Měla jste nám nejdřív udělat rekonstrukci bytu a ne jezdit na dovolenou! Moje tchyně nám vyčítá, že …

Dobré zprávy

Měli jste mi udělat rekonstrukci, a ne jezdit na dovolenou!

Moje tchyně mi v tom podivném snu vyčítala, že jsme odjeli na dovolenou a nezaplatili jí rekonstrukci bytu. Její byt byl krásný, útulný, parkety zněly, když po nich chodila, ale ona se rozhodla, že potřebuje nové barvy, nové závěsy, nový lustr, zkrátka obměnu, o které snila pouze ona sama. Viděla nás jako mecenáše, přitom penzijní konto měla slušné a všechno si mohla zaplatit ze svého.

Já i manžel jsme vždy dbali na to, abychom šetřili každou korunu. Hypotéku na byt v Pardubicích táhneme sami a vychováváme dvě děti, Jitku a Danu, studentky gymnázia. Po všechny ty roky manželství jsme během léta nikam nevyrazili. Jen chládky stínů v lese u Svratky nebo chata u Orlické přehrady, kde se Jitka s Danou dívaly přes plot na dálky. Proto jsme letos koupili zájezd do Chorvatska. Museli jsme utáhnout opasky, ale stálo to za to. Čerstvý vzduch, šumění moře a pocit, že aspoň naši dcery mají na co vzpomínat.

Tchyně už krátce po svatbě prohlásila, že hlídání vnuček není její starost. Pochopila jsem to a nikdy ji nenutila, aby pomáhala. Všechny prázdniny i víkendy proto děti trávily u našich v Třebíči, zatímco já i muž jsme pracovali. Nedivila jsem se jí, dvě děti vychovat dá zabrat. A tchyně už byla v důchodu a měla právo na klid tak nějak to znělo i v tom snu.

Chodila na plavání, jezdila na jednodenní zájezdy a výstavy, pořídila si stříbrného kokršpaněla jménem Oskar a i v důchodu žila aktivněji než kdejaký mladík. Akorát to mělo jedno ALE vše od kina po Oskara, výlety do Telče i malování bytu, musely být sponzorované dětmi, i když to narušovalo rozpočet naší rodiny. Hypotéka, školné, výlety to ji nezajímalo. Pro maminku museli všichni vždy najít nějaké ty peníze.

Navíc každý víkend zněl jako úkol na vojně oprav střechu, sprav vodovodní kohoutek, posekej trávu. Letos překročila hranici reality a chtěla malovat celý byt. Každý máme nějaké sny, ale ne vždy jde něco splnit, no ne? Navíc jsme malovali teprve před pěti lety vše ještě svítilo novotou.

Neřekli jsme tchyni, že jedeme do Chorvatska. Ani jsme neplánovali to říkat. Zamkli jsme byt, zamávali Svitavám, a vyrazili jsme. Ale ve snu se tchyně nějak dostala až ke dveřím našeho bytu, ťukala, volala manželovi, a ten jí prozradil, že jsme u moře. Bez rozloučení položila telefon a po návratu domů nás čekal malý konec světa.

Mohli jste mě varovat! Jak jste na ten zájezd našetřili? Spíš jste měli přijet do Brna a natřít stěny, ne se válet u moře a utrácet za kraviny!

Můj manžel většinu života mlčí, nikdy se s matkou nehádá. Jenže tentokrát v tom podivném snu najednou promluvil. Řekl jí, že s našimi penězi nemá a nebude mít nikdy nic společného.

Od té doby, v tom snovém čase, tchyně s námi nepromluvila. Nezavolala dcerám, ani Oskar už k nám neštěká přes telefon. Zato volají bratranci z Ostravy i teta z Karlových Varů a říkají, že jsme hrozní. Já ani manžel necítíme žádnou vinu. A moji rodiče nás drží nad vodou jak v kraťasech v parném létě. Musíme cestovat, dokud jsme mladí, zvlášť když tchynina přání hladí jen rozmary, ne skutečné potřeby.

Rate article
Add a comment