Maminka okamžitě prokoukla tchyni a zarazila její ambice
Být někomu zavázán je těžké břemeno, ale stokrát horší je, když vám věřitel neustále strká do tváře své „šlechetnosti“ a žádá věčnou vděčnost. Já, Adéla, a můj manžel, Jakub, jsme se vždy snažili žít skromně, bez dluhů. Ale jeho matka, Alena Václavovna, nám vnucovala svou pomoc, jen aby nám pak donekonečna připomínala, jak nás „zachránila“. Tato připomínání ustala, jen když nám znovu „půjčila“ peníze. I když Jakub jí dlužné částky vracel včas, vždy si našla důvod, aby se pochválila: „Vidíte, nemuseli jste se plést s bankami a jejich lichvou, máma vás vytáhla z louže!“ Žijeme v malém městečku u Plzně, a tahle hra na „dobrodinku“ nám otravovala život.
Když přišla řeč na koupi bytu, kategoricky jsem nechtěla tchyninu pomoc. Možnost se naskytla po smrti mé babičky. Nechala mamince byt, ta ho prodala a peníze rozdělila mezi mě a sestru. Byla to skoro polovina potřebné částky. Ale Alena Václavovna okamžitě oznámila, že doplatí zbytek – pod podmínkou, že byt bude zapsán na ni. Zhrozila jsem se: „Proč na vás?“ zeptala jsem se. „No přece na koho? Já ty peníze dávám!“ odsekla. Nedržela jsem se: „Moje mamka taky dala peníze. Chcete být spoluvlastnicí s ní?“ Tchyně zčervenala: „Ty si ze mě děláš srandu?“ „Ne,“ odpověděla jsem, „koupíme byt na nás. Vaše peníze nepotřebujeme. Hypotéka není tak hrozná, abychom se stali vašimi věčnými dlužníky.“
Už jsem nedržela jazyk za zuby jako dřív a naučila jsem se odpovídat tchyni stejným tónem. To ji rozčilovalo a stěžovala si příbuzným, že snacha „si vůbec nedává pozor na pusu“. Peníze na byt ale stejně vnutila Jakubovi, přes naše protesty. Vrátil se domů zmatený: „Promiň, vzal jsem od mámy peníze. Dostala mě s tvojí ‚tvrdohlavostí‘ a řečmi o hypotéce.“ Jen jsem povzdechla: „Dobrá, budeme se klanět a děkovat.“ Ale netušila jsem, jaké peklo nás čeká.
Poté, co zaplatila část bytu, Alena Václavovna se začala chovat jako jeho majitelka. Diktovala, jaké tapety nalepit, jaký nábytek koupit, kam dát pohovku. „Sprchový kout vyhoďte, přivezu vanu. Mně je v ní pohodlněji, a až budete mít děti, kde je budete koupat?“ poroučela. Bránili jsme se jejím „radám“, ale bylo to jako zápas s větrnými mlýny. Když byl byt zařízený, požadovala klíče „pro případ“. Cítila jsem, jak ve mně kypí vztek, ale souhlasila jsem, abychom se vyhnuli hádce. To byla moje chyba.
První neděli mě probudil podivný šum v kuchyni. V polospojení, jen v tričku, jsem tam přešlapovala a přimrzla na místě: Alena Václavovna přerovnávala nádobí v policích. „Co to děláte?“ vypravila jsem ze sebe. Místo odpovědi vyjela: „Ty nemáš stud! Ani župan si obléct neumíš?“ Moje trpělivost praskla: „Proč? Tohle je můj domov! Klidně můžu chodit, jak chci! A vy co tady děláte?“ „Tvůj domov?“ vztekla se. „Kdo na něj dal peníze?“ Už jsem nebrala ohledy: „Ne vy! Kuchyni platila moje máma. Vaše peníze jsou na koupelnu a WC, tak si tam hrajte na paní domu!“ Jakub, probuzený křikem, popadl se za hlavu a utekl do ložnice, nechal nás, ať se pereme.
Pochopila jsem, že sama nezmůžu nic, a zavolala posily – svou maminku, Janu Michalovnu. Zavřela se v koupelně a šeptem jí vysvětlila situaci. Za půl hodiny zazvonil zvonek. Tchyně, jako by nic, otevřela: „Ach, Jano Michalovno, s taškami? Jaké překvapení!“ Maminka nenechala na sebe čekat: „Je mi smutno sama, chtěla jsem u dětí pár týdnů pobýt. Taky jsem na byt přispěla, mám na to právo. A vy co tady vyvádíte?“ Tchyně znejistěla: „Já… jen jsem se přišla podívat.“ „Na co?“ nedala maminka pokoj. „Na ten sprchový kout, co chcete vyhodit? Mně se mimochodem líbí. A ta vaše vana je asi ještě z dob socialismu. Pojďme si to rozdělit: vám zůstane stará vana, mně kabinka s rádiem!“
Maminka jí nedala šanci a Alena Václavovna pochopila, že narazila na rovnocenného protivníka. Začala ustupovat: „No, švagrová, proč se tu hádáme? Pojďme radši do kavárny za rohem, dáme si kafe a v klidu si popovídáme.“ Odešly a my s Jakubem, jako by nás někdo vysvobodil, konečně začali den. Nevím, o čem maminka s tchyní mluvila, ale od té doby Alena Václavovna přestala s nájezdy. Už nepřichází bez ohlášení, necpou se s „rady“ a chová se ke mně slušně – ví, že moje mamka mi nedá ublížit.
Srdce mi plesá z toho malého vítězství, ale úzkost mizí jen zčásti. Tchyně v sobě dusí zášť a cítím, že čeká na chvíli, kdy nám připomene svou „velkorysost“. Ale teď už vím: moje mamka je moje pevnost. Jediným rozhovorem dostala tchyni do latě a ochránila náš domov i naše právo žít si po svém. Jsem jí vděčná, ale v hloubi duše se bojím, že Alena Václavovna ještě zkusí získat zpět svou moc. Ale jsem připravená – s maminkou za zády se nevzdám.