Ota stál ve dveřích a jeho výraz napovídal, že nejde o vtip.
Lenka právě myla nádobí a myslela si, že kvůli šumění vody špatně slyšela.
Vypnula tedy vodu a zeptala se svého manžela znovu.
– Co jsi říkal?
– Chci nechat udělat test DNA našeho dítěte.
– Proč? – zeptala se Lenka, utírající si ruce.
– Protože si myslím, že syn není můj.
To byly tedy novinky… Jejich synovi Tomášovi byly už čtyři roky. Sice Otu nelze nazvat otcem roku, ale k synovi se vždy choval s láskou. Trávil s ním čas, kupoval mu hračky a občas s ním i zůstával večer sám, když Lenka potřebovala odejít.
Nikdy v životě neřekl, že by otec nebyl. Navíc k tomu neměl ani důvod. Lenka a Ota se vzali před šesti lety a rok na to Lenka zjistila, že je těhotná.
Ten rok byli šťastní a Lenka samozřejmě nikoho jiného neměla. Ani mít nemohla! Proč tedy teď tohle?
– Můžu se zeptat, proč sis to najednou usmyslel? – dodala Lenka.
Ota se povzneseně zasmál a pak se na svou ženu podíval nepříjemným pohledem.
– No bas! Už se mě snažíš odradit! Kdyby tvoje svědomí bylo čisté, neměla bys se čeho bát!
To se zdálo jako naprostý nesmysl.
Mezi Lenkou a Otou sice nebyla žádná velká romantika, ale Lenka měla za to, že to všechno je pohádka. Co to vůbec je, tahle láska? Když je ti s někým dobře, respektujete se navzájem, nepodvádíte se, je to přece taková ta opravdová láska.
Ale nikdy za léta manželství ji její muž tak neponížil jako teď. Měli mezi sebou respekt i důvěru, a teď jí takhle otevřeně obviňuje!
– Nejsem ten, kdo tě odrazuje, – řekla klidně Lenka. – Jen by mě zajímalo, proč po čtyřech letech najednou pochybuješ, že je Tomáš tvůj syn?
– Vždyť mi ani není podobný! – argumentoval její manžel, myslící si, že to je nezpochybnitelný důkaz. – Jsem blonďák a v rodině máme všechny světlovlasé, ale Tomáš má tmavé vlasy a hnědé oči!
– A nic, že já mám tmavé vlasy a hnědé oči? – zeptala se Lenka. – Vždyť je celý můj táta, to sám vidíš!
– Nevidím, – popřel Ota slova své ženy. Přesto i sám před půl rokem žasl, jak Tom vypadá jako děda. – Ale vidím, jak je podobný tvému kolegovi!
– Kterému? – pozeptala se Lenka ze zvědavosti.
– No tomu, Karlovi!
Lenka se nemohla ubránit smíchu. Před těhotenstvím pracovala v obchodě s nábytkem jako manažerka a byl tam skladník Karel. A pravda, Tom mu nebyl ani v nejmenším podobný. Jen ta tmavá barva vlasů.
– Oto, vždyť to je nesmysl, – zakroutila hlavou Lenka. – Dobře víš, že jsem tě nikdy nepodvedla!
– To mě matka se sestrou říkaly, že to budeš popírat! Takže, ať chceš, nebo ne, test udělám!
Ach, tak to je… Všechno začalo dávat smysl.
Lenka byla z těch, které měli všichni rádi. Byla milá, přívětivá a ochotná pomoci. Ale měla i silný charakter, který nedovoloval ostatním, aby jí poroučeli. Pokud se jí něco nelíbilo, řekla to na rovinu. A nikdy nebyla podlízačka.
Se svou tchyní si hned nepadla do oka. Spočívalo to v tom, že Ota ji začal považovat za příjemnou ženu. Vždy otevřela stůl, když k ní s manželem přišli na návštěvu, zahrnula Lenku komplimenty a nezapomněla zmínit, jaké to je štěstí mít takovou chytrou a krásnou nevěstu. Lenka se těšila, že měla štěstí s tchyní, protože, když někoho poslouchala, všude byly čarodějnice, ale její byla milá žena.
Ukázalo se však, že tahle milá žena se na ni usmívala u stolu, ale za zády o Lence mluvila neslušně. Nazývala ji hloupou, špatnou hospodyní a dokonce i ošklivou jako čert. To poslední Lenku opravdu uráželo, protože byla objektivně pohledná.
Samozřejmě na to Lenka nehodlala přimhouřit oko. Při příští návštěvě řekla tchyni rovnou všechno, nezapomněla se zeptat, aby si tchyně konečně ujasnila, co si o ní myslí.
Tehdy se ukázala pravá povaha ženy v plné parádě. Lenka však tento problém vyřešila jednoduše – přestala s ní komunikovat. Manžel chodil na návštěvy, dokonce i s dětmi, ale k ní Lenka tchyni nezvala.
Sestra Oty byla jako její matka. Také ráda klebetila a pomlouvala. Podle ní byli všichni na vině. A za to, že se manžel rozešel (i když, prostě zjistil o milenci), a že ji vyhodili z práce (chytili ji při krádeži), a že jí odpojili elektřinu v bytě (ještě aby ne: půl roku neplatila!). Zpočátku se Lenka snažila s ní najít společnou řeč, ale zjistila, že svědomí jí nedovolilo mlčky naslouchat jejím stížnostem a souhlasit s ní. Pravda, jak je známo, nikomu nechybí.
A teď se zjistilo, že milovaná matka a sestra poštvaly jejího manžela. Zdá se, že Otovi dlouho vtloukaly do hlavy své názory a nakonec dosáhly svého.
Lenka se rozhodla, že Otu nechá najít se. Sedla si ke stolu a požádala manžela, aby si také sedl.
– Oto, víš, že tvoje příbuzné mě, mírně řečeno, nemají rády. A do hlavy ti nasadili naprosté hlouposti, kvůli nimž se naše manželství může rozpadnout.
– Pokud nemáš co skrývat, – řekl manžel, jako by ji neslyšel, – pak uděláme test.
– Dobře, – Lenka to přijala. – Uděláme to. Ale s jednou podmínkou.
– Jakou? – usmál se Ota.
– Když test ukáže, že dítě je tvoje (což ukáže), sbalíš si věci a odstěhuješ se k matce. A rozvedeme se.
– Proč? – zamračil se Ota.
– Protože nebudu žít s mužem, který mi nevěří, přestože pro to nemá žádný důvod. Pokud je názor matky pro tebe důležitější, v tom případě se to nezmění. A pokud budeš přemýšlet svou hlavou, pochopíš, že bych tě nikdy v životě nezradila.
Ota se zamyslel. A Lenka doufala, že se její manžel konečně vzpamatuje a přestane trpět hloupostmi. Ale očividně byl dobře přeprogramován, protože o pár minut později Ota řekl:
– Uděláme test. A tečka.
– Dobře, – přikývla Lenka.
Možná Otu přesvědčili, že syn není jeho. Nebo prostě nebral vážně slova své ženy. Ale už následující den byly Ota a Tomáš podrobeni odběru vzorků DNA.
Test trval týden. Během celého toho týdne Ota a Lenka nemluvili. A Lenka si všimla, že její manžel je chladný i vůči synovi.
Už sama netrpělivě očekávala výsledek testu. Aby jej mohla strčit manželovi do obličeje. Lenka už měla všechno pevně rozhodnuté. A kdyby si to Ota sám začal myslet, že nemá Tomáše s ní, možná by to ještě přijala. Ale vše bylo v pořádku, dokud neposlouchal matku. Co bude dál? Možná, že svokra si ještě něco vymyslí, jen aby s jejího manžela zasévala pochybnosti a zneklidnila jejich vztah. Lenka to nehodlala snášet.
Když na email přišel výsledek, Lenka zavolala Otu. Otevřela test a ani se na něj nepodívala. Výsledek už znala. Jenom otočila telefon tváří k manželovi.
Ten něco dlouho a detailně zkoumal, a pak se usmál.
– Tomáš je opravdu můj! To jsem si oddychl! Měli bychom to oslavit!
– Samozřejmě, že bychom měli, – přikývla Lenka. – Ale ne kvůli tvému otcovství – to bylo jasné hned, jakmile jsem zjistila, že jsem těhotná. Ale kvůli našemu rozvodu.
– Jaký rozvod? – zamračil se Ota. – Leno, vážně? Ano, měl jsem pochybnosti! Ale kolik mužů vychovává cizí děti?
– Nevím a vědět nechci, – odsekla Lenka. – Ale vím jistě, že nemíním žít s tím, kdo nemyslí svou hlavou. Kdo je ochoten zranit blízkého člověka jen proto, že něco slyšel od někoho jiného. Kdo se ani na syna týden nepodíval, protože si vymyslel nesmysly. Odejdi, Oto.
Ota se ještě dlouho snažil zachránit rodinu. Dokonce se omluvil za své chování a slíbil, že už nebude poslouchat rodinu.
Ale Lenka byla neúprosná. Zdálo by se, že je to drobnost, ale dobře to vystihlo povahu muže, se kterým žila a od kterého měla dítě.
Ještě dokonce Lenka žalovala ten, s kým se Ota jednou spojí. Protože určitě nebude mít jednoduché s rodinou a jejich jedovatými poznámkami. Možná, že Ota udělal alespoň nějaký závěr a příště bude moudřejší. Ale pravděpodobně ne. Lidé se přece nemění…
