?
A jednoho večera, když už to nemohla vydržet, vytočila číslo té samé Jany. Omluvit se. Poprosit za odpuštění za ta slova.
„Promiň mi ten rozhovor… teď chápu, jak ses tehdy cítila.“
„Prominout za co?“ upřímně se podivila Jana. – „Ani si nepamatuju, koho jsem si tenkrát vybírala. Bylo to tak dávno.“
„A teď jsem na tvém místě. Mezi dvěma. Nemůžu si vybrat. Bojím se. Strašně.“
„Ty opravdu myslíš, že když miluješ, můžeš být ‚mezi dvěma‘? Prostě žádného z nich nemiluješ. Ale sebe – ano, moc. A kdyby to někdo dělal s tebou? Chodil by se dvěma najednou, koho bys milovala – jeho?“
„Nikoho,“ zašeptala Zuzana.
„A to je odpověď. Nikoho. Protože takhle jednají jen ti, kteří milují jen sami sebe. Zuzano, pokud je ti jeden z nich opravdu drahý – podívej se na něj. Představ si, že tu není. Že odchází. Že už nikdy neuvidíš, jak se na tebe usmívá, jak tě drží za ruku…“
„Jakub,“ vyhrklo ze Zuzany.
Cítila, jak jí přeběhl mráz po zádech. Představila si to. Bez těch očí, bez toho tepla. Bez jeho trpělivosti. Bez jeho lásky.
A v tu chvíli pochopila – ví, koho miluje.
P.S. Někdy stačí přestat si lhát, abys uslyšela, co ti říká srdce.