Karolína a Vojtěch se chystali na svatbu. Den před obřadem přijela matka nevěsty, Alena Vladimírovna, aby poznala budoucí tchyni. Setkání se odehrálo v domě Vojtěchovy matky – Jany Eduardovny. Probraly svatební detaily, poseděly u kávy. Následující ráno se Alena Vladimírovna chystala domů. Karolína ji šla vyprovodit.
„Tak co si myslíš o Vojtovi?“ zeptala se maminky.
„Je to dobrý chlapec,“ usmála se ta, ale těžce povzdechla.
„Mami, co se děje?“ podivila se Karolína.
„Dcero, drž se od jeho matky dál. Ještě o ní mnoho nevíš.“
Ta slova brzy dostala na váze.
Když Karolína zjistila, že tchyně plánuje žít s nimi, rovnou řekla manželovi:
„Budeš si muset vybrat: já nebo tvoje matka.“
„Nebudu si nikoho vybírat,“ klidně odpověděl Vojtěch. „Zůstáváme, jak jsme žili, a matka ať si řeší své věci sama.“
„Takže ji k nám nepustíš?“
„Už jsem jí to řekl.“
„A jak reagovala?“
„Urazila se. Jmenovala mne nevděčným a řekla, že toho ještě budu litovat.“
„Předvídatelné…“
Jana Eduardovna šla do důchodu brzy – léta pracovala jako letuška.
„Stačí. Odpracováno,“ rozhodla se, když dostala slušný důchod, zjevně vyšší než většina.
Ale brzy pochopila – pro její životní styl to nestačilo. Řešení přišlo samo: přenést výdaje na syna.
„Vychovala jsem tě, dala ti vzdělání. Teď je tvůj čas splatit synovský dluh,“ pronesla, když Vojtěchovi bylo pouhých třiadvacet. „Od příštího měsíce platíš nájem a jídlo.“
„Dobře,“ odpověděl. „Ale když tě živím, už mi nebudeš zasahovat do života.“
Souhlasila – a musí se uznat, nedělala mu problémy. Život syna ji vlastně moc nezajímal. Vojtu převážně vychovávali její rodiče, zatímco ona budovala svůj vlastní život – marně.
Plynuly roky. Syn vyrostl, během střední školy se k ní přistěhoval. Pět let poctivě platil nájem, živil matku. Ta si užívala, utrácejíc důchod jen pro sebe.
Když Janě bylo padesát, Vojtěch přivedl domů ženu.
„Vy jste tak upravená!“ zarazila se Karolína při prvním setkání s tchyní. „Vůbec nevypadáte na důchodkyni.“
Když zjistila, že mladí s ní budou bydlet, Jana jen potěšeně řekla: „No to je dobře,“ a pomyslela si: „Aspoň už nebudu jídlo vařit.“
Karolína to vzala jako upřímnost, ale Vojtěch jí vysvětlil:
„Máma jen neměla odvahu nás vyhodit. Posledních pět let všechno platím já.“
Návštěva Aleny Vladimírovny brzy rozmetala už tak křehké iluze:
„Dcero, buď opatrná. Tahle žena žije jen pro sebe. Vás zapomene, jakmile jí přestanete být pohodlní. Hlavně se drž manžela. Ten se mi líbí. Ale s jeho matkou jste nevyhráli.“
Uběhlo půl roku. Jana Eduardovna se zamilovala. Muž jménem Petr se začal objevovat čím dál častěji. A pak…
„Máte čtrnáct dní na vystěhování. Prodávám byt. Stěhuju se do Brna.“
„To myslíš vážně?“ ohromil se Vojtěch.
„A co? Mám na to právo. Byt je můj. Dali mi ho rodiče.“
„A vyháníš nás?“
„Ano. Všechno je podle zákona.“
Vojtěch mlčky vzal bundu a vyšel ven. Večer už s Karolínou balili věci. Ubytovali se u jeho kolegy, který prPřed rokem jim slibovala věčné rodinné štěstí, teď stála v dešti před jejich novým bytem a prosila o pomoc, ale dveře zůstaly zavřené.