Tři roky poté toho hořce litovala…
Marcela zakřičela na svou snachu: Vezmi si svoje dítě a odejdi. To není náš vnuk. A přitom měl Tomáš v tebe tolik důvěry! Vše, co mohla Jitka udělat, bylo obejmout své miminko a tiše plakat. A Marcela? Celé těhotenství Jitce neúnavně opakovala, že to dítě rozhodně není jejího syna. Tomáš byl celý život takový mamánek, že se řídil podle své matky úplně ve všem. Ani manželství s ním nepohnulo. Snacha s tím prostě nemohla nic dělat, jen se na něj dívala přes slzy.
Tomáši, proč dovoluješ mámě, aby mě pořád obviňovala úplně za všechno? Copak jsem udělala něco špatně?
Vydrž, Jitko, je to moje maminka…
Ale poslední kapkou byla ta hrozná věta, že dítě není jeho že by snad nebylo Tomášovo! Už to nešlo vydržet. Jitka sbalila věci, naskládala do tašky oblečení malého Davídka, a odešla zpět k rodičům. Nejtěžší na tom ale nebylo ani to stěhování Jitku zlomilo, že Tomáš ani neudělal krok, aby ji zastavil.
Marcela slavila malé vítězství, vlastně měla pocit, že se jí vrací starý dobrý život. Vzpomínala, jak Tomáš dřív přicházel domů z práce, společně si sedli k večeři, pili čaj a povídali si do večera.
Pak se ale stalo něco, s čím vůbec nepočítala. Jednou pozdě v noci se vracel Tomáš z práce domů, když ho na ulici přepadl nějaký lump, srazil ho a okradl. Tomáš už se bohužel nikdy úplně neprobral, a odešel navždy… Marcela z toho málem zešílela. Skoro denně chodila do jeho pokoje, sahala na jeho věci a zoufale plakala.
A kde byla Jitka? Ta se měla čím dál lépe. Byla spokojená, každé odpoledne běžela pro Davídka do školky, v práci ji povýšili, doma na ni čekal její nový partner s připravenou večeří a Davídek jí dělal radost prvními krůčky a slovy. Jednou náhodou na ulici zahlédla Marcelu skoro ji ani nepoznala. Vypadala hrozně, byla na tom špatně. Byla už jen stínem té ženy, co znala.
Ach, to byl Tomáš, že jo… No samozřejmě Tomáš, povzdechla si Marcela s očima plnýma slz. Odpusť mi, ani nevíš, jak mě to mrzí. Zničila jsem tvou rodinu i tu svou. Nejhorší matka na světě…
Jitce bylo Marceli najednou líto a tak jí čas od času dovolila, aby se mohla vídat se svým vnukem.