Tři roky poté toho strašně litovala…
Milena křičela na svou snachu: “Vem si svoje dítě a běž pryč. To není naše dítě! Adam ti tolik věřil!” Všechno, co Iva udělala, bylo, že objala svého syna a slzy jí tekly po tváři. A Milena během celého těhotenství své snachy stále opakovala, že Iva rozhodně nenosí dítě jejího Adama. Adam vyrostl jako typický “maamánek” a celý život byl pod maminčiným palcem. Ani svatba ho nezměnila. A Iva se v té situaci nemohla oproti Mileně nijak prosadit jen se na manžela dívala uplakanýma očima.
“Adame, proč mě necháváš, aby do mě maminka pořád ryla? Co jsem jí udělala?”
“Prosím vydrž to, drahá. Je to přece mamka!” Ale poslední kapkou byly slova tchyně, že dítě, které porodila, není Adamovo… Iva už nevěděla, kudy kam. Sbalila pár věcí a hlavně věci miminka a s očima plnýma slz odešla k rodičům. Ale co jí bolelo nejvíc? Že Adam ani nezkusil ji zadržet toho dne, kdy odešla.
Tchyně se cítila jako vítězka, normálně slavila. Konečně si zase představovala, že bude všechno jako dřív: její Adam přijde domů z práce, usednou ke stolu, dají si večeři, nalijí si čaj a budou si hezky povídat.
Jenže jednou večer se všechno obrátilo naruby. Adam se vracel domů z práce, byla tma, když na něj zezadu vyběhl nějaký zlodějíček, srazil ho, okradl Bohužel se Adam už nikdy neprobral a odešel do nebe. Milena se z toho málem zbláznila. Každý večer chodila do Adamova pokoje, hladila jeho věci a brečela
A snacha? Té se začalo opravdu dařit. Dokonce byla povýšena v práci, její nový muž jí vařil večeře a malý syn jí dělal radost už od mala, byl opravdu šikovný. Jednou narazila Iva na Milenu a málem ji ani nepoznala vypadala úplně zuboženě, pomalu ani nebylo poznat, že to je ona.
“Ach, tak to je Adam No jo, Adam” vzlykala Milena. “Odpusť mi. Zničila jsem ti rodinu. Ale i sobě. Jsem ta nejhorší” Ivě jí bylo vlastně líto. Čas od času teď dovolila bývalé tchyni, aby mohla vidět svého vnuka, aspoň někdy.