Jak můžeš dopustit, aby bývalá tchyně viděla dítě? Nemáš ani hrdost, ani svědomí – tohle mi řekla moje vlastní matka.
Minulý týden mé dceři byly dva roky. Malá oslava, kterou jsem připravovala sama, jak se dalo – bez velkých prostředků, bez pomoci. Otec dítěte si ani nevzpomněl. Žádný telefonát, žádná zpráva. Ale jeho matka, moje bývalá tchyně, si vzpomněla. Zavolala, pogratulovala a řekla, že by chtěla vnučku vidět. A já, protože jsem v tom neviděla nic špatného, souhlasila. Vždyť je to přece babička. Copak je pro dítě špatné, když ho někdo miluje?
Jitka, tak se moje bývalá tchyně jmenuje, nepřišla s prázdnou – přinesla hračku, trochu sladkostí a obálku s penězi. Šly jsme do parku, prošly se a pak zajely ke mně domů. Dokonce jsem se i usmívala. Ale všechno skončilo ve chvíli, kdy se domů vrátila má matka…
„Ty nemáš ani špetku cti?“ syčela už od dveří. „Dopustit, aby ta… ta… přišla a líbala tvoje dítě! Mělas ji vyhodit! A ještě jsi brala dary – nemáš už žádnou hrdost?“
Pobíhala po bytě, mávala rukama a naříkala. Tvrdila, že hračka je levná čínská cetka, sladkosti jed a peníze almužna. Celou noc mi v hlavě syčela, i když už mlčela. Říkala, že Jitka je „hodná babička“, zatímco ona, má matka, je jen „ta zlá“. Že já vždycky všechny zrazuju. Že kvůli mně jednou zůstala bez halíře, a teď ji kvůli cizí babce s BMW odkopávám.
S manželem jsem se rozvedla před necelým rokem. Odešel sám. Prostě si sbalil věci, vyšel ze dveří a nevrátil se. Byt, ve kterém jsme bydleli, nechal přepsat na svou matku. Po mně tam nic nezůstalo. Právně jsem byla nikdo. A neměla jsem kam jít.
Rozvod zařizoval advokát mojí tchyně – dodnes nevím proč, vždyť jsme neměli co dělit. Manžel se dítěte vzdal okamžitě. A podle papírů neměl žádný majetek ani příjem. Nechtěla jsem po něm nic – ani výživné, ani nábytek. Jen jediné – zůstat v bytě do konce mateřské. Ale ani to mi nedovolili.
Jitka nebyla v šoku. Nebyla jsem první a, jak tuším, ani poslední žena v životě jejího syna. Pro ni jsem byla jen jedna z mnoha. Dokonce mi pomohla se stěhováním – sehnala nosiče a zaplatila dopravu. Vzala jsem si jen svoje věci. A basta.
Teď bydlím s mámou. Těsně se nás tam tři vešly do jejího garsonky. Výživné je směšné. Manžel zmizel, jako by nikdy neexistoval. Jen Jitka občas připomene, že má vnučku. Zavolá, zeptá se, něco přiveze.
Nebránila jsem se. Nepřipadalo mi nutné babičce zakazovat, aby viděla vnučku. Setkaly jsme se v parku. Měla na sobě drahý kabát, přijela novým autem, přinesla plyšáka a bonbóny. A doma to vypuklo.
Máma spustila hysterii. Říkala, že jsem zrádkyně. Že nemám právo dopustit, aby se „ta ženská“ přibližovala k dítěti. Že když se otec vzdal, nemá mít nárok ani babička. Že jsem ostuda rodiny. Došlo to tak daleko, že mě vyhodila z bytu – uprostřed večera, s dítětem v náručí, bez toho, abych věděla kam jít.
Stála jsem na chodbě a přemýšlela – v čem vlastně jsem vinna? V tom, že jsem babičce dovolila obejmout vnučku? V tom, že si dítě pohrálo s medvídkem? Nebo v tom, že jsem unavená z toho být pořád sama?
Někdy mám pocit, jako bych uvízla mezi dvěma zdmi. Na jedné straně muž, který utekl před odpovědností, na druhé matka, která předstírá, že mě chrání, ale ve skutečnosti mě dusí. A já jen chci trochu klidu. A aby moji dceru někdo měl rád. Třeba i ti, co mě kdysi zranili.
Ale zdá se, že v tomhle domě je láska trestný čin.