Maminka si tiskla dcerku k sobě, pusinkovala ji a v duchu dumala: Na koho asi vypadá? A povzdechla si. Známí se divili a ptali se na totéž. Jestli mužovi někdo něco nabulíkoval, nebo jestli se sama maminka začala bát podrazů, nebo snad Vít začal pochybovat o věrnosti ženy jednoho dne přišel domů z práce pěkně nabručený.
Víťo, co teď? Je to strašně brzo. Anežce jsou sotva dva, sotva vyřadila pleny. A já si vůbec neodpočinula. To je z jednoho rodičáku do druhého, smutnila Tereza. Anežka je ještě malá, pořád se chce nosit. Jak ji budu tahat s břichem?
Budem čtyři, a vyděláváš jen ty. Nechceme s druhým dítkem ještě chvilku počkat? zeptala se Tereza a hned se zarazila, že to vlastně ani nechtěla vyslovit.
Ty na co myslíš? Vyhoď to z hlavy, probodl ji Vít pohledem. Promiň, je to moje vina, ale zvládneme to, odměkl pak. Najdu si bokovku.
Když to bude holka, vůbec to neřeším. Oblečení po starší zůstalo mraky. Ani kočár netřeba kupovat.
Mají mezi sebou malý věkový rozdíl, budou kámošky. A kdyby kluk Vít se odmlčel. Tak požádám o větší byt, mrkl na Terezu.
A tím bylo rozhodnuto. Tereza Anežku milovala a rozmazlovala. První dítě, toužené, vymodlené.
Nemohla si pomoct, pořád ji chtěla brát do náruče, mazlit, pusinkovat, i když už bříško začínalo být vidět.
Někdy si přála, aby to druhé, co se tak cpe na svět, radši nevynosila, i když by si to nahlas nikdy nepřiznala.
Ale příroda to měla v kapse jinak. Těhotenství proběhlo hladce a v termínu se v rodině Novotných narodila další holka.
Když jí ji přinesli poprvý nakojit, Terezu zaskočilo, že miminku svítí na hlavě světlounký chmýří. Tereza i Vít byli oba tmavovlasí, jak uhlí.
Anežka měla při narození taky vlasy jak havran, jen jí potom trochu zesvětlaly. Třeba u téhle to bude naopak pomyslela si Tereza.
Modrooké, sněhobílé dítě budilo nadšení u všech, kdo ji spatřili. Nad jménem moc nelámali hlavu pojmenovali ji Světlana.
Jméno nezvyklé, aspoň budou mít holky stejné iniciály. Rodičům se v tom zdál skrytý nějaký zázračný význam.
Jak se mohlo stát, že se v jedné rodině narodily dvě úplně jiné holky? Nikdo to nedokázal vysvětlit. Světlana byla jiná než sestra i rodiče.
A čím starší byla, tím to bylo očividnější. Jako by ji k nim zanesl sám čert na provázku.
Časem jí vlásky doopravdy drobet ztmavly, až na jemnou plavou žíhanou barvu. Byla klidná, kulaťoučká a hleděla na svět těma svýma nebesky modrýma očima.
Maminka ji tiskla k sobě, pusinkovala a v duchu znovu dumala: Na koho je asi tak podobná? A s povzdechem si sama odpovídala, že neví.
Známí kroutili hlavou, kladli pořád tu samou otázku.
Jestli si Vít něco navykládal od kámošů, nebo jestli Tereza něco tušila, nebo prostě Víta hryzly pochyby jednoho dne přišel domů z práce zabrblaný.
Celý večer mlčel jak zařezaný, až Terezu vylekal. A pak z ní vymáčkl vysvětlení a rovnou ji obvinil z nevěry.
Připomněl, že kolem ní kdysi kroužil určitý plavovlasý mladík. Nezahnula mu s ním? Tak pro jistotu
A když tedy nezahnula, jistě jim děti prohodili v porodnici. To se děje, sice málokdy, ale stává se.
Nikdy jsem tě nepodvedla. Je to naše holka, nikdo ji nevyměnil, brečela Tereza a byla naštvaná na nespravedlivé podezření.
Teď se hádali skoro každý den. Vypadalo to na rozvod. Tereza začala balit věci. Až ji to vytrhlo z otupělosti.
Vít ji měl rád. Kdyby odešla, vzala by holky a zůstal by úplně sám. A toho se bál. Chtěl jen znát pravdu.
Hrozně ho štvalo, jak pořád všichni říkají: Bože, ta je bílá jak pražská šunka! Ani na mámu, ani na tátu
Měl pocit, že všem nad hlavou svítí ten vtipný parohy. Terezu přemluvil, aby zůstala, ale oznámil, že si zařídí test otcovství. Tereza zase brečela.
Jak bych mohla zůstat, když mi nevěříš? Dělej test, klidně i na Anežku, kdo ví, ta taky není tvoje, co? Nejlepší bude, když rovnou odejdu.
Vít všechno zařídil osobně: naslinil do zkumavky mladší dceři a vytrhl chloupky té starší, sám to donesl do laboratoře.
Na techniky chrlil desítky dotazů, jestli se nemůžou splést, jestli nehrozí záměna vzorků, podvod či chyba.
Uklidnili ho, že to není možné. Vít se tedy trochu uklidnil.
Holky slyšely, jak rodiče denně dělají Itálii. Světlaně byly čtyři, vážně už chápala, že hádají kvůli ní.
Anežka jí to řekla rovnou:
Ty nejsi moje sestra, někdo tě nám nastrčil. Kvůli tobě máma s tátou řvou.
Světlana se rozplakala. Ani máma ji dlouho nemohla uchlácholit, když ji vzala na klín.
Anežka přemýšlela, jak by se sestry zbavila. Nebyla by, rodiče by se nehádali a nerozvedli.
Jednou šla máma nakoupit, nechala holky doma samotné. Vyrazila to na chvíli, zdržela se. Táta byl v práci. Anežka nabalila Světlanu a vzala ji ven čím dál od baráku.
Když se Tereza vrátila a zjistila, že holky jsou fuč, vylítla na ulici, ale nikde je nenašla.
Sousedka z přízemí viděla, že holky někam šly, ale spěchala na Ordinaci v růžové zahradě, takže se neptala.
Zoufalá máma běhala po sídlišti, sháněla dcerky. Přijel Vít a přidal se k pátrání. Začínal se stmívat holky nikde.
Zavolali policii. Asi za hodinu našli obě. První Světlanu nějaká paní nahlásila, že na dvorku fňuká malá opuštěná holčička.
Anežku brzy také našli zamotala se v uličkách, ztratila orientaci.
Rodiče se tak radovali, že je ani neplísnili. Anežka samozřejmě zapírala, že chtěla sestru ztratit kdesi v dálavách.
Rodiče se častovali výčitkami: ona, že je doma zřídkakdy, on, že nechala děti samotné.
Co kdyby je přejelo auto nebo je někdo unese na orgány?
Konečně Vít dostal výsledky testu a světe div se obě holky byly jeho. Žádná nevěra.
Vysvětlili mu, že to jsou prostě geny a čert ví, po kom co dědíme. Někdy i sněhobílým ženám se narodí dítě tmavé jak čert. Holt dědičné hříchy předků.
Jak týdny plynuly, rodina se pomalu uklidňovala. Světlana si ale pořád připadala cizí.
Holky se nespřátelily. Anežce zůstala averze k té menší. Při hádkách jí omlacovala o hlavu, že ji nikdo nemá rád a není její sestra.
Mně kupují nové šaty, ty máš moje obnošené, protože nejsi naše, to pro ni byla neprůstřelná logika.
Světlana brečela, ale na mámu nikdy nežalovala. Anežka ji často házela přes palubu, když zlobila sprdla na ni všechno.
V kom jsi taková? Bej si příklad z Anežky, ta je tichá jako pěna, vzdychala máma.
Po těch slovech si Světlana řekla, že žalovat je k ničemu. Máma miluje jen Anežku.
Světlana si sedla do kouta, zavřela oči a představovala si, že je neviditelná. Že prostě zmizela z pokoje i ze světa.
Tak utíkala před křivdou v máminých očích a před nespravedlností ségřiných slov.
Anežka maturovala jako první, ale studovat dál neplánovala. Nač krásná holka jako ona, ta si vystačí s tím, že dobře vypadá.
Na plesech sbalila frajera, brzy se za něj vdala. Měl vlastní byt, dělal u otce, prodávali ojetá auta.
Maminka samozřejmě milovala i Světlanu, ale nevědomky pořád dávala za vzor starší dceru.
Světlana měla pocit, že ji všichni srovnávají a nikdy ne v její prospěch. Anežčiny poznámky zůstaly v hlavě. Oblečení po sestře doopravdy dědila.
Ale teda Anežka, ta ví, jak na to! Sbalila boháče, no jen koukej a uč se. A ty se jen válíš doma, maluješ Ven bys měla chodit, popichovala máma.
V jedenácté třídě se do Světlany konečně zahleděl kluk a ona taky poprvé uvěřila, že je pro někoho důležitá.
Dlouho nechápala, že je v tom. Když to zjistila, hrozně se vylekala a svěřila to příteli.
Světlana se mu líbila. Rozhodl se, že promluví s rodiči. Tak se jejich tajný románek provalil.
Přítelova máma vtrhla k Novotným, ať jejího jediného chlapce nezničí, ať Světlana jde na potrat.
Nečekaně se dcery zastal táta Vít. Třeba se rozhodl napravit minulou chybu, nebo mu bylo dcery prostě líto.
Bude rodit, prohlásil. Nedovolím, aby si zničila život, už si toho vytrpěla dost. Když vás nebere, dítě si necháme i bez vás.
Nešťastného otce poslali na studia do Brna k tetě. Světlanu převedli na domácí učení.
Škola zametala aférku pod koberec, dokud se to nerozkecalo až na odboru školství. Kdyby se to profláklo, seřvou učitele, že mají špatnou výchovu. Ostatním dětem stejně nebylo dovoleno Světlanu ve stavu jiného stavu vidět.
Učitelka angličtiny se jí zželela, pomáhala s otázkami. Světlana zvládla maturitu s jedničkou z jazyka.
Jenže na co je jí angličtina? Porodí, bude s dítětem a na studia už nemůže ani myslet.
Krátce nato Vít odešel navždy. Měl toho moc, makal, problémy samé a srdce to nevydrželo.
Lehl si po práci k televizi a ve spánku zemřel. Máma ho šla budit na večeři, byl ještě teplý.
Bytem zněl pláč a ječení, přijela sanitka, pak pohřební služba. Ze šoku začala Světlana rodit předčasně.
Tak se zrovna ve chvíli, kdy otec naposledy vydechl, narodila Světlana synovi, kluk světlejší než vanilková zmrzlina, s modrýma očima jak letní nebe.
Na pohřeb Světlana nešla ležela na šestinedělí. Na přivítání přišla máma, smutkem celá scvrklá. Doma pak poznamenala, že Světlana přivedla otce do hrobu.
Od ní jsou samé potíže, už od narození. Ale vnuka si zamilovala.
No jak by ne, když to byl sladký, světlý chlapeček, úplně jako andílek. Jen se trápila, že už mladší dceru nikdo nevezme.
Já nikoho nepotřebuju, řekla Světlana. Vlastní táta mi nevěřil, proč by mě měl mít rád někdo cizí a ještě mého syna.
Chlapec rostl jako z vody, chytrý, klidný, rozumný. Měl pět, když se do jejich osudů zase vložila Anežka.
Na rozdíl od Světlany, Anežka by za dítě dala hodně, jenže jí se nedařilo.
Mužovi rodiče chtěli vnuka a dědice v každém případě. Takže začali svého syna tlačit do nové svatby.
Muž začal záletník. Anežka byla nešťastná, ale nešla, kam by šla? K mámě? Do chudoby se nechce, když si člověk zvykne na lepší.
Zvlášť když v tom bytě teď dýchaly i Světlana se synem. Sergej chodil do školky, Světlana dokončila kadeřnický kurz a pracovala.
Anežka chtěla omlátit sestru o hlavu znovu. Ale dospělou už nezažene za barák, rozhodla se ji tedy oženit.
Často k nim domů chodil opravář počítačů. Mladý, pohledný, svobodný.
Anežka by s ním klidně zašla za roh, aby se muži pomstila, ale ajťák byl tvrdej oříšek a elegantně ji odmítl.
Tak ho domluvila pro Světlanu: Nepadl ses do oka mě? Tak si vezmi moji hloupou ségru i s děckem!
Poslala mu zprávu, že si potřebuje promluvit, domluvila si s ním schůzku v kavárně. Sestře tvrdila, že ji představí s klukem. Že přece nemůže být věčně sama, dítě potřebuje tátu.
Anežka byla jistá, že se Světlana bude cítit trapně, že ajťák ji pošle k šípku. Muži přeci nemají rádi baculaté ženské, natož s dítětem. Pak se jistě vrátí k Anežce.
A kdybyajťák přece jen podlehl Světlaně, tak alespoň mladší sestra uvolní byt, a Anežka v klidu vklouzne zpátky k matce. V každém případě Anežka vyhraje.
Světlana si dala záležet s vlasy, ale nemalovala se. Ať chlapa vidí, jaká je doopravdy.
V kavárně si ho všimla hned; seděl u stolu, civěl do mobilu.
Jste Daniel? zeptala se Světlana.
Jo. A vy?
Já jsem sestra Anežky. Světlana.
Daniel zíral, pak ji pozval na kávu.
Mají tu výborné větrníky, dáte si? ptal se.
Odkud to víte?
Bývám tu často, schůzky s klienty a tak, zase zabodl oči do telefonu a zkoušel volat Anežku.
Světlana si ho prohlížela. Unavené oči, strniště, vlasy bych mu nejradši ostříhala, blesklo jí hlavou.
Chovala se nesměle, Daniel zas jí téměř nevěnoval pozornost.
Ruším vás? osmělila se Světlana.
Kdepak. Vaše sestra nepřijde? vyzvídal.
Prý čekáte mě. Já teda radši půjdu.
V tu chvíli přinesli kávu.
Když už jste tu, vypijte si to.
Já si nedám. Světlana odstrčila talířek s větrníkem.
Bojíte se o postavu? Vypadáte skvěle! Sluší vám to, prohodil Daniel.
Ale chlapi chtějí štíhlé holky.
To říká kdo? Co vlastně víte o chlapech?
Nic, přiznala Světlana. Mám syna. Je mu pět. To vám Anežka neřekla?
Měla snad? podivil se Daniel.
Navzdory tomu, že Světlana tušila, že ji Anežka nastrčila, Daniel se nabídl, že ji doprovodí domů.
Šli a povídali si. Vyprávěl hlavně Daniel, Světlana ho pozorně poslouchala. U domu ji poprosil o číslo.
Proč? divila se Světlana.
Chci tě znovu vidět. Povídám o sobě, ale o tobě nevím nic. Zavolám ti.
Zavolal až za týden.
Promiň, práce bylo moc. Dneska večer mám čas, půjdeš ven?
Světlanu to zaskočilo. Má přece syna, celý svět se točí kolem něj. Daniel to vzal rovnou, ani se nezeptal Ale dala mu šanci.
Seděli v kavárně a Světlana začala pomalu vyprávět svůj život: jak přišla na svět, jak doma byla Itálie.
Jak povídala, začala přes Danielovy oči chápat mnoho věcí jinak.
Po odchodu z kavárny se k nim přimotal toulavý pes. V krámě Daniel koupil rohlíky a šunku pro psa.
U pokladny starší paní pomalu počítala koruny na skromný nákup. Daniel za ni zaplatil, přidal bonboniéru, šunku a nanuk.
Nanuk proč? ptala se Světlana.
Moje babička milovala nanuky, ale vzácně si ho dopřála škoda peněz.
Děláš se mnou to samé, co s psem a stařenkou? Ze soucitu? zeptala se Světlana.
Vůbec ne! Jsi mi hrozně sympatická. Jsi jiná. Ale starých a zvířat mi je vážně líto. Když mám peníze, proč nepomoct?
Pes zmizel za rohem nadšený bagetou.
No, a jak jste na tom? vyptávala se večer Anežka.
Skvěle, odpověděla Světlana.
A co je skvělé?
My se s Danielem vídáme. Jo, děkuji, žes nás seznámila.
Cože? Tobě se líbí zrovna ten nevrlý Daniel?
Je moc hodný. Bavíme se spolu a řekl, že se mu líbím.
Anežka si něco zabručela a zavěsila. Brzy přišla domů na návštěvu.
Světlana uložila Sergeje a chtěla jít za mámou a ségrou na kuchyň, ale zaslechla je a zůstala za dveřmi.
Té krávě se pořád lepí štěstí na paty. Chtěla jsem s Danielem zamést, protože mě odmítl, a von se zakoukal zrovna do ní!
Co to povídáš, vždyť máš manžela, pohoršila se máma.
Manžel… Ten už mi hledá náhradu, rozvod je otázkou času. Co mám, mámo, dělat?
Možná to přeháníš?
Nepřeháním. Proč?! Tlustá, hloupá, hrabe se lidem ve vlasech. Ještě má děcko, a já nemůžu mít nic.
On se měl zamilovat do mě. Měla by mi být vděčná za to seznámení. Radši jsem ji mohla šoupnout rovnou do kanálu!
Kanál? Co to blbneš
Mami, co ti je? vykřikla Anežka a Světlana vrazila do kuchyně.
Maminka se chytla za hruď, nemohla popadnout dech. Světlana zavolala sanitku.
Lékaři zasáhli včas. Následky mrtvičky nebyly vážné.
O dva měsíce později se Světlana provdala za Daniela a se synem se k němu nastěhovala.
Ale k mamince chodila skoro každý den. Anežka se se všemi pohádala a odtáhla hledat štěstí jinam
Rodiče si pořád myslí, že děti jsou malé a nic nechápou, hádají se jim přímo pod nosem. Ale děti slyší všechno a dělají vlastní závěry.
A že jsou sourozenecké války o rodičovskou lásku a kluky někdy pořádně drsné. A že pomsta se většinou vrací tomu, kdo ji vymyslel.
Děti nikdy neposlouchají, co říkají dospělí, ale nikdy se nespletou, když je napodobují.
James Baldwin
Slova, která dívka slýchává ať jsou povzbudivá a plná podpory, nebo ranící v ní zůstávají jako pravda o ní samotné i o tom, jaké vlastně vztahy jsou.Světlana jednou seděla se synem v parku a dívala se, jak si na trávníku hraje s ostatními dětmi. V srdci cítila klid, který dřív neznala. Věděla, že už se nemusí snažit být nikým jiným, než kým je. Daniel ji chytl za ruku.
Víš, maminka ti vždycky moc fandila, řekl tiše. Jen to prostě neuměla ukázat. A já jsem rád, že sis mě pustila k sobě i s tím vším, co tě potkalo.
Světlana se na něj podívala. Otřela si vlhkost z koutků očí a usmála se. Po letech konečně rozuměla, že ne vždy to, co dostáváme, vypadá jako láska. Ale přesto jím někdy je.
Sergej přiběhl a zavěsil se mámě na krk. Mámo, pojď si hrát!
Objala ho. Víš, co mi babička říkávala? Že nejsilnější lidé vyrůstají právě z těch, které život někdy postavil stranou. A že milovat se můžeme naučit i tehdy, když nás to nikdo nenaučil.
Daniel je objal oba. A Světlana v tom světle podzimního odpoledne poprvé ucítila, jaké to je být skutečně doma ne v místě, ale v srdcích těch, kdo zůstanou.
Byl to nový začátek. A všechna slova, která kdy slyšela bolavá i krásná byly najednou jen šepoty minulosti, kterou už nechala za sebou.