Teodor zaváhal, když se podíval na displej svého telefonu. Jeho matka mu už několikrát volala a on věděl, že rozhovor bude opět nepříjemný. S největší pravděpodobností ho znovu požádá o pomoc pro svého mladšího bratra, Aleše – ať už finančně, nebo jinak. Teodor si hluboce povzdechl. Už dlouho věděl, že v této rodině byl vždycky tím nechtěným.
Už od dětství se snažil matce zavděčit: pilně se učil, získal stipendium na Karlově univerzitě v Praze, aby rodinu finančně nezatěžoval. Přestěhoval se na kolej, aby se vyhnul jejímu pohrdavému pohledu. Všechny jeho snahy zůstaly bez povšimnutí – matčina láska patřila pouze Alešovi. Teodor si pamatoval, jak matka s láskou objímala jeho mladšího bratra, zatímco on dostával jen chlad a neustálé výčitky.
— Měla jsem se tě zbavit, když jsem měla možnost, — řekla mu jednou v záchvatu vzteku. — Nikdy jsem nemilovala tvého otce a neměla jsem tě přivést na svět.
Teodor se snažil tato slova ignorovat a hledal útěchu ve studiu a knihách. Ty byly jeho jediným útočištěm, protože ho nemohly zradit ani zranit. Po absolvování univerzity si našel práci a začal žít nezávislý život. Tehdy si na něj matka náhle znovu vzpomněla. Nejprve ho požádala, aby Alešovi pomohl se studiem, a později začala vyžadovat peníze. Teodor se radoval z vděčných slov, která nikdy předtím neslyšel. Dával rodině všechno – i když sám neměl ani základní věci.
— Jsi jen loutka, — řekla mu jednou jeho kamarádka z dětství, Eliška. — Tvoje matka tě jen využívá.
Eliška byla jediná, kdo se o Teodora upřímně staral. Její rodina se k němu chovala lépe než jeho vlastní matka. Přiměla ho přemýšlet: stálo to všechno za to? Dostal za to něco jiného než neustálé vyčerpání a výčitky?
Když byl Eliščin otec hospitalizován a naléhavě potřeboval operaci srdce, v zoufalství se obrátila na Teodora. Bez váhání se rozhodl pomoci. Požádal ve své práci o bezúročnou půjčku, protože věděl, že je to pravý způsob, jak projevit svou vděčnost za jejich laskavost.
Operace byla úspěšná. Teodor cítil hrdost, že se rozhodl správně. Když se však matka znovu objevila se svými požadavky, konečně našel sílu odmítnout.
— Vezmi na sebe Alešovu vinu, — prosila ho, vysvětlujíc, že Aleš někoho zranil a hrozí mu vězení. — Jeho žena je těhotná, a ty jsi stejně sám. Nikdo po tobě nebude truchlit.
Teodor se podíval na matku a cítil jen prázdnotu. Její slzy a manipulace ho už nemohly oklamat. Uvědomil si, že po celou tu dobu byl pro ni jen užitečný nástroj.
— Máš pravdu, mami, — řekl tiše. — Nikdo po mně nebude truchlit, ale už ti nedovolím řídit můj život.
Matka se rozčílila a začala ho proklínat, ale Teodor zůstal klidný. Už se jejích slov nebál. Teď měl novou rodinu – Elišku a její blízké. Ti ho přijímali takového, jaký je.
Brzy se Eliščin otec uzdravil. Se slzami v očích poděkovala Teodorovi za pomoc a nabídla, že mu peníze vrátí, ale on se jen usmál.
— Pokud se mnou půjdeš na rande, můžeš mi je vrátit, — zažertoval.
— Rande? — zeptala se překvapeně.
— Miluji tě už dlouho. Jen jsem se bál ti to říct, — přiznal Teodor.
Eliška se rozplakala štěstím a objala ho. Nakonec si uvědomil, že udělal správné rozhodnutí – vybral si lidi, kteří si ho opravdu váží.
Teodor už neměl žádné pochybnosti – jeho život teprve začínal a čekalo ho něco opravdového a upřímného.