Milý deníku,
Za oknem se ženou sněhové vločky, venku fičí ledový vítr a v mém nitru to vypadá podobně. Sedím sám v našem velkém domě kousek od Brna, mám všechno, co bych si mohl přát aspoň tedy zvenku. Ale ve skutečnosti jsem zůstal na všechno sám.
Ano, mám ženu, Milenu, ale ta se zase večer vymluvila, že musí jít vyřizovat něco v práci, a já dobře vím, za jakými povinnostmi běhá. Syn s dcerou už dávno vylétli z rodného hnízda, Tomáš žije s rodinou ve Zlíně a Iveta se usadila až někde u Hradce Králové. Vystudovala tam vysokou, vzala si místního kluka, žijí jako v pohádce, mají už i holčičku.
Dneska jsem si právě s Ivetou volal.
Tati, ty zníš nějak smutně, děje se něco? ptala se mě po chvíli.
Ale kdepak, všechno je v pořádku. Jak se máte vy tam a co naše malá vnučka?
Všechno v pohodě, tati. Lukáš je teď pořád v jednom kole, práce lékaře je prostě taková, jak víš. Ale je u vytržení, miluje svůj obor. A malá už brzy půjde do školky, roste jako z vody, smála se Iveta.
To jsem moc rád, hlavně že jste šťastní, odpověděl jsem trochu unaveným hlasem.
Ale i tak, něco se mi na tobě nezdá, kde je máma?
Mamka? Ta prý šla na nákup, je k večeru tma a mráz. Ale za chvíli snad dorazí, zalhal jsem, abych ji nemusel zbytečně trápit.
Už víc jak půl roku mě sužují nepříjemné myšlenky a pocity, ale nemám se komu svěřit a vlastně proč bych měl? Někdo mě možná polituje, jiný si naopak rád přisadí. Dodnes si pamatuji na ten letní den, kdy to celé začalo byl jsem venku na zahradě pod oknem, okno bylo otevřené, Milena nebyla doma a já jsem zaslechl její hlas, jak si s někým povídá přes telefon. Hlas měl laskavý, tichý, jiný než ke mně.
Ano, zlatíčko… ale dnes přijet nemůžu, taky se mi stýská Jasně, miluju tě Zítra se ozvu. Slibuji!
Pak už jsem neslyšel nic. Zavřel jsem oči, srdce mi spadlo až do žaludku. Moje Milena, které jsem vždy slepě věřil, je stejná jako jiní. Okamžitě mi vytanuly na mysli řeči mojí sestry, která si stěžovala na manželovu nevěru. Pro mě to byla noční můra a naprosté nepochopení, že by mi takové něco udělala právě Milena.
Teď už jí rozumím. Cítil jsem se mizerně, nevěděl, jestli brečet, nebo ujet. Seděl jsem za domem na lavičce a tekly mi slzy. Tohle si zasloužím? Milena, kterou nadevše miluji, mě podvádí? Chlapi asi nejsou jediní, kteří ztrácí hlavu a city. Je mi sedmačtyřicet a myslel jsem, že máme všechno vyřešené. Máme podnik, starám se o mlýn, vozím mouku po celé jižní Moravě.
Měsíc jsem všechno dusil sám v sobě. Nakonec jsem se potají dostal do jejího telefonu, když spala. Jméno totiž neukrývala Naďa. Byla to vzdálená příbuzná našich známých z vesnice. Žila na paneláku dole na sídlišti. Přes známou Věrku jsem zjistil adresu. A taky mi řekla svůj názor.
Naše sestřenice Naďa nikdy neměla moc dobrou pověst, prohodila Věrka bezelstně. Krásná je, ne že ne, ale žije sama, chlapi kolem ní krouží, ona si je vodí za nos. Už jí je pětatřicet a pořád svobodná. Stěžovala si, že je život těžký a nechce zůstat s dítětem sama.
Jen jsem mlčel, ačkoli se mi chtělo brečet. Doma jsem vše dusil. Po pár týdnech jsem neodolal a vypravil se za Naďou. Otevřela dveře, tvář zbledlá, bylo vidět, že mě poznala. Vešel jsem beze slova dál a sedl si na gauč.
Dobrý den, řekl jsem klidně, promluvíme si. Byla nervózní, čekala možná facku, jako by čekala, kdy vystartuju. Místo toho jsem tiše řekl: Není ti hanba, spát s ženatým? Proč si nevybereš svobodného chlapa?
Naďa se najednou rozbrečela.
Já už nevím, sama sebe nechápu, ale já tvou ženu miluju, rozplakala se.
To jsem nevydržel, popadl mě vztek i smutek, vstal jsem a dal jí facku. Odpusť mi, tohle jsem nechtěl, začala se omlouvat. Slzy tekly oběma. Nakonec jsem řekl: Nehodlám dělat scény, Stejně to nikomu neříkej. Ale jestli zjistím, že jsi s Milenou pořád v kontaktu, nepočítej s mým klidem. Odešel jsem.
Od té doby jsem o své bolesti nikomu neřekl a žil dál. Netuším, zda pokračují ve svém vztahu, ale občas má žena vyřizování a mně je jasné, co se skrývá za tímto slovem. Pořád si kladu otázku, jestli je možné prostě odejít, všechno rozdělit. Ale po tolika letech společného života si to nedovedu představit. Nejsem z těch, co by chtěli zůstat sami v poloprázdném domě a udržovat ho taky neumím, když pořád něco opravuje Milena. Bojím se změny, bojím se samoty. Dětem bych to nedokázal říct, šokovalo by je to.
Nosím to všechno v sobě. Lidé by mi řekli, abych se vzchopil, zachoval si důstojnost, šel dál, začal milovat hlavně sám sebe, a nelitoval se. Možná mají pravdu. Ale já ženu miluju. Snad ji časem to šílenství přejde. Doma se chová stejně, není mezi námi napětí ani hádky. Možná je opravdu pravda, že člověk má milovat i sám sebe, ne jen druhé. Je třeba myslet i na sebe.
Těžko se mi žije s takovým tajemstvím. Není lehké se teď na Milenu dívat a chovat se přirozeně, mít doma pokoj a předstírat, že se nic nestalo. Pořád mi v hlavě bliká Naďa, krásná, svobodná. Přistihl jsem se, že i když mě to bolí, už jsem se smířil, že žena měla i někoho jiného. Kde asi teď je… tvrdí, že je v práci, vím ale své.
A pak mě napadlo co kdybych si taky někoho našel? Lichotí mi komplimenty od kolegyň. Ale pak sám sobě řeknu: To nedokážu. Stejně nemůžu mít vedle sebe někoho jiného, než je Milena. Je ona opravdu nenahraditelná? Možná bych jí odpustil, kdyby se vrátila zpět. Chlapi i ženy se holt dívají na věrnost jinak. Kdo ví.
Vzpomněl jsem si na mládí a pousmál se. Bydleli jsme půlku života v malém bytě, počítali každou korunu, řezali jsme do kina na poslední koruny. A přitom jsme byli šťastní. Teď je všechno, ale zůstala samota. A já už ani nevím, komu bych to řekl, vylíčil, proč.
A pak, když už venku byla tma, slyším známý zvuk Milena přijíždí autem na dvůr, ledovka, plná světla. Vystoupí, otevře garáž, klidně zamkne, a přijde domů.
Karle, jsi doma? Proč tu sedíš potmě? zapnula v kuchyni světlo.
Tady jsem, zabručel jsem. Venku ledovka, zítra budou silnice jako zrcadlo.
No, málem jsem zapadla do sněhu, silnice hrozný, jsem ráda, že jsem dojela v pořádku, říká. Mám hlad, pojď něco pojíst.
Vstal jsem, šel chystat stůl, ona si mezitím myla ruce. U večeře na mě mrkla a usmála se.
Karle, víš co, už dlouho jsme spolu nikde nebyli. A co kdybychom si udělali výlet?
Trochu jsem ztuhl, nemám teď moc rád překvapení.
Jaký výlet? ptám se tiše.
Milena se usmála, chvíli mě napínala, pak vstala a přinesla obálku.
Koukni se, koupila jsem nám dva zájezdy do Chorvatska! Pojedeme k moři slavit Silvestra, pod palmami! Co říkáš? její obličej byl zářivý jako kdysi.
Najednou se mi nesmírně ulevilo, spadl mi kámen ze srdce. Mileno, ty jsi pořád stejná, vždycky překvapíš, rozesmál jsem se najednou od srdce. Ale proč ne zima u moře, to jsem ještě nezažil.
A víš co, tu cestu mi vlastně navrhl Tomáš, syn, ale už dlouho jsem chtěla, abychom vypadli z rutiny. Zasloužíš si dovolenou! mrkla na mě.
A najednou, jako by se všechno zlomilo. Vyjeli jsme na týden k moři, oslavili Silvestra, vrátili se domů plní nových dojmů. Najednou je doma víc pohody, Milena je pozornější, já snad klidnější.
Poučení? Nemá smysl všechno držet v sobě a trápit se. Život jde dál. Jestli chci být šťastný, musím začít sám u sebe. Možná právě to nejdůležitější je naučit se mít rád sám sebe, a pak dokážu mít rád i celý svět kolem.