Jak můžeš dopustit, aby bývalá tchyně viděla dítě? Nemáš ani hrdost, ani svědomí – tak mi řekla moje vlastní matka.
Minulý týden mé dceři byly dva roky. Malá oslava, kterou jsem připravovala sama, jak jsem mohla, bez větších prostředků, bez pomoci. Otec dítěte si ani nevzpomněl. Ani zavolání, ani zpráva. Ale jeho matka, moje bývalá tchyně, si vzpomněla. Zavolala, pogratulovala, řekla, že by chtěla vidět vnučku. A já, neshledávajíc na tom nic špatného, souhlasila. Vždyť šlo o babičku. Copak dítěti ublíží, když ho někdo má rád?
Jitka, tak se jmenuje moje bývalá tchyně, nepřišla s prázdnou – přinesla hračku, trochu sladkostí a obálku s penězi. Šly jsme do parku, prošly se, pak zajely ke mně. Dokonce jsem se usmívala. Ale všechno skončilo, když se domů vrátila moje matka…
„Ty nemáš ani špetku studu?!“ syčela už od dveří. „Dopustit, aby tahle… tahle… přišla a líbala tvoje dítě! Mělas ji vyhodit! A ještě přijímat dárky – nemáš vůbec žádnou hrdost?“
Chodila po bytě, mávala rukama, naříkala. Tvrdila, že hračka je levná čínská cetka, sladkosti jed a peníze almužna. Celou noc mi v hlavě syčela, i když už mlčela. Říkala, že Jitka je „hodná babička“, zatímco ona, moje matka, je „ta zlá“. Že já vždycky všechny zrazuji. Že kvůli mně jednou zůstala bez haléře, a teď ji kvůli cizí bábě s BMW odkopávám.
S manželem jsme se rozvedli před necelým rokem. Odešel sám. Prostě si sbalil věci, vyšel ze dveří a nevrátil se. Byt, ve kterém jsme bydleli, přepsal na svou matku. Nic mého tam nezůstalo. Právně jsem byla nikdo. A neměla jsem kam jít.
Rozvod zařizoval advokát mojí tchyně – dodnes nechápu proč, vždyť nebylo co dělit. Manžel se dítěte vzdal okamžitě. A podle papírů neměl ani majetek, ani příjem. Nechtěla jsem po něm nic – žádné výživné, žádný nábytek. Jen jednu věc – zůstat v bytě do konce mateřské. Ale ani to mi nedovolili.
Jitka nebyla v šoku. Nebyla jsem první a, jak tuším, ani poslední žena v životě jejího syna. Pro ni jsem byla jen jedna z mnoha. Dokonce mi pomohla se odstěhovat – zaplatila stěhováky, uhradila převoz. Vzala jsem si jen to své. A bylo to.
Teď bydlím s mámou. Tři jsme se namačkaly do jejího garsoniéru. Výživné – směšné. Manžel zmizel, jako by nikdy nebyl. Jen Jitka občas připomene, že dítě existuje. Zavolá, zeptá se, něco přiveze.
Neodporovala jsem. Nepovažovala jsem za nutné babičce zakazovat, aby viděla vnučku. Potkaly jsme se v parku. Měla na sobě drahý kabát, přijela novým autem, přinesla plyšáka a bonbóny. Toť vše. A doma to začalo.
Máma spustila hysterii. Říkala, že jsem zrádkyně. Že nemám právo dopustit, aby se „ta ženská“ přiblížila k dítěti. Že když se otec vzdal, neměla by mít právo ani babička. Že jsem ostuda rodiny. Došlo to tak daleko, že mě vyhodila z bytu – uprostřed večera, s dítětem v náručí, bez tušení, kam jít.
Stála jsem na chodbě a přemýšlela: V čem vlastně jsem vinna? V tom, že jsem babičce dovolila obejmout vnučku? V tom, že si dítě pohrálo s medvídkem? Nebo v tom, že jsem unavená z toho, jak jsem pořád sama?
Někdy mám pocit, jako bych uvízla mezi dvěma zdmi. Na jedné straně muž, který utekl před zodpovědností, na druhé matka, která předstírá, že chrání, ale ve skutečnosti dusí. A já jen chci trochu ticha. A aby moji dceru měl někdo rád. Třeba i ti, kdo mi kdysi ublížili.
Ale zdá se, že v tomhle domě je láska trestná věc.