Jmenuji se Libuše Holubová.
Pro mého muže, Karla Holuba, jsem byla obyčejná žena. Tichá, spolehlivá, trochu nenápadná. Taková manželka, kterou časem začnete považovat za něco samozřejmého a která se stane téměř neviditelnou.
To, co Karel nikdy nevěděl: dávno před svatbou jsem byla jedinou majitelkou Zámečku Modrý Kamen, luxusního hotelového areálu skrytého mezi borovicemi nedaleko Lipna. Dědictví po babičce, které jsem si úmyslně nechávala tajemstvím.
Toužila jsem jen po jednom: aby mě někdo miloval proto, kdo jsem, ne kvůli tomu, co mám.
Pak mě probudila prudká skutečnost.
V pátek ráno mi Karel oznámil, že musí na služební cestu.
Seminář s vedením firmy, nebude tam nic zajímavého, mávla rukou.
Ve skutečnosti si ale zarezervoval přepychový víkend se svou milenkou Adriánou Petrovou právě v mém vlastním hotelu.
Hořká ironie? Zrovna to ráno jsem já sama přijela na místo na neohlášenou kontrolu. Milovala jsem procházet se areálem nepoznána, v plátěných šortkách, světle modrém tričku, sandálech bez šněrování.
A uviděla jsem je.
Karel a Adriana, ruku v ruce, uvolnění, důvěrní.
Adriana v drahých plavkách, obřím slaměném klobouku a s tou povznášející se samozřejmostí lidí, co věří, že svět je jejich.
To je tady kouzelné, šeptla Adriana. Jsi si jistý, že si to můžeme dovolit?
Karel se usmál.
Neboj, platím Libuščinou kartou. Nikdy to nekontroluje. Je příliš důvěřivá.
Zamrazilo mě.
Beze studu financoval svůj románek mojí vlastní kartou v mém vlastním hotelu.
Zamířili k recepci. Když mě Adriana míjela u kvetoucích zahrad, hodila po mně pohrdavý pohled.
Haló! křikla. Obsluho! Vemte mi kufr, je těžký.
Zůstala jsem klidně stát. Její úsměv strnul.
Slyšíte? Karle, podívej se na tuhle uklízečku
Karel se otočil.
Vybledl jako stěna. Ztratil slova šokem ale to nejdivnější mělo teprve přijít.
Libuše?
Adriana nakrabatila čelo.
Ty ji znáš?
Klidně jsem se pousmála.
Ahoj Karle. Tak co, jaký je ten seminář?
Co tu děláš? Sleduješ mě? ztratil řeč.
Adriana se rozesmála.
To je tvoje žena? Aha, už chápu, proč jsi potřeboval změnu. Vypadá, že tu fakt maká.
Pak obrátila zrak k recepci.
Chci, abyste ji vyhodili. Kazí mi pobyt. A taky dostat nejlepší apartmá. Okamžitě.
Recepční nervózně sklouzla pohledem ke mně. Jemně jsem přikývla.
Samozřejmě, paní. Pojďte si vybrat VIP sekci.
Adriana triumfálně našpulila rty. Dva členové ochranky je doprovodili, šla jsem za nimi v neurčitém oparu.
Po chvilce Adriana znejistěla.
Kam nás to vedete? Tudy cesta nevede.
Putovali jsme kolem hotelové prádelny, přes zadní vchod a mezi rozkvetlými keři na personální parkoviště. Prudce zastavila.
To je vtip?
Jsme na místě.
Prosím?! Zavolejte ředitele hotelu!
Objevil se ředitel. Černý oblek, pohled dravce. Pomalu přehlédl scénu, pak řekl ke mně:
Dobrý den, paní Holubová. Paní Holubová je majitelkou Zámečku Modrý Kamen. Veškeré účty spojené s panem Holubem byly okamžitě uzavřeny.
Adriana zbledla jak stěna. Sundala jsem si brýle.
Adriano, já tu nepracuji. Já jsem majitelka.
Přetočila jsem se ke Karlovi.
Opravdová naivita je podvádět manželku jejími vlastními penězi v hotelu, který patří jí.
Sesypal se.
Libuše, prosím
Ne.
Obrátila jsem se k ochrance.
Vyprovoďte je. Trvalý zákaz vstupu.
Tu noc, nad šumícím Lipnem, s pohárem v ruce jsem sledovala surrealistický západ slunce. Sama, ale svobodná. O pár týdnů později jsem pořádala slavnostní večer na zahájení Modrý Kamen Ženám, programu pro ženy, které chtějí znovu najít svůj hlas.
Tohle nebyla zrada. Byl to galimatyáš slabik v hlavě, probuzení do skutečnosti. Ztratit špatného muže někdy je to jediná cesta, jak znovu stát na vlastních nohou.