Matka křičela: „Zradils mě!“ a otec prostě zmizel.
Alena spala tvrdým spánkem, když ticho roztrhl ostrý zvuk telefonu. Vytáhla ruku, srdce bušilo jako o závod.
„Aleno!“ Matčin hlas se třásl zoufalstvím. „Přijeď! Hned!“
„Mamko, co se stalo?“ Alena byla najednou úplně vzhůru, úzkost svírala hrdlo. „To jste se zase pohádali s tátou? Celý život se pořád jen hádáte, vyřiďte si to sami!“
„Není s kým si to vyřizovat!“ vyjekla matka a hlas se jí zlomil. „Už nemáš otce!“
„Mamko… Táta je…?“ Alena ztuhla, krev v žilách jako by zamrzla.
„Přijeď, uvidíš sama!“ hodila do telefonu matka. „To se neříká po drátě!“
„Co mám vidět?“ Alena málem vykřikla zmatkem.
„Přijeď!“ Matka zavěsila.
Alena se chvěla, když chvatně balila věci. Uřícená letěla do rodinného domu na okraji Brna, nedokázala si představit, co ji tam čeká.
„Aleno! Přijeď!“ Matčin hlas v telefonu zvonil jako umíráček.
„Co zas?“ zamumlala Alena, mnouc si ospalé oči.
„Co zas?! Já tu umírám a ona se ptá!“ Matka téměř vzlykala.
„Mamko, je sobota, sedm ráno,“ snažila se mluvit klidně, ale uvnitř narůstal neklid. „Mám plány, děti, manžela. Řekni, o co jde, nebo nepřijedu.“
„Nepřijedeš?“ Matka se až zapotácela rozhořčením. „Je ti jedno, co se se mnou děje! Je ti fuk, že mám trápení!“
„Mamko, vy s tátou se hádáte odjakživa,“ sekla Alena. „Už nemůžu být vaším soudcem.“
„Tvůj otec je pryč!“ vykřikla matka a spojení přerušilo pípání.
„Co se děje?“ zabručel Alenin manžel, Petr, převaluje se na posteli.
„Asi něco vážného,“ tiše odpověděla Alena, matčina slova jí ještě zněla v uších. „Musím jet.“
„Jsou k nevydržení!“ vzplanul Petr. „Tvoje matka nechápe, že máš vlastní rodinu?“
„Petře, nezačínej. Rodiče si nevybíráme,“ povzdechla si Alena. „Musím jet. Promiň, ale s dětmi budeš muset zvládnout sám.“
„Jako by to bylo poprvé,“ zamumlal. „Řekni své matce: jestli ještě jednou takhle zavolá, podám na rozvod.“
Alena překvapeně pozvedla obočí:
„Vážně?“
„Ne, samozřejmě,“ ušklíbl se Petr. „Ale postrašit ji můžu. Třeba jí to dojde.“
„Nedojde,“ zavrtěla hlavou Alena a začala se chystat.
Celý život Aleny byl rodinný dům místem věčných hádek. Matka, Ludmila Vlasta, neustále řvala, zatímco otec, Jaroslav Černý, mlčel, svíraje rty do tenké čáry. Zdálo se, že jí nenaslouchá, ale Alena věděla – uvnitř vřel.
Hádky začaly, když byla Alena ještě školačka. Nejprve občasné, postupně se staly každodenními. Matka, s hlasem jako zvon, vedla scény tak hlasité, že je slyšeli sousedi v celém paneláku. I ti, co postávali před vchodem, kroutili hlavami: „Jak s ní ten muž vydrží? Chudák.“
Nikdo se neptal, jaké to bylo pro Alenu, jejich dceru, v tomto pekle. Navenek byla rodina spořádaná: otec vedl katedru na univerzitě, dobře vydělával, matka nepracovala, starala se o domácnost a dceru. Ale „starala se“ – to bylo silné slovo. Ludmila všemi komandovala: manželem, Alenou, dokonce i uklízečkou, kterou otec najal, aby matka přestala remcat. Doufal, že asistentka ženu uklidní. Marně.
Matka hádky neomezovala. Alena pro ni byla jako nábytek – její city nikoho nezajímaly. Dívka snívala: Až vyroste, uteče. A taky že ano. Odjela studovat do Brna, opustila rodné městečko a vracela se jen zřídka. I tyto návštěvy však kazily rodičovské scény.
Jednou Alena slyšela, jak otec, unavený další matčinou tyrádou, zařval: „Co ještě chceš, Ludmilo? Měsíc z nebe?“ Matka ztuhla – on ji přerušil! – ale pak se zachechtala a… na chvíli ztichla.
Na Alenině svatbě matka předvedla vrchol. Tahala otce za rukáv, dělala poznámky, a když moderátor vyzval Jaroslava k přípitku, Ludmila vyskočila: „Já řeknu sama! Jemu se nedá nic svěřit!“ Hosté se na sebe dívali, Alena hořela studem.
Po svatbě otec potají daroval Aleně byt v Brně a přísně jí nařídil, aby to matce neříkala. Alena tajemství střežila, prozradila jen Petrovi. „To je něco!“ divil se. „Doufám, že taková tajemství nebudeme mít?“ „Nebudeme,“ usmála se Alena. „Jsem po otci – hádky nesnáším.“
Vzpomínky se valily, zatímco Alena jela k rodičům. Připravovala se na matčiny výčitky, představovala si otcovy unavené oči. Ale realita byla strašnější.
Matka otevřela dveře a spustila nářek: „Všechno jsem mu dala – mládí, život! A on, nevděčník!“
„Mamko, co je s tátou?“ Alena ji chytla za ramena.
„Tvůj otec v noci utekl!“ vydechla Ludmila, slzy se řinuly po tvářích.
„Jak utekl?“ Alena cítila, jak se podlaha chvěje.
„Ulehl spát, ráno ho nebylo! Některé věci si vzal a zmizel!“
„Volala jsi mu?“
„Samozřejmě! Nebere to! Zavolej ty, se mnou mluvit nechce!“
Alena vytočila otcovo číslo. Zvedl okamžitě, hlas překvapivě klidný: „Vím, na co se chceš zeptat. Zasloužil jsem si nevidět tvoji matku do smrti. Bydlím u kamaráda na chatě. Kdyby něco, jsem na dosah. Tobě.“
„Tati, kde jsi?“ zeptala se Alena, cítíc matčin pronikavý pohled.
„Na chatě. Zatím. Uvidíme. Domluveno?“
„Domluveno,“ tiše odpověděla Alena.
„Co jste si domluv„O čem jste se domluvili?“ vyjela matka, její hlas jako břitva.