Miluje? Nemiluje?… Nebo jen sebe?
„Co tím myslíš, že se nemůže vy rozhodnout?“ Barbora upřela na svou kamarádku ze školy pohled plný odsouzení, jako by právě přiznala zločin. „Pokud váháš mezi dvěma muži, žádného z nich nemiluješ. To je jasné jako facka.“
„Tobě možná, ale mně ne,“ povzdechla si Markéta. „Oba se mi líbí. Každý jinak. A každý je jinak skvělý.“
„Ty se jen miluješ víc než kohokoli jiného, proto je oba vodíš za nos,“ pokračovala Barbora důrazně. „Kdo miluje, nehraje si s city druhých. To je nefér. To je podlé.“
„Snadné je soudit,“ otočila se Markéta. „Ne všichni jsou tak dokonalí jako ty. Já se jen učím milovat. Nemám zkušenosti. V pondělí se mi zdá, že první je ten pravý. V úterý druhý. Ve středu zase první. Nemůžu se v tom vyznat. Není to k smíchu. Oba jsou dobří. A oba mi nejsou lhostejní.“
„Hod si mincí, když se nemůžeš rozhodnout,“ zamumlala Barbora. „Lepší než trápit se mezi dvěma ohni. A svědomí čistější.“
„Díky za radu. Běž si házet mince do kašny, třeba ti přinesou štěstí. A nezapomeň, že ty sis možná nikdy vybírat nemusela. Nebo nebylo z čeho.“
„Já bych nikdy tak dlouho nelhala!“ vyhrkla Barbora. „Mám Pavla. On mě miluje. A já miluju jeho. A všechno je mezi námi v pořádku.“
„No jistě. Štěstí a lásku,“ pousmála se hořce Markéta.
…
Utekly tři roky. Barbora seděla sama v poloprázdné hospodě a usedavě plakala. Před ní stál pohár s už vlažným vínem. V hlavě se jí stále točil ten starý rozhovor.
„Nikdy neříkej nikdy“ — kdo by si pomyslel, že se ocitne ve stejné pasti. Jenže teď byla ona ta, která se trápila mezi dvěma muži… Ona. Ta samá Barbora, která dřív rozdávala rady jako na běžícím pásu.
S Martinem byla přes rok. Všechno vypadalo dokonale. Spolehlivý, chytrý, starostlivý. Sen, ne muž. A ano, se vší vážností.
Ale pak se do jejího života najednou vrátil Pavel. Ano, ten samý. Bývalý. Se kterým kdysi chodila. Který odešel, protože začal žárlit, podezírat, rozčilovat se kvůli maličkostem.
Rozešli se, když už ji nevnímal jako milovanou ženu. Barbora pro něj byla stín. Všechno bylo „špatně“: řekla to, oblékla se, podívala se… A pak — ticho. Rozchod. Bolest. Měsíce samoty.
A najednou — telefon. „Ahoj, jak se máš? Nemám s kým mluvit. Pojď na kafe…“
Šla. Ze zvyku. Chtěla si jen ověřit, že už je to dávno pryč.
A tam — zmatený Pavel. Sám, zlomený. Bez práce, s nemocnou matkou, bez nové lásky. A mluvil. A mluvil bez zastavení. A ona poslouchala. A litovala ho.
Neřekla, že má jiného. Že je možná šťastná. Že na ni někdo čeká.
Pavel začal psát. Volat. Zvat ji. Začali se vídat. Nevinně. Ale čím dál častěji.
S Martinem všechno zůstalo jako dřív. Byl s ní. Staral se. Dával dárky. Jemně se dotýkal její ruky. Díval se… tím pohledem. Vřelým, zamilovaným. Vždycky.
Ale Pavel… Bylo to jako návrat do minulosti. Kamarádi, společné večery, koncerty, výlety. S ním jako by se vrátila do mládí. Martin to nechápal. On byl vážný. Zasvěcený do práce. Samotář.
Barbora se trápila. Srdce ji bolelo. Martin — ten, se kterým by mohla mít budoucnost. Pavel — ten, kterého jí bylo stále líto. A možná… milovala?
Znovu a znovu přemýšlela. Jak říct pravdu? Jak se rozhodnout?
A jednoho večera, když to už nevydržela, vytočila číslo té samé Markéty. Omluvit se. Prosit za prominutí za tehdejší slova.
„Promiň mi tenkrát… teď chápu, jak ses cítila.“
„Prominout co?“ upřímně se podivila Markéta. „Už ani nevím, mezi kým jsem tehdy váhala. To je tak dávno.“
„A teď jsem v té samé situaci. Mezi dvěma. Nemůžu se rozhodnout. Bojím se. Strašně.“
„Opravdu si myslíš, že když miluješ, můžeš být ‚mezi dvěma‘? Prostě nemiluješ ani jednoho. Sebe ano, ale to je všechno. A kdyby to s tebou někdo dělal? Chodil by zároveň s tebou i s jinou. Koho bys milovala?“
„Nikoho,“ zašeptala Barbora.
„Tak vidíš. Nikoho. Takhle se chovají jen ti, kdo milují jen sami sebe. Barboro, pokud je ti jeden z nich opravdu drahý — podívej se na něj. Představ si, že tu není. Představ si, že odejde. Že už nikdy neuvidíš jeho úsměv, že tě už nikdy nechytí za ruku…“
„Martin,“ vyhrklo z Barbory.
Cítila, jak jí přeběhl mráz po zádech. Představila si to. Bez jeho očí, bez jeho tepla. Bez jeho trpělivosti. Bez jeho lásky.
A v tu chvíli pochopila — ví, koho miluje.
P.S. Někdy stačí přestat si lhát, abys uslyšela, co ti říká srdce.