Když časně ráno zazvonil telefon, Tereza sotva pochopila, jestli je ještě v posteli nebo už ve snu. Na displeji se objevilo jméno – „máma“. Spánek jako by zmizel. Hlas matky byl energický, téměř veselý:
„Ještě spíš, lenochu? Já už mám buchty v troubě. Zítra přijďte oba – ty i Honzík. Musíme si promluvit. Ne, ne o zahrádce. O závěti! Nechci, aby jste si na mém pohřbu roztrhali krky kvůli baráku a penězům. Přijďte, žádné výmluvy!“
Tereza ztuhla. Závěť? Pohřeb? Co se děje? Ale matka mluvila tak přesvědčivě, že nemělo smysl odporovat.
Mezitím Marie Frantová, matka Terezy a Honzy, seděla u stolu a upravovala vlněný šátek. Vedle ní sousedka Jitka s úzkostí v očích:
„Maruško, ty jsi nemocná? Proč takové pochmurné řeči? Děsíš mě…“
„Neboj se, Jituško, jen chci vidět své děti. Už rok jsme se neviděli. Každý žije svůj život, jako bychom byli cizí. A kdyby se mi zítra něco stalo, kdo jim to řekne? Taky je chci otestovat. Podívat se, jak se ke mně doopravdy chovají.“
S těmito slovy Marie zavřela za sousedkou dveře a šla si odpočinout. Zítra měl být velký den.
Ráno bylo pochmurné, jako by ladilo s jejím plánem. Uklidila dům, oblékla se do starého županu, umyla se a usedla do křesla, zadržujíc dech. Za hodinu někdo zaklepal.
První dovnitř vběhla Tereza – rozpálená, vyděšená.
„Maminko! Co se děje? Jsi nemocná? Co je s tou závětí?“ vykřikla a vrhla se k matce.
Za ní, klidnější, vešel Honza.
„No ty nás vystrašila, mámo. Už sis to rozhodla? Nebylo by lepši počkat?“
„Posaďte se, děti,“ řekla Marie střízlivě. „A přiveďte i své drahé polovičky. Aničko, Pavle, pojďte dál, nestyďte se.“
Když se všichni usadili, promluvila.
„Poslouchejte a nepřerušujte mě. Chci vám něco důležitého říct. Stáří není radost a já žiju sama. Nemoci se neptají, kdy přijdou. Proto jsem se rozhodla: řeknu to, dokud mohu. Ale nejdřív – pomozte mi. Když ne rodina, kdo staré ženě poručí? Dříví naštípat, oběd uvařit…“
Tereza s Aničkou přikývly a pustily se do práce. Marie pozorně sledovala: těsto lepilo na prsty, brambory byly nakrájené moc tlustě, hrnce duněly. „Městské nešiky,“ pomyslela si smutně, ale neřekla to nahlas. Nešlo o to.
Když prostřeli a pojedli, požádala Pavla a Aničku, aby na chvíli odešli. Zůstala jen s dětmi.
„Teď poslouchejte. Dům, kde jste vyrostli, nechám Jitce, sousedce. Je nablízku, pomůže, kdyby něco. Honzo, tobě nechám kůlnu, nářadí, všechno kolem domu. Uděláš, co uznáš. A tobě, Terezo, dám úspory. Šetřila jsem z důchodu, skoro nic neutratila.“
V místnosti zavládlo tíživé ticho.
„Dům – cizí ženě?“ konečně promluvil Honza. „To myslíš vážně?“
„A proč ne? Rok jste za mnou nepřišli. A Jitka chodí každý den. Ty, Honzo, jsi mě nepozval na vlastní svatbu – styděl ses, že máš matku z venkova? A ty, Terezo, jsem tě neviděla od té doby, cos se podruhé vdala za Pavla. A pamatuješ, jak jsi se urazila, když jsem řekla, že Standa pro tebe není? Měla jsem pravdu…“
„Mami, prosím…“ zašeptala Tereza.
„Není mi dobře. Půjdu si lehnout,“ vydechla Marie a zavřela za sebou dveře ložnice.
Venku začal hádka.
„Je to tvoje vina!“ sykl Honza. „Mohlas za mámou chodit! Teď má dům Jitka!“
„Jasně, určitě! Já pracuji od rána do večera! A co děláš ty s Aničkou? Ona je doma, mohla chodit!“
Řvali, přes sebe, bez pochopení. Marie seděla v křesle a poslouchala, dívala se z okna. V očích jí stály slzy. Kde jsou ty děti, které běhaly bosé po dvoře v létě? Kde je jejich laskavost, starost o sebe?
Když se vrátili do domu, už neležela – seděla vzpřímeně, klidná, ale oči zrádně leskly.
„Mami, co je? Vždyť ti není dobře…“ začal Honza.
„Už je to lepší,“ zalapala po dechu. „Už vím. Nikdo mě nepotřebuje. Závěť, říkáš? Bude. Až později. Až sami zjistíte, k čemu vám ten dům je – abyste v něm žili, nebo se o něj hádali?“
Při snídani panovalo ticho. Jen vrzání židlí a cinkání lžiček. Tereza se ozvala první:
„Odpusti nám, mami… Mýlily jsme se. Budu chodit, slibuju. Jsme přece rodina…“
Marie přikývla. Nad stolem se vznášelo teplé mlčení.
Od té doby se mnohé změnilo – a nic. Honza skoro nepřicházel, ale posílal pravidelně peníze. Tereza začala jezdit častěji. Polévka, marmeláda, pomoc na zahradě. Ale o závěti už nikdo nehlesl.
A nikdo netušil, že už dávno leží v dolní zásuvce komody, podepsaná a ověřená. Vše rozděleno spravedlivě. Protože Marie Frantová své děti stále milovala. I když oni na to občas zapomínali.
