Mezi pravdou a snem
Veronika seděla zachumlaná v měkké dece, notně se usmívající do ticha svého bytu někde na okraji Brna. Za oknem tančily sněhové vločky v líném tanci a zanechávaly bílé stopy na parapetu… idyla skoro jako z pohlednice. Zrovna se vrátila z poslední zkoušky svatebních šatů, na kterou si vystála frontu, podezřele připomínající ranní špičku v tramvaji všechno pro ten neopakovatelný den D, na který byla napůl natěšená, napůl nervózní. V jedné ruce stále svírala sáček s doplňky: decentní náušnice, úzká stříbrná čelenka, spousta bižuterie a drobností, o nichž by obyčejná smrtelnice ani nevěděla, že existují. Myšlenky jí lítaly a jakpak budu vypadat, až do sebe narvu ty šaty, bude to vypadat aspoň trošku elegantně, nebo jako když se šunková rolka snaží hrát na modelku?
V bytě bylo krásně ticho. Až moc ticho.
Do toho pohody jí vrazil zvonek. Tak hlasitě, že málem vyskočila polštář skončil na zemi, deka vylétla do vzduchu. Kdo proboha zvoní v sedm večer? Kurýr? Sousedka, co si zase přišla půjčit cukr, nebo snad exekutor, co má spadeno na adresu naproti?
Došourala se ke dveřím a mrkla kukátkem. V chodbě postává vysoký chlap, tvář jaksi nečitelná v zimní bundě a s aurou člověka, co by si v tramvaji stoprocentně sedl vedle vás. No, radši opatrně.
Kdo je tam? zavolala a snažila se znít víc jako dospělá, míň jako školou povinná.
To jsem já, Vašek. Potřebuju s tebou mluvit. Hned, ozval se skrz dveře hlas, co dobře znala.
Tak to už bylo horší. Sice to nebyl exekutor, ale všechny varianty za dveřmi znamenaly komplikace… Taky co dělat Vašek byl sice známý, ale poslední dobou spíš dávná minulost než kamarád.
Odemkla, protože při představě, že když mu neotevře, tak svou zoufalost vybije ťukáním na všechny okolní dveře.
Pojď dál jsi celý promoklý, pustila ho dovnitř, přestože ticho v hlavě jí říkalo: Děvče, to byla možná chyba
Vašek vešel, aniž by se obtěžoval vyzout boty. Sníh z jeho bot za chvíli vytvořil na parketách zajímavé umělecké dílo bílá, šedá, černá. On to samozřejmě neřešil, pohled celé večerní Brno nasupeně zasněný. V ruce žmoulal kožené rukavice, tvář měl bílou jako stěna, oči horečkaté.
Verčo, začal, hlas mu lehce přeskočil. Nemůžu už dál mlčet! Miluju tě!
Upřímně cokoli čekala, vyznání to nebylo.
Vašku, ty… začala, ale nějak se jí zamotal jazyk.
Nečekal. Přistoupil blíž, jako kdyby se bál, že ho někdo vystřelí zpátky na chodník s podélným smykem.
Vím, že se vdáváš, a že jsem se zbláznil ale já prostě musím! Ty mě pronásleduješ v hlavě celé měsíce, zkouším na tebe nemyslet, užívat si klid, ale prostě to nejde… S Hankou jsem poslední dobou byl jen kvůli tobě. Chtěl jsem být blíž, potkávat tě. Ale nikdy jsem ji nemiloval. Nikdy!
No, a v tu chvíli Veronice spadla imaginární brada. Takže někdo chodil s její nejlepší kamarádkou jen proto, aby se přiblížil k ní? Výborně! Co bude příště kamion s růžemi na svatbu?
Položila deku na křeslo a zhluboka se nadechla, protože se v obýváku najednou začalo těžko dýchat.
Vašku… uvědomuješ si, co říkáš? Mám snoubence. Miluju ho. Plánujeme svatbu, máme reservaci, dokonce jsem už stihla rozházet zálohy skoro za půl výplaty… A Hanka?
Vašek přikývl. V očích něco mezi bolestí, triumfem a šílenstvím. Na sekundu ji napadlo, že zavřít dveře bylo možná lepší.
Vím, vím! Ale ty týdny… Nejde to vydržet! Až si ho vezmeš, budeš pro mě navždy nedosažitelná! Musel jsem to říct. Jednou bych si jinak vyčítal, že jsem mlčel. Hanka pro mě není nikdo. Tebe chci, tebe!
V tu chvíli Veronice došlo, že podpatky jsou skvělá věc akorát v teniskách na parketách nemá šanci na dramatický výstup.
Hlas se jí třásl, tak řekla jednoduše:
Prosím, postav se.
Vašek zvolna vstal, doufal, že tím scéna nekončí. Což taky nekončila.
Nevěříš mi? řekl nebožák. V ruce držel krabičku a v očích naději tak transparentní, až by to v jiné situaci bylo roztomilé.
Věřím. Ale to nic nemění, prohlásila chladněji, než by čekala i ona sama. Miluju svého snoubence. Ty jsi kamarád. Ale nikdy mě ani nenapadlo, že by z toho bylo něco víc.
Nevzdal se.
A kdybych to řekl dřív? Než jsi poznala Petra?
Veronika zaváhala v podobných situacích člověk přemýšlí, jestli by se život vyvíjel jinak na druhém semaforu.
Odpověděla bych stejně. Promiň, ale nejsi můj typ. Hezký chlap jsi, ale prostě to tam není.
Vašek konečně našel ztracenou rozhodnost a vystřihl: Ale já vím, že mezi námi něco je! Poznal jsem to taky ses dívala jinak…
Veronika se začala pomaličku sunout k východu. Přiznala by klidně teď, že jestli něco mezi nimi bylo, tak hlavně z jeho hlavy. Mírně zvedla tón, ať to zní kategoricky:
Mezi námi nic není, Vašku. Co cítíš, není láska je to posedlost. Stvořil sis mě v hlavě, abys měl koho zachraňovat v představách. Ale já jsem reálná. Fakt bychom tenhle rozhovor mohli ukončit.
Vašek zatnul pěst spíš z bezmoci, než kvůli mlácení. Snažil se zformulovat větu tisíciletí:
K Hance jsem nikdy necítil to, co k tobě je to upřímné!
Veroniku to už začalo iritovat.
A co Hanka? Uvědomuješ si, jak jí ubližuješ? Ona tě milovala. Ty sis s jejími city jen hrál. A pak přijdeš ke mně a čekáš, že zahodím všechno kvůli tobě?
Chvilka ticha. Když už si myslela, že to je vše, Vašek suše:
Vím, že jsem udělal chybu. Ale ničeho nelituju. Udělal bych to stejně. Hanka je mi jedno.
No, fantazie mužského ega je bez hranic…
Štěstí na neštěstí druhých se stavět nedá, řekla suše a mrkla po telefonu. Kdyby bylo nejhůř, mohla by volat policejní zásah sama by ho asi na ulici nevytáhla.
Stejně žiješ hlavně ve vlastním snech. Ani mě pořádně neznáš. Miluješ ideál, ne mě v opravdové verzi se všemi trapasy.
Chvíli počkala. Nakonec pokračovala:
Měl by ses omluvit Hanče. Měla by vědět pravdu.
A na co? zpražil ji naštvaně. Už jsem jí stejně nic necítil. Ty jsi důležitá, nikdo jiný.
No, docela by na místě skončil dramaťák. Ale litovat ho odmítla co kdyby to pochopil jako pozvánku k dalšímu monologu
Se mnou to nemá význam, stejně jako s Hankou. A nemysli, že to nechám být co jí řekneš, zjistím.
Vašek se díval, jako by čekal smrtelný rozsudek, a pak se s poslední hrdostí zvedl.
Odcházím, ale nevzdám to. Jednou zjistíš, že patříme k sobě.
Raději nečekej. Žij svůj život, najdi někoho, koho budeš doopravdy chtít. Teď prosím odejdi.
Sklopil oči a došoural se ke dveřím. Otočil se jen na rozloučenou:
Děkuju, že jsi byla upřímná. Ale tím to nekončí.
Pak zmizel za dveřmi, které opatrně přivřel tak procítěně, skoro až melodramaticky. Veronika zůstala stát, chvíli koukala na zavřené dveře a s úlevou vydechla. Zamířila k oknu. Venku sněžilo, lampy v Brně přimalovaly stíny na chodníky a Vašek se sunul ulicí, hlavu sklopenou, ruce v kapsách. Přála mu vlastně nevěděla, co přesně. Syrovou realitu? No, hlavně ať dojde Honzovi nebo Hanky vymluvit tento scénář.
Radši zavolala Hanče. Chvíli přemýšlela, jestli má napsat, nebo si ušetřit nervy a odložit to na zítra, ale zvědavost byla silnější.
Hanko, prosím tě, potřebujeme si promluvit.
Dlouhá pauza. Pak jemný šramot a ustaraný hlas v telefonu:
Co se stalo? Zníš vystresovaně. Je vše v pořádku?
Veronika vydechla co dodat?
Teď tu byl Vašek. Přiznal, že s tebou byl jen kvůli mně. Ani tě nemiloval. Jen mě chtěl mít na blízku.
O pár vteřin později na druhé straně ticho, jaké by ani básník v Brně nevymyslel. Dutě to řízlo do obou.
Tos celé věděla…? zasípala Hanka, už ztěžkla hlasem. On fakt… proč
Nechci tě trápit, ale mlčet nemůžu, pípla Veronika. Prý mě miluje a chce, abych zahodila všechno. Bylo mi upřímně děsně. Měj se prosím na pozoru.
Další pauza, a pak jen s námahou:
Díky, že jsi mi to řekla.
Promiň, že takhle… Ale lépe teď než nikdy.
Aspoň žiju s pravdou, zamumlala Hanka. Obě zůstaly chvíli mlčet. Pak Veronika zavěsila a v bytě zase byla pohoda jen tiché tikání hodin a občasné mlasknutí sněhové vločky na parapet.
V hlavě se jí honily myšlenky a co teď? Hlavně, aby Vašek nedělal v domě dusno, abych nemusela řešit drámo v celé čtvrti
*******************
Ve stejný večer seděla Hanka v kuchyni a v ruce držela studený čaj (jak jinak kdo by čaj opravdu vypil, když se vám zhroutí vesmír, že?). Slova od Veroniky v hlavě nejen ozývala, ale přímo duněla. Jako ozvěna z prázdného bytu.
Vzpomněla si na první rande jak jí Vašek nabízel kabát, otevíral dveře, žertoval prostě dokonalý materiál na manžela. Prý. Teď ten stejný muž nebyl schopen říct pravdu do očí.
Nikdy mě nemiloval, opakovala si v duchu. Bylo to hořké, ale nejen smutek spíš zvláštní zklamání, takové to už nikdy neuvěřím seznamce nebo kámošovi, co se mě snaží seznámit.
V tu chvíli někdo zazvonil. Automaty pochodovaly. Opatrně se podívala do kukátka. Samozřejmě Vašek.
Rozhodla se, že otevře. Co hůř může slyšet?
Hanko, začal dřív, než se rozhlédl po chodbě. Musím ti něco říct… Všechno doopravdy… Já tě nikdy…
Veronika mi to všechno už řekla, přerušila ho. Nemáš už co dodat.
Zasekne se. Stojí jak hromádka neštěstí, ruce v kapsách, pohled jak pes po zákazu salámu.
Měla jsi slyšet pravdu ode mě, pípl. Ale měla si ji slyšet.
Proč jsi vlastně přišel? ptala se už spíš zvědavě než rozčileně. Abych se cítila ještě větší blbka?
Chtěl jsem se omluvit…
Ale omluva z úst chlapa, co vám zničí iluze… tomu říkám pozdní žně. Hanka v tu chvíli nebyla naštvaná, byla spíš znechucená.
Mohl jsi aspoň přiznat, když už ti bylo jasné, že nemám šanci. Ale radši jsi běžel k Veronice a hraješ rytíře?
Vašek vytáhl krabičku a podával ji Hanče.
Vem si ho… vlastně ne, spíš si ho nech a připomeň si, co se nemá dělat, procedil mezi zuby.
Hanka se usmála smutně.
Ne, díky, někdo jiný ho třeba ocení. Já mám z těchhle snů dost.
On zavřel krabičku, založil ruce a začal jistit:
Chtěl bych začít znovu, opravdu, teď už na férovku…
Ona jen pokrčila rameny.
Důvěřovat můžeš jen tomu, komu věříš. A já ti už nevěřím ani částku na účtě.
Zavládlo ticho. Hanka si uvědomila, že už zkrátka nemá sílu není kam couvat.
Potřebuju čas. Hodně času. Hlavně vzdálenost. Prosím, nevolej… nech mě být.
On kývl. Schoval krabičku a zamířil ke dveřím.
Omlouvám se…
Při odchodu se k němu přidal ještě někdo Petr, Veroničin snoubenec. Vyšvihnutý v kabátě, pečlivě ulíznuté vlasy a chladný pohled, za který by se nemusel stydět žádný učitel na základce, když zahlédne tahák.
Vím o všem, prohodil k Vaškovi. A vím taky, jak ses zachoval. Omluva nestačí.
Vašek se pokusil cosi zamumlat, ale Petr mu skočil do řeči.
Stačí. Veronika mi všechno řekla. Tohle se slovy neřeší.
Udělá krok dopředu a Vašek už zcela rezignuje. Hanka chtěla zasáhnout, ale Petr mávl rukou.
To není tvoje věc. Některé chyby bolí.
A pak, místo dramatického polibku na rozloučenou, jen jeden decentní pěstní výstup. Vašek skončil na zemi, krvavá pusa a ego ve škarpě. Jestli tě ještě někdy uvidím poblíž Veroniky, bude to horší.
Vašek se sebral a zmizel. Hanka stála jak přimrzlá, vlastně nevěděla, zda být naštvaná, nebo vděčná.
Petr se lehce pousmál.
Promiň, ale někdy… holt je potřeba sáhnout po staré dobré výchově.
Hanka přikývla. Trochu to bolela, ale aspoň někdo jí kryje záda.
Díky, Petr. Fakt. A Veronice vyřiď, že jí přeju, ať je šťastná.
Ona tě má stejně nejraději, dodal, než odešel.
Hanka sedla na gauč, pustila si rádio a zasnila se. Bylo konečně ticho. Věděla, že tohle není konec, ale začátek něčeho nového, bez utkvělých představ a sice s naraženým srdcem, ale o chlup silnější než dřív.
******************
Vašek toho večera klopýtal přes Husovu, sníh mu mizel na tváři jako vzpomínka na včerejší mejdan. Bolí ho pusa, bolí ho ega. Doma se dívá na to zatracené prstýnkové drama a ví, že už nezmění nic.
Druhý den šel do práce s modřinou, kterou si chtěl vykoupit jako výstavu u oběda. Nikdo se moc neptal, možná zvažovali, že už je dávno na odpis. O týden později zašel za šéfem s žádostí o přesun do Plzně. Šéf kývl; lepší, než kdyby tam strašil dál a rozséval drama.
Na rozloučenou vrátil prsten zpátky do obchodu na České, peníze převedl Hance: Omlouvám se. Patří ti. Vašek. A tím kletba skončila.
Když odjížděl, sněžilo. Jeho kufřík byl lehčí než jeho city v tom měl jasno. Zvedl hlavu a řekl tomu bílému Brnu nahlas: Zpackal jsem to. Pak nasedl do taxíku a rozplynul se v mlze směr hlavák.
Hanka s Veronikou a Petrem posedávali v kavárně u Zelného trhu. Tři horké čokolády a spousta povzdechů. Budoucnost najednou nebyla jen tabulkou v Excelu a plánovačem svatby.
Rozhovor byl vkusně nepatetický řešily šaty, nezdary, svatbu a úžasné boty z Jihlavy, co prý samy tančí. Hanka se dívala na sněhové vločky venku a řekla:
Už nejsem naštvaná. Jen mě mrzí, že to skončilo takhle.
Veronika ji pohladila po rameni.
Není proč se trápit. Zasloužíš si být šťastná.
Hanka přikývla.
A taky jednou budu.
Venku si sníh tančil to svoje, kavárnou voněla čokoláda a drby, uvnitř seděly tři duše, které už věděly, že nezáleží, kolik bitev prohrajete. Podstatné je, že život jde dál a že když padá sníh, všechno se stejně trochu pohladí do nového začátku.