Říká se, že neseme odpovědnost za všechno, co se v našem životě stane, a že právě my jsme vinni za to, kam se osud ubírá. Jakou volbu uděláme, takovou cestou pak kráčíme.
V mém životě jsem se jednou rozhodla špatně, když jsem s důvěrou spojila svůj osud s mužem, který byl lehkomyslný. V mládí jsem byla bezhlavě zamilovaná do Františka, a přestože jsem dobře věděla, že je to dobrák s nepraktickou duší, byla jsem přesvědčená, že kvůli mně se změní. Chtěla jsem v to věřit, chtěla jsem doufat. Jenže člověk zůstane člověkem. A tak ani po narození našeho syna, František své zálety nepřestal.
Měsíc co měsíc jsem se z doslechu od sousedů, kamarádů a dokonce i od příbuzných dozvídala nové a nové podrobnosti o jeho zážitcích. Byla jsem zahanbená a dotčená, všechno dohromady. Vydržela jsem to pět dlouhých let, pak jsem to vzdala. Podali jsme žádost o rozvod. Mělo to alespoň jednu výhodu: František nebyl lakomý. Nechal mi svůj byt, když jsem na oplátku nepožadovala výživné. Já a syn jsme tam ale nechtěli žít pronajala jsem byt a odstěhovala se zpátky k mámě. Potřebovala péči. Takto jsme žili.
Peníze z pronájmu jsem utrácela za syna oblečení, školu, školní výlety i hry. Snažila jsem se, aby měl aspoň trochu hezké dětství. Výdělky šly na energie, jídlo, léky pro moji mámu; ta byla celé roky upoutána na lůžko kvůli nemoci. Věřila jsem, že syn ocení, jak moc se o něj starám. Teď je mi sedmapadesát, mám cukrovku, pořád si píchám inzulín a každý den bojuji, abych zůstala naživu co nejdéle.
Kvůli nemoci už nemůžu nikde pracovatkdo by mě teď zaměstnal? Ani důchod nemám, protože jsem střídala zaměstnání a nikde dlouho nevydržela. Většinou jsem pracovala na černo, abych vydělala co nejvíc. Žiju tedy jenom z peněz z pronajatého bytu. Mému synovi je jedenatřicet, nedávno se rozhodl oženit a prohlásil, že on a jeho novomanželka teď budou bydlet v tom bytě.
Když jsem namítla, že potom nebudu mít z čeho žít, odpověděl mi, že to je můj problém. Teď opravdu nevím, co dělat. Žádné úspory nemám, potřebuju pořád léky, musím jíst a platit složenky. Co si počít? Jak mi to může udělat vlastní syn? Proč právě mně…?