Tchyně málem zabila mého syna svou „starostlivou“ péčí. A manžel jen pokrčil rameny…
Nevím, jak to vysvětlit Vlastě Josefovně, své tchyni, ale zdá se, že vůbec nechápe, že její slepá „láska“ a domácí léčitelství mohou stát naše dítě život. Ano, zdánlivě máme stejný cíl – vychovat zdravého, šťastného vnuka. Jenže její metody čím dál častěji mění můj život v noční můru a mého syna v pokusného králíka.
Vše začalo, když Jakub nastoupil do školky. Bylo mu právě tři roky, a jak to tak bývá, začal střídat nemoci téměř každý týden. Dva dny ve skupině – a hned teplota, rýma, kašel, plané neštovice… Po mateřské jsem se vrátila do práce v pojišťovně, a tam nikdo žádné úlevy nedával. Neschopenka? Jen můj problém. Musela jsem požádat o pomoc tchyni. Bydlí blízko, je v důchodu, a tak souhlasila s radostí.
Brzy se ale ukázalo, že Vlasta Josefovna o medicíně neví vůbec nic, přesto je přesvědčená, že zná všechno lépe. Začala „léčit“ Jakuba po svém: sirupy, kapky, tablety – vše podle rady sousedky nebo z televizního pořadu. Nechávala jsem jí pokyny: co, kdy a v jaké dávce. Jenže tchyně mé poznámky prostě ignorovala. A já mlčela. Protože jsem nemohla nechat syna samotného, a nikoho jiného jsem požádat nemohla.
Mlčela jsem, dokud jednoho dne Jakuba nezačalo svírat v krku. Přišla jsem z práce dřív – intuice, osud, kdo ví. Už mu otékala tvář, oči mu zalévaly slzy a rty modraly. Okamžitě mi došlo – alergie. V lednici jsem našla ampulku s dexametazonem, kterou jsem schovávala pro nouzi, a píchla mu ji. Za půl hodiny syn znovu dýchal.
Málem jsem zešílela. Pak jsem otevřela tchyninu lékárničku – a všechno bylo jasné. Dala dítěti zároveň sirup proti kašli, kapky „na posílení imunity“ a ještě nějaké barevné dražé, které jí „doporučila sousedka ze šestého patra“. Právě ty „imunitní kapky“ způsobily tu děsivou reakci.
Už jsem nemohla mlčet.
„Vlasto Josefovno, prosím vás, nedávejte Jakubovi nic, co jsem neschválila. Všechny potřebné léky tu nechávám, popsala jsem je, vysvětlila. Mohl umřít!“
„Helenko, no tak… Chtěla jsem jen, aby se rychle uzdravil. Vždyť co je to za nemoc – kašel a rýma. Dala jsem mu sirupek, kapky…“
„Ty kapky ho mohly zabít! Proč jste nevolala sanitku?!“
„Sanitka… A co kdyby zbytečně? Vždyť ty jsi přišla včas, všechno dobře dopadlo. Copak někdo umřel z lásky?“
Vtom vešel do bytu manžel.
„Co tu máte za hádky?“
Tchyně s nafouknutou urážkou:
„Tvoje žena mi vyčítá, že se o Jakuba špatně starám. Asi si teď bude hlídat sama.“
„Heleno, no tak proč takhle?“ vmísil se Viktor. „Maminka nám pomáhá: vaří, hlídá. Proč na ni tak útočíš?“
„Víš vůbec, že kvůli její „pomoci“ Jakub málem umřel? Že ho nacpala tak, že dostal strašnou alergii? Kdybych přišla později, možná by ho už nezachránili.“
„Ale vždyť všechno dobře dopadlo! Maminka už žádné léky dávat nebude, že ano, mami?“
„Samozřejmě. Vždyť jsem to myslela dobře…“
Pak to prohlásil jako by nic:
„Tak, dost. Pojďme večeřet, mám hlad.“
Chtěla jsem křičet. Místo toho jsem mlčela. A když Vlasta Josefovna odešla, pokusila jsem se promluvit s Viktorem.
„Vůbec sis uvědomil, co se stalo? Viděl jsi, v jakém stavu byl tvůj syn?“
„Viděl. Ale maminka slíbila, že už to neudělá.“
„Slíbila… A kde je záruka, že mu zítra nedá něco jiného?“
„Ty přece víš, že ho má ráda. Co jako chci dělat? Najmout chůvu?“
„Ano!“
„Takže mojí matce nevěříš, ale cizí ženě ano?“
„Po tom, co jsem viděla – ano. Protože cizí chůva aspoň nebude experimentovat s léky. Začnu hledat. A kdybys ty sám viděl, jak se dusil, pochopil bys mě.“
V noci jsem nemohla usnout. Pořád se mi zdálo, že Jakub znovu modrá a já nestíhám. Uvízla jsem ve výtahu, zatímco on tam sám, a vedle něj jen „starostlivá“ babička s hrstí pilulek.
Ráno jsem otevřela notebook a začala hledat chůvu. Možná bude cizí, ale alespoň ji dokážu naučit dodržovat pokyny. A hlavně – nebude mi tajit, čím nakrmila moje dítě.
Tchyně to možná myslela dobře. Jenže příliš často vede cesta na jednotku intenzivní péče právě po takových dobrých úmyslech.