Když ráno zazvonil telefon, Eliška se sotva stačila zorientovat, jestli je ještě v posteli nebo už venku ze snu. Na displeji svítilo jméno – „máma“. Spánek byl rázem pryč. Hlas matky zněl čile, skoro rozjařeně:
„Ještě spíš, lenochu? A já už mám koláče v troubě. Zítra přijďte oba – tebe i Honzíka. Potřebuju si promluvit. Ne, nebude to o zahrádce. O závěti! Aby jste mi pak na pohřbu nekrváceli kvůli baráku a halířům. Přijďte oba, žádné výmluvy!“
Eliška ztuhla. Závěť? Pohřeb? Co se to děje? Ale matka mluvila tak přesvědčivě, že odpor neměl smysl.
Mezitím Věra Nováková, máma Elišky a Honzy, seděla u stolu a upravovala si vlněný šátek. Vedle ní sousedka Božena s úzkostným pohledem:
„Verunko, tys onemocněla? Odkud tyhle pochmurné řeči? Děsíš mě…“
„Neboj, Boženko, jen chci vidět své děti. Už rok jsme se neviděli. Každý žije svůj život, jako bychom byli cizí. A kdyby se mi něco stalo, kdo jim to řekne? A taky je chci otestovat. Chci vidět, jak se ke mně vlastně chovají.“
S těmi slovy Věra vyprovodila sousedku ke dveřím a šla si odpočinout. Zítra měl být velký den.
Ráno bylo pochmurné, jako by se přizpůsobilo jejímu plánu. Uklidila, oblékla se do starého županu, umyla se a usedla do křesla, téměř bez dechu. Za hodinu někdo zaklepal.
Jako první vběhla dovnitř Eliška – rozpálená, vystresovaná.
„Maminko! Co se děje? Jsi nemocná? Co ta závěť?“ vyhrkla a vrhla se k matce.
Za ní, klidnější, vešel Honza.
„Tak ty jsi nás pěkně vylekala, mámo. Už odcházíš? Nebylo to trochu brzy?“
„Posaďte se, děti moje,“ řekla Věra klidně. „A zavolejte si své druhé půlky. Markéto, Tomáši, pojďte dál, nestyďte se.“
Když všichni usedli, promluvila.
„Poslouchejte a nepřerušujte mě. Mám co říct. Stáří není radost a já žiju sama. Nemoci se neptají, kdy přijdou. Proto jsem se rozhodla – řeknu to, dokud můžu. Ale nejdřív – pomoc s domácností. Kdo jiný než rodina pomůže stařeně? Dříví naštípat, oběd uvařit…“
Eliška s Markétou přikývly a daly se do práce. Věra pozorovala: těsto lepilo, brambory byly nakrájené moc tlustě, hrnce duněly. „Městské nešiky,“ pomyslela si smutně, ale nahlas neřekla nic. Nešlo o to.
Když se najedli, požádala Tomáše a Markétu, aby odešli – zůstala sama s dětmi.
„Tak, teď mě poslouchejte. Dům, kde jste vyrostli, nechávám Boženě, sousedce. Je blízko, pomůže, když bude potřeba. Honzo, tobě nechám kůlnu, nářadí, hospodářské věci. Uděláš s nimi, co uznáš za vhodné. A tobě, Eliško, nechám úspory. Dlouho jsem si dávala stranou z důchodu, skoro neutrácela.“
V místnosti se rozhostilo tíživé ticho.
„Dům cizí ženě?“ vyhrkl Honza. „To myslíš vážně?“
„Proč ne? Rok jste za mnou nepřijeli. Božena je tu každý den. Honzo, tys mě ani nepozval na svatbu – styděl ses, že tvá máma je venkovanka? A tebe, Eliško, jsem neviděla od té doby, cos se podruhé vdala za Tomáše. A i tehdy ses urazila, pamatuješ? Když jsem řekla, že Standa pro tebe není. Měla jsem pravdu…“
„Mami, prosím…“ zašeptala Eliška.
„Není mi dobře. Půjdu si lehnout,“ vydechla Věra unaveně a zavřela za sebou dveře do ložnice.
Venku se strhl hádavý rozhovor.
„To je tvoje vina!“ syčel Honza. „Mohla jsi k mámě chodit. Teď má dům Božena!“
„Jasně, samozřejmě! Já dřu od rána do večera! A co děláš ty s Markétou? Mohla by za mámou chodit ona!“
Křičeli, překřikovali se. Věra seděla v křesle, dívala se z okna. V očích měla slzy. Kde jsou ty děti, co běhaly bosé po dvoře? Kde je jejich laskavost, starost o sebe?
Když se vrátili, už neležela – seděla vzpřímeně, klidná, ale oči ji prozradily.
„Mami, co je? Vždyť ti bylo špatně…“ začal Honza.
„Už je mi líp,“ odpověděla tiše. „Uvědomila jsem si jednu věc. Nikdo mě nepotřebuje. Závěť, říkáš? Bude. Až později. Až si sami uvědomíte, proč ten dům chcete – jestli abyste v něm žili, nebo abyste se o něj rozdělili.“
Při snídani panovalo ticho. Jen vrzání židlí a cinkání lžic. Jako první promluvila Eliška:
„Promiň nám, mami… Mýlily jsme se. Budu chodit, slibuju. Jsme přece rodina…“
Věra přikývla. U stolu se rozhostilo teplé mlčení.
Od té doby se mnohé změnilo – a nic. Honza skoro nepřicházel, ale posílal peníze. Eliška začala jezdit častěji. Polévka, má…zavařeniny, pomoc na zahradě, ale o závěti už nikdo nikdy nepromluvil.