Moje matka pochází z poměrně bohaté rodiny. Její práce, stejně jako práce mých prarodičů před ní, byla spojena se známou továrnou. Matka ji nevlastnila, ale od dětství věděla, co to znamená řídit a být vedoucí. A tak v továrně řídila. To samozřejmě mělo dopad i na rodinu, i já jsem byl jejím “zaměstnancem”, který musel plnit všechny pokyny a příkazy.
Čas rychle plynul, já jsem dospěl a šel na univerzitu. Upřímně řečeno, léta mimo matku byla nejlepším obdobím, ale poté, co jsme se vzali, jsme se s manželem rozhodli přestěhovat se zpět do jejího domu, protože jsme chtěli našetřit na vlastní byt a ona žila sama ve velkém bytě. Samozřejmě jsem už stihla zapomenout, jak sadistická matka dokázala být. Dodala bych, že situace se ještě zhoršila, když matka odešla do důchodu.
To bylo v době, kdy mé dceři bylo deset let. Tak se stalo, že matka respektovala pouze mého manžela a já s dcerou jsme se staly jejími služkami. Proč se k mému manželovi nechovala stejně? Protože se domnívala, že on je šéfem mě a mé dcery, tedy naší rodiny.
Poslední dobou to nejvíc schytává naše dcera, která zaneřádila svou babičku. A to všechno jen proto, že nemá perfektní známky. Učí se dobře, učitelé ji chválí , ale není “tak schopná”, jak chce její babička. Došlo to tak daleko, že dítě začalo plakat a odmítá chodit domů, když dostane horší známku.
Když si babička s dcerou sedne k učení, stále častěji slyším, jak mému dítěti vyčítá, že je jako její matka, že by bylo lepší, kdyby šla v otcových stopách, protože by byla užitečnější. Ale to není to nejhorší. Někdy mi matka říká, že jsem postižená , a to vše před mým dítětem! Jak si mě po tom může dcera vážit?
Kdykoli však máme v domě hosty, vedoucí se změní v milou starou dámu, která nikdy nikomu neřekne křivé slovo. Všechny pohostí svými speciálními sušenkami, postěžuje si na své bolavé nohy a na svou dceru, která vyrostla v kopii svého otce (špatnou). Poté, co moje matka všem řekla, jak jsem zlá, jsem přestala zvát hosty do domu.
Každý rok se těším na příchod léta, jako by to bylo boží požehnání. Pak matka odjede na venkov a domů se vrací jen zřídka. Tehdy začnu rozkvétat, protože nakonec jsem jedinou hostitelkou v domě a dcera si oddechne, když se za ní zavřou dveře.
Už nejednou jsem mluvila s manželem o tom, že takhle už dál žít nemůžu, že je čas se odstěhovat, třeba i do pronajatého bytu, ale on je proti. Poslední dobou se zdráhá našetřit si na vlastní, protože co je špatného na tom, že bydlím s matkou? Copak nevidí, že já a moje dcera trpíme?
Zkoušela jsem si s matkou také promluvit a vysvětlit jí, že její kritika je často nevhodná a neopodstatněná, ale v odpověď slyším jen tunu urážek , což ve mně vyvolává pocit, že už nechci žít.
Nedávno jsem matce navrhl, abychom její byt vyměnili za jednopokojový nebo dvoupokojový byt s dotací. S manželem jsme stejně jako máma měli našetřené peníze. Ale máma i manžel se na mě vrhli, jako bych navrhla něco nemyslitelného.
Je mi 33 let. Stále jsem pod drobnohledem své matky, která mi nepřestává připomínat, jaká jsem nepoužitelná žena v domácnosti/pracovnice/matka/manželka. Už to nevydržím. Všichni mí přátelé si všimli, že už nejsem sama sebou. Nedávno jsem měla schůzku na univerzitě a všichni se mě ptali, jestli jsem nemocná, protože jsem vypadala velmi unaveně a z usměvavé dívky mi zbyly jen vrásky v koutcích úst.
Nevím, co mám dělat a jak se z této těžké situace dostat, protože manžel ani matka mě neslyší. Zavírají oči před mým a dceřiným utrpením, protože se jim to hodí. Co bychom měli dělat? Doufat, že si to manžel nebo matka jednoho dne rozmyslí?
