Mezi pravdou a snem
Barbora se zachumlala do teplé deky, a v jejích rukách se blyštil sáček s delikátními perleťovými náušnicemi, křehkou čelenkou a dalšími čarovnými drobnostmi. Venku, za oknem panelákového bytu v Plzni, se vločky snášely na parapet a tančily, jakoby se svět měnil v obrovský sněžný orchestr. Barbora se právě vrátila z poslední zkoušky svatebních šatů a napůl snila představovala si, jaké to bude, až ve všem stane před hosty, v šatech české návrhářky, ozářena reflektory, okořeněna kolíčky a náušnicemi, mezi nadšenými pohledy tetiček a známých.
Náhle se do bytu vnořil cizorodý zvuk: brnění zvonku, ostré a nestálé. Barbora se trhla, sevřela okraje deky, a v kalných odrazech sněhového šera na hodinách zahlédla bylo za pět minut sedm. Kdo by mohl přijít? Možná zapomenutá zásilka, možná paní Chmelová z vedlejšího bytu, co každou zimu zapomíná klíče.
Stoupla ke dveřím a zírala skrz kukátko do rozmazaného tunelu sněhobílé reality. Postava za dveřmi byla vysoká a obličej se v mlžném skle jevil, jako by patřil někomu z cizích snů. Žádný z jejích plánů nedával smysl až na hlas, tlumený dveřmi, který zaburácel jako ozvěna ze školních let:
To jsem já, Tomáš. Potřebuju si s tebou promluvit. Hned.
Barbora zapřemýšlela vždyť s Tomášem už dávno neudržovali blízké vztahy. Co se stalo? Něco s Annou? Odemkla a otevřela mezeru, v níž stál Tomáš, obalen sněhovou pokrývkou, co z kapesního kabátu rozlévala na parket matné mokré stopy. Jeho obličej byl znepokojivě bledý a pohled měl rozrušený, jako by se právě vynořil z rozbitého snu.
No tak pojď dál, řekla, i když její vnitřní hlas říkal ne a splýval s výdechem radiátorů. Co jiného? Zabouchnout dveře do noci? Jsi celý mokrý.
Tomáš vpadl dovnitř a šlápl přes celý byt ve sněhu ani se nezul. Nezdálo se, že by ho to trápilo; díval se skrz Barborku, ke stěnám plných letmých odlesků.
Barboro, prohlásil najednou, třímaje tolikrát promáčknuté rukavice. Už to dál nevydržím! Miluju tě!
Barbora ztuhla. To snad není možné. Hlas uvnitř ní brněl. Zájem, minulost, teď? Těsně před svatbou?
Tomáši, ty… začala, ale slova jí zamrzla v hrdle, kde tančily marné výkřiky.
Tomáš přešlápl, jako by byl vodníkem z Vltavy, a jeho hlas zní lehce, jakoby zasněžený klíč schovaný pod rohožkou.
Vím, že se vdáváš. Vím, že je to šílené… Ale už to nevydržím. Strávil jsem měsíce tím, že jsem se snažil jít dál, ale nic nejde. Všechno kvůli tobě, dokonce i s Annou jsem začal chodit, abych mohl být blíž. Nikdy jsem ji nemiloval, nikdy! Pokládá slova jako horké brambory, co pálí od včerejška.
Barbora cítí chvění, co ji zachvacuje, a pokládá deku na křeslo jako by mohla odložením látky odsunout, co se děje. Kolem stoupne hutné ticho, hustší než kouřové mraky z kominů nad Plzní.
Tomáši, šeptá, vybíraje slova. Uvědomuješ si, co říkáš? Mám snoubence. Miluji ho. Bude svatba. Plánujeme budoucnost…
Tomáš se našponuje v ramenou a jeho oči hoří. Už není cesty zpět.
To že vím, ale nemůžu mlčet! Za chvíli pro mě budeš nedostižná. Kdybych to neřekl teď, litoval bych celý život. A Anna? Pro mě prázdný prostor. Nikdy nic jiného nebyla.
Barboře se uvnitř sevře prázdno. Mžitky. Anna. Ta upřímná Anna?
Nemůžeš stavět štěstí na něčem cizím, řekne nakonec, ale hlas už je cizí, jiný, jako když se ve snu pokoušíte křičet, ale vychází jen šepot. Ty nemiluješ mě. Miluješ svůj sen… Ani mě vlastně neznáš.
Tomáš vytahuje prstýnek, maličký, jak z Alfonse Muchy. Křehká perla a stříbrný filigrán ten, co skládala v dlaních stovky představ.
Opusť ho a zůstaň se mnou. Udělám tě šťastnou, přísahám.
Barbora stáhne koutek úst a v duši se rozkládá starý film střípky Annina smíchu, starý studentský karneval Tomáš pohledem, co patřil jiným světům. Všechny sny se míchají, ztrácejí formu, rozpadají se.
Vstaň, říká tiše. Prosím.
Tomáš se zvedá, ruce pořád v pěstích, a v očích opuštěná víra.
Kdybych to řekl dřív, ještě před snoubencem…?
Barbora se nadechuje, zvažuje, a pak s jistotou zavrtí hlavou.
Ne. Nikdy bys nebyl mým mužem. Jsi milý, ale… nikdy jsi nebyl ten pravý.
Tomáš přešlapuje, a v jeho očích leží prosba o zázrak.
Ale kdysi Já vím, že jsi na mě koukala jinak. Jsi si jistá, že mezi námi není nic? Ani sny, ani budoucnost?
Barbora couvá směrem ke dveřím na chodbu, pozoruje ho zpříma, jako kdyby byl odraz ve vodní hladině.
Mezi námi není nic, Tomáši. To, co cítíš, je posedlost. Já nejsem tvůj ideál; vytvořil sis mě ve své hlavě a zapomněl na skutečnost.
Tomáš se třese, ztracený v prostoru, kde sny najednou přestaly dávat smysl. Pokouší se odporovat, ale slova mají ostré hrany.
To není posedlost!
Anna si zaslouží pravdu. Běž za ní a řekni jí to. Omluv se.
V ten moment jako by se místnost pod náporem slov propadla o patro níž. Tomáš se brání, šeptá, že Anna pro něj nic neznamená; že jediný důvod byl být blíž Barboře. Ale ona necouvne.
Já mlčet nebudu, pronese Barbora s ledovou jistotou.
Tomáš několik vteřin mlčí. Nakonec s chladným šepotem slíbí:
Odcházím, ale budu čekat.
Nečekej. Najdi si svůj pravý sen, odpoví Barbora, a dveře se za Tomášem zabouchnou jako v surrealistickém divadle.
Barbora chvíli zírá do sněhem zalité ulice, pak si bere telefon a vybírá číslo: Anna. Chviličku slyší šustění, potom Annuin hlas, ve kterém je strach jako echo ze studeného sklepa.
Co se stalo, Barboro? Jsi v pořádku?
Barbora vydechne neviditelný oblak špatné zprávy.
Tomáš byl u mě. Všechno to udělal jen kvůli mně… nikdy tě nemiloval, Anna. Jen… abychom se viděli častěji…
Následuje dlouhé ticho; město čeká na stopky, čas teče pozpátku, venku sněží.
Děkuji za pravdu, zachraptí Anna, když pauza skončí. Žít ve lži by bylo horší.
Barbora zavěsí, obejme vlnu deky a přihlíží sněhovému tanci, kde se ve světle lamp proplétají osudy jako papírové lodě na Berounce.
***
Anna ještě dlouho sedí nad chladnoucím čajem v kuchyni. Slyší tikání hodin, které zní jako dávné české písně v rádiu a počítá, kolikrát dnes přišla o iluze. Před očima jí letí stíny: Tomáš otvírá deštník, drží ji za ruku, šeptá staročeské vyznání lásky. Teď už ví, že všechno bylo jen kulisou pro cizí sen.
Když konečně zazvoní zvonek, Anna vypne vnitřní orchestr a jde ke dveřím. Za nimi stojí Tomáš, napůl bílý od sněhu a promáčený, s výrazem spěchajícího, který neví, kam má dál jít.
Anna, musím ti…
Vím, přeruší ho Anna, hlas suchý, ale klidný. Už mi řekla Barbora. Nemusíš nic dodat.
Tomáš se chytá za okraj kabátu, hledá sympatii, ale Anna v sobě najde klid.
Mohl jsi mi říct pravdu dřív. Nemusela jsem být jen kulisou… Hlas jí malinko stoupne, ale netřese se.
Tomáš položí na stůl malou krabičku prstýnek, co už by nikdy neměl najít svůj prsteníček.
Vem si ho, Anna… zůstane po mně aspoň něco…
Anna zvedne prstýnek a podívá se na něj. A v očích má chlad, ticho, rozmrzelou odvahu.
Dej si to, Tomáši. Nic od tebe nepotřebuju.
Krabička zapadne v tichu, které nevydá žádný zvuk. Tomáš sklápí hlavu.
Nechci, aby ses trápila. Chci začít od nuly…
Nula je hezké číslo, odpoví Anna, a aniž by zvyšovala hlas, pohladí ve vzduchu sebe sama. Mezi námi je teď jen vzdálenost a ona zůstane. Nezlobím se. Už nemám proč.
Tomáš beze slova odchází, sníh mu posypává ramena a nechává na koberci stopy. Anna sedí, poslouchá ticho a přemýšlí, co bude.
Za chvíli zvoní zvonek znovu. Tentokrát za ním stojí Martin Barbory snoubenec, vysoký, s tmavými vlasy, tichý a rozhodný. Dívá se na Annu očima, které umí počítat spravedlnost i smíření.
Smím dál? zeptá se.
Anna kývne. Martin vstupuje až ke dveřím kuchyně, kde ještě zůstaly sněhové mokré stopy Tomáše.
Vím, co se stalo, Anno, začne jasně, a vím, jak se choval k tobě i k Barboře.
Tomáš už v bytě není, jen chladnoucí šálek a nespočet slov. Martin drží krátký proslov, v němž se místo pojistek na dveřích rozpouštění viny používají staré české fráze o zradě, spolehlivosti a tíze viny. Pak nechá ztichlý pokoj zmizet v kompromisu: žádné další slzy, žádné návraty. Ani on, ani Anna už nepotřebují Tomáše v žádném z životů.
Když Martin odchází, Annina tvář se rozjasní jako nad ránem v půlce února. Sedí v kuchyni, dívá se do ztichlého města a ví, že příští den bude už jiný, zcela nový.
***
Tomáš bloumá Plzní, sníh mu na ramenou kreslí mapu neznámých míst. Netíží ho chlad, ale ticho. Lidi v autobusech na něj koukají modřina na oku a prázdnota na duši. Po týdnu podává žádost o přeložení pryč z města, kde padaly jeho sny na rozlité mléko, mezi domy a lampy, co už nic nepřipomínají.
Před odchodem prodá prstýnek v zlatnictví. Dostal tři tisíce korun beze slova je nechal poslat Anně. Jediná poznámka: Promiň. Patří ti. Bez vysvětlení, bez rozlučky.
Na nádraží nastoupí do vlaku, v břichu mu naděje už nesídlí ví, že začíná znovu, někde jinde.
***
Za pár dní sedí Barbora s Annou a Martinem v kavárně na Anglickém nábřeží. Před nimi tři hrnky s horkou čokoládou a za oknem běží Plzeň, v závějích i s novými sny. Mluví pomalu, dívají se do šálků i mezi sebe, hledají nová slova. Chvílemi mlčí.
Už nejsem na něj zlá, pronese Anna, je mi ho líto. Každý potřebuje pravdu.
Barbora ji jemně obejme kolem ramen.
Neobviňuj se, řekne, měla jsi odvahu říct dost.
Anna přikývne a v jejím hlase je nečekaná síla.
Najdu skutečné štěstí. Ne sen, opravdové.
Za oknem sněží. Tramvaj se v dálce ztrácí za řekou, a Plzeňský večer si šeptá v lampách. Barbora, Anna a Martin sedí ještě dlouho, a až se chvíli před půlnocí rozejdou, každý cítí, že život jde vpřed a někde mezi sněhem, světlem a tichem čeká nový, lepší sen.