Byla jsem ve třetím ročníku na univerzitě.
Máma s tátou bydleli na venkově. I když nebyli bohatí, chtěli mi zajistit vzdělání. Kvůli mému vzdělání se hodně zadlužili, ale nikdy jsem je neslyšel, že by si na to stěžovali. Naopak, vždycky na mě byli hrdí a všemožně mě podporovali.
V té době jsem chtěl rodičům trochu pomoci, a tak jsem se nechal zaměstnat. Začal jsem dobře vydělávat, takže rodiče téměř splatili všechny dluhy.
Jednoho dne jsem měl noční směnu. Ráno mi zavolal šéf a vyplatil mi plat a prémie za pilnou práci. Měl jsem z toho velkou radost, protože tyto peníze by stačily na splacení zbytku půjčky. Domů jsem šel jako obvykle pěšky – přes park. Udělalo se mi špatně a rozhodl jsem se, že si sednu. Noční práce si zjevně vybrala svou daň. Později to všechno přešlo a já se vrátil do bytu. Když jsem přišel domů, uvědomil jsem si, že jsem v parku na lavičce nechal tašku. Byly v ní všechny moje peníze a důležité dokumenty. Okamžitě jsem tam běžel, ale zapomněl jsem, kde sedím.
Měl jsem špatný pocit. Někdo musel mou tašku najít a užít si ji. Jaký jsem to byl idiot. Půl hodiny jsem běhal sem a tam a hledal svou tašku, ale marně. Už jsem ztratil veškerou naději, když jsem najednou uslyšel, jak někdo volá mé jméno. Otočila jsem se a uviděla, že přede mnou stojí nějaký chlap. V ruce držel mou kabelku.
– To musí být tvoje – řekl tiše.
Radostně jsem ho objala.
– Ani nevím, jak ti mám poděkovat! Je v ní celý můj plat.
– V tom případě mi dlužíš kafe. A možná i nějaký dort…
Ten večer jsme měli první rande. A ne poslední… Jsme spolu už čtyři roky.
