Bez manžela, bez dětí, bez práce – tak jsem byla 15 let po ukončení střední školy. Dodnes nevím, jak jsem mohla souhlasit s tím, že půjdu na výroční sraz…
A jak jsem šťastná, že mi nechybělo málo, abych byla na správném místě, když se na mě osud rozhodl usmát…
Nejlepší částí mého školního života je seznámení s Annou – mou nejlepší kamarádkou. Patnáct let po posledním zvonění jsme si byly stále velmi blízké.
Dodnes nemohu uvěřit, že okouzlující a veselá Anna, která si snadno našla cestu ke každému srdci, dala přednost mé společnosti před ostatními.
Byla jsem nejzamlklejší holka ve třídě, možná v celé třídě – tichá, stydlivá, s pocitem naprosté neschopnosti… Vždycky jsem se rozhodovala pomalu a byla jsem opatrná při jakékoli změně ve svém životě. Ne Anna – ta žila opravdu na plné obrátky…
Patnáct let po našem maturitním plese měla dobře placenou práci, kterou milovala, neustále navazovala známosti a nová přátelství, měla už bývalého manžela a za sebou krásnou sedmiletou holčičku…
A já se ničila z práce, protože jsem nějak musela zaplatit výdaje, na které mi pořád chyběly peníze.
Pořád jsem si připadala nudná a neobvyklá, těžko jsem navazovala nové známosti. A kromě jednoho vážnějšího vztahu v mých dvaceti letech, který vyústil v rozbití mého srdce na jemné ostré kousky, jsem se nemohla pochlubit žádným zvláštním milostným životem…
Dnes se setkáme… po patnácti letech…
Jako studentka jsem si byla blízká jen s Annou – většina ostatních spolužáků mě ignorovala, někteří se mi dokonce vyloženě vyhýbali… Když přišla otázka, že bychom se měli sejít na oslavu patnácti let od maturity, vůbec se mi do takového setkání nechtělo. Dva dny předtím mi bylo oznámeno, že moje místo bude sníženo, a upřímně řečeno, byl jsem naprosto sklíčený a deprimovaný…
Anna mě však nenechala na pokoji. Volala mi téměř neustále, až mě nakonec téměř násilím přiměla, abych souhlasila, že s ní na ten večírek půjdu. Dokonce mi na tu akci dala šaty a nový účes…
Ten večer byl pro mě ještě strašnější a depresivnější, než jsem si myslela. Čekaly mě honosné šaty, drahá auta a hlavně neustále mávající fotky manželů a dětí.
Jedna přes druhou moje bývalé spolužačky vyprávěly o prestižních pozicích, které zastávají, nebo o dovolených v exotických zemích, na které jezdí, aby si zpestřily život.
Nezbývalo mi než si najít odlehlejší místo a pomalu usrkávat ze sklenky vína a přemýšlet, jak se dostat z restaurace domů, aniž bych Annu ovlivnila.
V jednu chvíli se mi také začalo dělat trochu nevolno – zřejmě z vypitého vína, protože alkohol obecně piju jen zřídka. Rozhodl jsem se vyjít na zahradu, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.
Slzy ve tmě…
Stála jsem ve tmě na dvoře a doufala, že si mě dobrosrdečný bývalý spolužák nevšimne a přijde mi vyprávět o svém úžasném životě…
Potřebovala jsem být sama a byla jsem hluboko ponořená do svých temných myšlenek, když jsem zaslechla nějaké vzpomínané zvuky. Zaposlouchal jsem se – někdo plakal.
Na tmavých schodech seděl malý chlapec – připadal mi tak 4-5letý – a plakal. Zeptal jsem se ho, co se stalo a jestli mu mohu pomoci. Z jeho vyprávění, utopeného v slzách, jsem sotva vyčetl, že mu nějací starší kluci vzali kolo.
A to bylo skoro nové – otec mu ho dal k narozeninám a teď by se asi hodně zlobil, že si s kolem vyjel sám…
Postupně jsem se dozvěděla, že otec dítěte pracuje v restauraci, kde se pořádala naše oslava. Chlapec se bez varování prarodičů vytratil z domova, vzal kolo a plánoval, že přijde za otcem…
Slíbil jsem dítěti, že s ním půjdu a promluvím si s jeho otcem. Vysvětlil jsem mu, že nemůže zůstat na ulici, že se setmí a ochladí.
Postupně se Božidar (tak se chlapec jmenoval) uklidnil a šli jsme hledat jeho otce. Ukázalo se, že je to majitel restaurace. Našli jsme ho dost ustaraného – už se od rodičů dozvěděl, že dítě šlo ven samo a oni ho nemohou najít…
Na tu scénu nikdy nezapomenu: na toho velkého muže s černými lámavými vlasy, který si v okamžiku, kdy dítě zahlédl, dřepl vedle něj, objal ho a rozplakal se. Rozhodl jsem se, že není vhodné se déle zdržovat, a tiše jsem se vytratil.
“Omlouvám se, bohužel to byla obrovská chyba.” S těmito slovy jsem přivítala kurýra, který zazvonil u mých dveří s obrovskou kyticí růžových růží a neodbytným tvrzením, že květiny jsou pro mě. Na jeho papírech skutečně stálo mé jméno a adresa. Ke kytici byly přiloženy i dva dopisy – pro mě!
Jeden byl velmi stručný, psaný odhalenými písmeny a zněl: “Prosím, přijďte za mnou”.
Byl od malého Roberta. Druhý dopis byl od jeho otce a děkoval mi, že jsem dítě našel a přivedl mu ho. Také trval na tom, abych je navštívil v restauraci. Nemusím vám snad ani říkat, že Anna mi nedovolila odmítnout ani toto pozvání…
Tak jsem se seznámila se svým budoucím manželem, Roberta otcem, ovdovělým poté, co chlapcova matka zemřela při autonehodě.
Od onoho nočního večera (myslím tím výroční setkání se spolužáky) uplynulo 7 let, o kterých mohu směle říci, že jsou nejšťastnější v mém dosavadním životě.
