Eliška byla milenka. Na manželství jí štěstí nepřálo. Zůstala svobodná až do třiceti let, než se rozhodla konečně si najít muže.
Nejprve netušila, že je Pavel ženatý, ale když pochopil, že se k němu Eliška upnula a zamilovala se, přestal to skrývat. Ona mu však nevyčítala nic. Naopak, jen se v duchu kárala za ten poměr a za svou slabost k němu. Cítila se podřadně, že si včas nenašla ženicha, zatímco čas utíkal. A přitom nebyla špatná partaje – ne krasavice, ale hezká, trochu při těle, což jí možná přidávalo na věku. Vztah s Pavlem však nikam nevedl. Být milenkou se jí nechtělo, ale opustit ho taky nedokázala. Bála se zůstat sama.
Jednoho dne ji překvapil návštěvou bratranec Karel. Byl v Praze služebně a zastavil se u sestry na pár hodin – dlouho se neviděli. Obědvali v kuchyni, povídali si jako kdysi v dětství, o všem možném, o současném životě. Eliška mu prozradila i o svém osobním trápení. Vylila mu srdce, trochu i brečela.
Vtom za ní zabušila sousedka, aby šla na chvíli k ní – ukázat nákupy. Eliška odběhla na dvacet minut. Právě v tu chvíli zazvonil u dveří. Karel šel otevřít, myslel, že se Eliška vrátila, vždyť nezamkli… Na prahu stál Pavel. Bratranec hned pochopil, že je to její milenec. Pavel znejistěl, když viděl v Eliščině bytě statného chlapa v teplákách a tričku, jak dojída chleba se salámem.
„Je Eliška doma?“ napadlo Pavla jako jediné.
„Je ve vaně,“ rychle vymyslel Karel.
„Promiňte, a vy jste jí kdo?“ nenechal se Pavel zmást.
„Já? No přece její muž. I když zatím jen tak naoko… A vy s jakým úmyslem ptáte?“ Karel se k Pavlovi přitočil a chytil ho za límec. „Nebudeš náhodou ten ženáč, o kterém mi Eliška vyprávěla? Poslouchej dobře. Jestli tě tady ještě jednou uvidím, shodím tě ze schodů, jasný?“
Pavel se vyprostil z Karlova sevření a rychle zmizel po schodech dolů.
Za chvíli se Eliška vrátila. Karel jí pověděl o návštěvě.
„Cos to udělal? Kdo tě o to prosil?“ zaplakala. „Už se nikdy nevrátí.“
Sedla si na gauč a zakryla si obličej dlaněmi.
„Ne, nevrátí. A to je dobře. Přestaň fňukat. Mám pro tebe perfektního chlapa na mušce. Vdovec z naší vesnice. Od té doby, co mu žena umřela, se na něj ženské vrší, ale on všechny zatím odbývá. Prý si chce ještě chvíli užít svobody. Poslyš, až skončím služebku, zase za tebou zajedu. Buď připravená. Pojedeme spolu na vesnici. Seznámím vás.“
„Jak to? Jak bych jen tak přijela… To je ostuda,“ odmítala Eliška.
„Ostudné je spát s cizím manželem, ne se seznámit se svobodným. Nikdo tě k němu do postele netáhne. Pojeď, vždyť bude Lubě narozeniny.“
Za pár dní už byli Eliška s Karlem na vesnici. Karlova žena Luba prostřela venku u domu. Přišli sousedé, kamarádi a Karlův známý – vdovec Tomáš. Sousedé Elišku znali, ale Tomáše viděla poprvé.
Když se po pohodovém posezení vracela do Prahy, uvědomila si, že Tomáš byl velice tichý a skromný. „Asi pořád truchlí po ženě. Chudák muž. Takových citlivých je málo.“
Za týden, o víkendu, někdo zazvonil. Eliška nečekala návštěvu. Otevřela a zůstala stát v šoku – na prahu byl Tomáš s taškou v ruce.
„Dovolte, Eliško, byl jsem tady tak náhodou. Nakupoval jsem na trhu. Říkám si, když už se známe, proč se nezastavit,“ koktal předem připravené věty.
Pozvala ho dál. Překvapení nebralo konce, ale nabídla mu čaj, protože tušila, že to nebyla náhoda.
„Takže, nakoupil jste všechno, co potřebujete?“ zeptala se.
„Jo, zboží je v autě. A tohle je pro vás.“ Vytáhl z tašky malou kytici tulipánů a podal ji Elišce.
Vzala květiny a oči se jí rozzářily. Pili čaj v kuchyni, povídali si o počasí a cenách na trhu. Až když dopili, Tomáš poděkoval a chystal se jít. V předsíni si pomalu oblékl sako, nazul boty. Pak, téměř vycházeje, se náhle otočil a řekl:
„Kdybych odešel a neřekl to, budu litovat. Eliško, celý týden jsem na vás myslel. Upřímně. Uvízla jste mi v srdci. Sotva jsem dočkal víkendu. Adresu jsem si vyzvěděl od Karla…“
Eliška zčervenala a sklopila oči.
„Ale my se přece skoro neznáme…“ odvětila.
„To nevadí, vůbec. Hlavně, jestli vám nejsem protivný? A můžeme si tykat? Chápu, že nejsem žádný úlovek. Navíc mám malou dcerku, je jí osm. Teď je u babičky.“
Tomášovi se trochu třásly ruce.
„Dcera je přece krásná. To je štěstí,“ pronesla Eliška snivě. „Vždycky jsem chtěla holčičku.“
Tomáš, povzbuzen jejím slovem, ji vzal za ruce, přitáhl k sobě a políbil.
Po polibku se na ni podíval. V očích měla slzy.
„Tak jsem ti nepříjemný?“ zeptal se nejistě.
„Ne, právě naopak. Ani jsem nečekala… Je to sladké a klidné. A nic nekradu cizího.“
Od té doby se víkend co víkend potkávali. Za dva měsíce se Eliška s Tomášem vzali a usadili se na vesnici. Eliška nastoupila do školky. Za rok se jim narodila dcera. A tak v jejich rodině vyrůstaly dvě holčičky – obě milované a obě své. Láska a pozornost stačily pro všechny. A Tomáš s Eliškou jen mládli štěstím, jejich láska časem sílila jako uleželé víno.
Karel při rodinných sešlostech často mrkl na Elišku:
„No co, Elko, jakého jsem ti sehnal chlapa, co? Pořád jen kveteš. Já ti přece poradím jen to dobré – poslouchej bratrance!“
Elena Šalamounová.
