Miluje? Nemiluje?… Anebo jen sebe?
„Jak to, že se nedokážeš rozhodnout?“ – Jitka upřela na svou bývalou spolužačku pohled plný odsouzení, jako by právě přiznala zločin. – „Když váháš mezi dvěma muži, znamená to, že žádného z nich nemiluješ. To je jasné jako složení daní.“
„Tobě možná jasné, mně vůbec,“ povzdechla si Věra. – „Oba se mi líbí. Každý jinak. A oba jsou v něčem skvělí.“
„Ty se prostě miluješ víc než kohokoli jiného, a proto je oba vodíš za nos,“ pokračovala Jitka neústupně. – „Kdo miluje, nehraje si s city druhých. To je neslušné. To je podlé.“
„Snadno ti soudit,“ otočila se Věra zády. – „Ne všichni jsou tak dokonalí jako ty. Já se teprve učím milovat. Nemám zkušenosti. V pondělí se mi zdá, že ten první je ten pravý. V úterý je to určitě ten druhý. Ve čtvrtek zase první. Prostě se nedokážu rozhodnout. Není to k smíchu. Oba jsou dobří. A oba mi nejsou lhostejní.“
„Hoď si korunou, když už nevíš,“ zavrčela Jitka. – „Lepší než se trápit mezi dvěma mlýnskými kameny. A svědomí bude čistší.“
„Díky za radu. Běž si házej mince do kašny, třeba to přinese štěstí. A nezapomeň, že ty jsi možná nikdy neměla na wybór. Nebo prostě neměla z čeho vybírat?“
„Já bych nikdy nemohla tak dlouho lhát!“ vyhrkla Jitka sebejistě. – „Já mám Honzu. On mě miluje. A já miluji jeho. A všechno je v pořádku.“
„No jistě. Štěstí a lásku,“ usmála se Věra hořce.
…
Ve třech letech seděla Jitka sama v poloprázdné hospodě a usedavě plakala. Před ní stála sklenice s už vlažným vínem. V hlavě se jí honil ten starý rozhovor.
„Nikdy neříkej nikdy“ – kdo by si pomyslel, že se ocitne ve stejné situaci. Jen teď se trápila volí mezi dvěma muži… Ona. Ta samá Jitka, co kdysi rozdávala rady na všechny.
S Jakubem byla déle než rok. Všechno vypadalo ideálně. Byl spolehlivý, chytrý, starostlivý. Sen, ne muž. A ano, s vážnými úmysly.
Ale najednou se v jejím životě znovu objevil Honza. Ano, ten samý. Bývalý. Se kterým kdysi chodila. Který ji opustil, protože začal žárlit, podezídat, rozčilovat se kvůli maličkostem.
Rozešli se, když bylo jasné, že se na ni už nedívá jako na milovanou ženu. Jitka se pro něj stala neviditelnou. Všechno bylo „špatně“: ne to slovo, ne ty šaty, ne ten pohled… A pak – ticho. Rozchod. Bolest. Měsíce samoty.
A najednou – telefon. „Ahoj, jak se máš? Nemám s kým mluvit. Sejdeme se?“
Šla. Jen ze zvyku. Jen proto, aby se ujistila, že všechno už je dávno pryč.
A tam – ztracený Honza. Sám, bez křídel. Bez práce, s nemocnou matkou, nenašel si nikoho. A mluvil. Mluvil bez přestání. A ona poslouchala. A litovala ho.
Neřekla, že má jiného. Že je možná šťastná. Že na ni čekají.
Honza začal psát. Volat. Zvat ji ven. Začali se vídat. Nevinně. Ale čím dál častěji.
S Jakubem všechno zůstalo jako dřív. Byl tu. Staral se. Dával dárky. Jemně se dotýkal její ruky. Díval se… tím pohledem. Teplým, milujícím. Pořád.
Ale Honza… Bylo to jako návrat do minulosti. Kamarádi, společné vzpomínky, hospůdky, koncerty, výlety. S ním jako by se vrátila do mládí. Jakub to nechápal. Byl vážný. Zaneprázdněný. Introvert.
Jitka se trápila. Srdce jí pukalo. Jakub byl ten, se kterým mohla stavět budoucnost. Honza ten, kterého jí bylo stále líto. A možná ho ještě milovala?
Znovu a znovu v hlavě převalovala možnosti. Jak říct pravdu? Jak si vybrat?
A jednoho večera, když už to nevydržela, vytočila číslo té samé Věry. Omluvit se. Poprostit o odpuštění za ta slova.
„Promiň mi tenkrát… teď chápu, jak ses tehdy cítila.“
„Prominout za co?“ upřímně se divila Věra. – „Ani si nepamatuju, koho jsem si vybírala. To bylo tak dávno.“
„A teď jsem na tvém místě. Mezi dvěma. Nevím, koho si vybrat. Bojím se. Strašně.“
„Opravdu máš za to, že když miluješ, může to být ‚mezi dvěma‘? Prostě nemiluješ ani jednoho. Ale sebe – to ano. A co kdyby to někdo dělal tobě? Chodil by zároveň s dvěma, které bys milovala – jeho?“
„S nikým,“ zašeplala Jitka.
„Tak tady máš odpověď. S nikým. Protože takhle jednají jen ti, kdo milují jen sami sebe. Jitko, pokud ti jeden z nich opravdu záleží – podívej se na něj. Představ si, že tu není. Že odchází. Že už nikdy neuvidíš, jak se na tebe usmívá, jak tě drží za ruku…“
„Jakub,“ vyhrklo z Jitky.
Zamrazilo ji. Představala si to. Bez těch očí, bez toho tepla. Bez jeho trpělivosti. Bez jeho lásky.
A v tu chvíli pochopila – ví, koho miluje.
P.S. Někdy, abys uslyšela svoje srdce, stačí přestat lhát samé sobě.