Měla jsem si to všechno přichystat na příchod miminka dřív!
Hele, víš, moje propuštění z porodnice bylo fakt něco. Honza, můj muž, musel ještě do práce a přijel si pro mě rovnou v saku z kanclu. Strašně jsem ho prosila, ať si vezme volno, ale jeho vedoucí to zakázal. Taky jsem mu říkala, že jestli na nás bude všechno, tak ať to radši zařídí hned. Kdyby udělal, co slíbil, mohli jsme mít vypráno, nakoupeno a v bytě čisto. A takhle…! postěžovala si třicetiletá Katka, moje kamarádka.
Nedodržel, co řekl?
Hele, šla jsem rodit úplně nepřipravená. Když jsem přišla domů, čekala mě tam taková spoušť, že bych se nejradši neukázala nikomu. Prach na poličkách, až bys tam mohla psát vzkazy prstem. Chyběl kočárek, přebalovák nikde, a on si ani nedal práci, aby pořídil nějaké oblečky pro malýho. Ještě že mi holky z práce donesly aspoň pár plínek pokračovala ve svém vyprávění.
Katka se vdávala před šesti lety. S Honzou si dali na čas, než měli dítě, chtěli mít jistotu, že budou v pohodě i finančně. Teď, jak už to vypadalo dobře, rozhodla se, že je čas na dítě.
Řekla jsem šéfce, že jsem těhotná. Vyrazila mě hned na fleku. Jasně, některý holky by se soudily, ale já to brala jako znamení a začala jsem se v klidu připravovat na mateřství vyšívala jsem, četla, procházela se v parku a užívala si poslední chvíle pohody. Peněz jsme tolik nepotřebovali, protože Honza zrovna slíznul povýšení a přišli k tomu i extra peníze říká Katka.
Těhotenství probíhalo bez komplikací. Katka četla články o miminkách, chodila na dlouhé procházky a pomalu vybírala výbavičku.
Honza mi přísně zakázal cokoliv koupit předem, prej je to smůla. Tak mi to vysvětloval. Ségra slíbila, že nám pučí komodu i postýlku a odložila pro nás pár užitečných krámů. Pořád mi říkala, ať si to vezmu dřív, vyperu, umyju, ale dovoleno jsem měla zabalit jen tašku do porodnice a nic víc povzdychla si Katka.
No a když to začalo, Honza začal troškařit, kolik toho budeme muset najednou koupit. A já, ještě v porodce, byla neklidná, protože jsem nestihla ani pověsit prádlo. Tak tam prostě zůstalo v pračce, než jsem se vrátila.
Naštěstí moje kámošky mě nenechaly ve štychu, donesly mi pár dupaček a zásobu plínek, takže aspoň v něčem mohl malý ležet. Honza začal běhat po Brně a shánět za pochodu, co někde v bazárku vyhrabal ale všechno bylo špinavý, zaprášený, občas flekatej kousek. Všechno jsem musela vyprat, čekat, až to uschne… a přiznám se, v tu chvíli jsem měla chuť všechny příbuzný vystěhovat a Honzu poslat k čertu skoro už brečela.
Několik dní Katka uklízela a napravovala škody. Od té doby, co se malý narodil, uplynuly už dva měsíce a pořád nemá chuť nikoho zvát na návštěvu.
Už si příbuzní myslí, že je po všem, že už nás můžou přijít navštívit. A já prý mám připravit slavnostní oběd… Jo, jasně! Už na mě vymysleli i práci řekla Katka dost podrážděně.
Katčina máma vůbec nechápe, proč její dcera není nadšená. Je jasné, že byt nebyl nachystaný. Prý si za to mohla sama devět měsíců doma, co celý dny dělala? Mohla poprosit Honzu, ať přestěhuje komodu, dovyčistí všechno, a třeba by ho i ukecala, aby výbavu koupili trochu dřív. Musíš si všechno zařídit sama. Na chlapy se fakt spoléhat nedá.
Co si o tom myslíš? Má Katka právo být naštvaná na rodinu, nebo si za to může sama? Měla by si sama ty věci připravit před narozením malého? Co bys na jejím místě dělala ty?