Máma si přivinula dcerku k sobě, políbila ji a zamyšleně si říkala: Na koho je asi podobná? A pak si smutně povzdechla. Známí se divili a ptali se na totéž. Možná někdo mužovi něco navrčel, možná sama matka pojala podezření, nebo snad Viktor znejistěl věrností ženy, protože jednoho dne přišel z práce celý zamračený.
Viktore, co budeme dělat? Je na to brzy. Aničce jsou teprve dva, právě odložila plínky. Já jsem si ještě ani neodpočinula, povídala Tereza smutně. Z jednoho rodičáku do druhého Anička je ještě malinká, pořád chce na ruce. Jak ji budu zvedat s břichem?
Bude nás čtyři, ale pracuješ jenom ty. Co kdybychom s druhým dítětem ještě počkali? zeptala se Tereza a zalekla se svých slov.
Co to povídáš? Zapomeň na to, podíval se na ni Viktor přísně, ale rychle zjemnil: Promiň, vím, že je to těžké, ale zvládneme to. Najdu si brigádu.
Když to bude holčička, vůbec nevidím problém. Po Aničce zůstalo spousta oblečení, ani kočárek kupovat nemusíme.
Věkový rozdíl malý, budou kamarádky. A kdyby to byl kluk… Viktor se pousmál požádáme o větší byt.
Tak bylo rozhodnuto. Tereza Aničku milovala a rozmazlovala. Vždyť byla první, tolik očekávaná.
Nemohla si odpustit vzít ji do náruče, přivinout k sobě, políbit, i když už měla kulaté břicho.
Občas chtěla neupřímně doufat, že to nedonosí, že ta druhá, která tak spěchala na svět, nakonec nepůjde v jejích stopách, ale ani sobě to nepřiznávala.
Příroda si však rozhodla po svém. Těhotenství proběhlo lehce a v termínu se rodině Novotných narodila druhá holčička.
Když ji Tereze poprvé přinesli na kojení, trochu ji zneklidnilo světlé chmýří na hlavičce miminka. Tereza i Viktor byli tmavovlasí.
Anička se narodila s úplně černými vlasy, časem však zesvětlaly. Třeba tahle taky časem ztmavne, rozhodla se Tereza.
Modrooké a bledé dítě vzbuzovalo obdiv všude, kde se objevila. Rodiče si se jménem hlavu nelámali dali ji Vendulka.
Jméno není úplně běžné a sestry budou mít stejné iniciály. Rodiče v tom viděli nějaký zvláštní význam.
Jak se mohlo stát, že v jedné rodině jsou tak rozdílná děvčata, to nikdo nedokázal vysvětlit. Vendulka nepřipomínala ani sestru, ani rodiče.
Čím starší byla, tím větší byl rozdíl. Jako by ji k nim náhodou zavála vichřice.
Později její vlásky opravdu trochu ztmavly do světle hněda. Klidná a baculatá, zvědavě koukala na svět svýma nebesky modrýma očima.
Máma ji tiskla k sobě a stále si kladla otázku: Na koho jen je? A povzdechla si. Známí se nestačili divit a ptali se stejně.
Možná Viktorovi něco vnukli kamarádi, možná matka pojala podezření, možná se Viktor sám začal trápit pochybnostmi, a tak se jednou vrátil domů ze služeb zamračený.
Dlouho mlčel, což Terezu zneklidnilo, a pak žádal vysvětlení, obviňoval ji z nevěry.
Vzpomněl si, že se kolem Terezy točil jeden mladý světlovlasý kolega. Co když mu byla s ním nevěrná? Kdo ví?
A i kdyby nebyla, v porodnici mohli děti přehodit to se, i když výjimečně, může stát.
Nikdy jsem tě nepodvedla. To je naše dcera, nikdo ji nevyměnil, plakala Tereza a cítila se nespravedlivě obviněná.
Teď byly neshody na denním pořádku, začalo to směřovat k rozvodu. Tereza si řekla, že odejde, dokonce už balila věci. Až tehdy Viktor dostal strach.
Miloval svou ženu. Kdyby odešla, vzala by děti a on by zůstal sám, a z toho měl upřímný děs. Chtěl jen znát pravdu.
Bylo bolestivé stále poslouchat údivné věty typu: Kdo je takhle světlý? Ty ani on přece nejste
Viktor se cítil, jako by mu všichni viděli na hlavě parohy. Přemluvil Terezu, ať zůstane, ale oznámil jí, že si nechá udělat test otcovství. Tereza opět propukla v pláč.
Jak mám zůstat, když mi nevěříš? Tak si nech otestovat i Aničku, třeba ani ona není tvoje. Vždyť by bylo lepší se rovnou rozejít.
Viktor sám odebral mladší dceři sliny a starší vlas a donesl vzorky do laboratoře osobně.
Dlouze trápil laborantky otázkami, jestli si mohou vzorky splést, jestli se výsledek nedá zaměnit, nebo jestli není možná chyba. Ujišťovali ho, že to není možné. Trochu se uklidnil.
Holčičky hádky slyšely. Vendulce byly čtyři, ale vnímala, že se rodiče kvůli ní hádají.
A Anička jí to řekla naplno:
Ty nejsi moje sestra, tebe nám někdo podstrčil. Kvůli tobě se máma s tátou hádají a rozvedou se.
Vendulka se rozplakala. Ani máma, která ji objímala, ji dlouho nemohla utišit.
Anička přemýšlela, jak se sestry zbavit když nebude ona, nebudou ani hádky rodičů.
Jednou šla máma nakoupit a nechala dívky doma samotné, zdržela se. Táta byl v práci. Anička oblékla setřenku a vzala ji ven na procházku odváděla ji dál a dál od domu.
Když se Tereza vrátila a nenašla děti doma, vyběhla na ulici ale po dceři ani stopy.
Sousedka z prvního patra zahlédla, jak jdou někam pryč, ale spěchala domů na seriál a nic neřešila.
Rozčilená matka běhala po okolí a hledala holky. Přijel i Viktor a připojil se k hledání. Blížil se večer, děti nikde.
Nakonec volali policii. Za hodinu obě našli napřed Vendulku. Zavolala žena z nedalekého sídliště, že na dvoře plače opuštěná holčička.
Zanedlouho našli i Aničku zabloudila ve tmě, nemohla najít cestu domů.
Rodiče byli tak šťastní, že je ani nesprchli výčitkami. Anička samozřejmě neprozradila svůj úmysl sestru odstranit.
Mezi rodiči však opět vypukla hádka. Táta Tereze vyčítal, že je nechala doma samotné, ona jemu, že je pořád v práci.
Co kdyby je něco přejelo, nebo je někdo unesl?
Nakonec Viktor dostal výsledky testu. Vyšlo, že obě děti jsou jeho. Žádná nevěra.
Vysvětlili mu, že takto se mohou projevit skryté geny. I světlé ženy rodí tmavé děti, anebo naopak. Tak se někdy projeví dávné předky.
Postupně se v rodině obnovil klid. Ale Vendulka stejně cítila, že je cizí.
Sestry neměly k sobě nikdy blízko. Anička v sobě nesla odpor k mladší i později pokaždé, když se pohádaly, připomínala jí, že není pravá sestra.
Mně kupují nové šaty, ty jen moje dosluhuješ, protože nejsi vlastní, měla svůj nezvratný argument.
Vendulka plakala, ale mámě si nestěžovala. Anička ji často podstrkovala. Když něco provedla, svedla to na mladší.
Po kom asi jsi? Podívej na Aničku, ta aspoň nezlobí, sedí v klidu vzdychala máma.
Po takových slovech Vendulka rezignovala pochopila, že nemá smysl si stěžovat. Máma má ráda jen Aničku.
Sedávala si do kouta a zavírala oči. Připadalo jí, že když sebe ani pokoj nevidí, není na světě.
Takhle se schovávala před maminými výčitkami i před křivdami od sestry.
Anička dokončila školu první, ale na vysokou nešla. Proč by hezká dívka studovala?
Na zábavě si našla kluka, brzy se za něj provdala. Měl vlastní byt, pracoval s tátou, který prodával ojetá auta.
Máma Vendulku samozřejmě měla ráda, ale často stavěla Aničku jako vzor.
Vendulka celý život cítila, že je srovnávaná a vždy nevýhodně. V hlavě jí zůstala Annina slova z dětství. Skutečně jen dosluhovala oblečení po sestře.
Podívej, jakou si Anička našla partii. Uč se od ní. Ty jen sedíš doma a sníš a maluješ si. Měla bys taky chodit ven! nabádala máma.
Když si jí v jedenácté třídě všiml kluk, Vendulka mu důvěřovala. Toužila být někým milovaná.
Netrvalo dlouho a zjistila, že je těhotná. Lekla se a řekla to chlapci.
Vendulka mu byla sympatická, chtěl vše říct rodičům tak se jejich tajemství dostalo na povrch.
Chlapcova matka přišla k Novotným, aby přesvědčila Terezu s Viktorem, ať Vendulka jde na potrat.
Nečekaně se postavil otec, možná aby aspoň dodatečně vše napravil, možná mu bylo holky jen líto.
Ať si dítě nechá, řekl. Nedovolím, aby zničila svůj život. Dost si už protrpěla. Když vás její dítě nezajímá, vychováme ho sami.
Tatínek musel do jiného města, doškolit se u příbuzných, a Vendulku přeřadili na domácí výuku.
Ve škole se to snažili ututlat, dokud se to nedostalo na odbor školství.
I maturitu psala doma s dozorem učitelů. Pro ostatní bylo prý lepší, když ji v tom stavu nevidí.
Učitelka angličtiny se Vendulky zželela, pomáhala jí s otázkami. Vendulka dostala z jazyka jedničku jenže pro co ji potřebovala, když ji čekal mateřský kolotoč?
Brzy po porodu náhle zemřel otec. Pracoval hodně, starostí bylo moc, srdce to nevydrželo.
Večer si šel lehnout ke zprávám, a už se neprobudil. Matka ho šla budit na večeři, ale už bylo po všem.
Bytem se rozezněl pláč, přijela sanitka a při tom všem začaly Vendulce předčasné porodní bolesti.
Nakonec porodila syna hned v den otcovy smrti. Stejně světlejší, s modrýma očima a světlým chmýřím.
Na pohřeb Vendulka nešla, ležela v porodnici. Na propuštění přišla máma, celá zničená, a doma si neodpustila poznámku, že Vendulka otce dohnala do hrobu.
Samé trable s ní od narození… Ale vnuka si zamilovala.
Copak by si neoblíbila toho světlovlasého andílka? Jen se bála, že mladší už si nikoho nenajde.
Já nikoho nechci. Vlastní otec o mně pochyboval, cizí mého syna milovat nebude, říkala Vendulka.
Chlapec rostl klidný, zvídavý, rozumný. Když mu bylo pět, do jejich života opět zasáhla Anička.
Ta, na rozdíl od sestry, dítě mít nemohla.
Tchán s tchýní syna nutili najít si ženu, která jim dá vnuka on se tedy poohlédl jinde. Anička zůstala, kam by taky šla? Domů za matkou, do bídy, nechtěla. Navíc tam žila nenáviděná Vendulka se synem.
Sáhla k jinému nápadu: najít Vendulce ženicha, aby opustila byt, a Anička se mohla vrátit domů.
Často k nim chodil mladý ajťák spravovat počítač Martin. Sympatický a svobodný.
Anička by se nebránila s ním začít, ale Martin ji odmítl. Tak se rozhodla seznámit ho se sestrou. Prý: když nechce mě, ať má aspoň mou hloupou sestru i s dítětem.
Napsala mu, že s ním chce mluvit, pozvala ho do kavárny. Sestře řekla, že ji tam čeká kluk má být přeci taky někdy šťastná, dítě potřebuje tátu.
Byla přesvědčená, že Vendulka ho nezaujme. Vypálí si trapas, bude pro smích.
A když by se přeci Martinu zalíbila, aspoň by Aničce uvolnila místo v bytě. Každopádně byla v plusu.
Vendulka se oblékla, hezky upravila vlasy, ale nemalovala se. Ať ji vidí, jaká je.
V kavárně ho poznala hned seděl sám u stolku, koukal do mobilu.
Jste Martin? oslovila ho.
Ano. A vy?
Já jsem Aniččina sestra, Vendulka.
Martin se překvapeně usmál, ale pozval ji na kávu.
Tady mají skvělé zákusky, chcete? nabídl.
Jak to víte?
Často tu s klienty domlouvám schůzky, odvětil, zarytě zíraje do svého mobilu, zkoušel se dovolat Aničce.
Vendulka si ho prohlížela tmavé kruhy pod očima, strniště na bradě, rozcuchané vlasy.
Hned měla chuť ho ostříhat. Nevěděla, jak s ním mluvit, Martin jí moc pozornosti nevěnoval.
Neruším vás? zeptala se.
Ale kdepak. Vaše sestra nepřijde? zeptal se.
Nerozumím. Anička mi řekla, že tu budete na mě čekat. Měla bych jít… V tom přinesli kávu.
Dáme si aspoň kávu, když už jste přišla.
Já nechci, odsunula dezert.
Bojíte se, že přiberete? Vypadáte dobře. Moc vám to sluší, usmál se Martin.
Ale chlapi mají rádi hubené holky.
Kdo vám to řekl? Co vy víte o mužích?
Moc ne, přiznala Vendulka. Mám syna. Je mu pět. To vám Anička neříkala?
Měla by? podivil se Martin.
Přestože Vendulka pochopila, že ji sestra chtěla zesměšnit, Martin ji i tak šel doprovodit domů.
Šli a povídali si Martin mluvil, Vendulka ho pozorně poslouchala. Před domem si vyžádal její číslo.
Proč? podivila se Vendulka.
Chci tě poznat víc. Vyprávěl jsem ti o sobě, ale o tobě nic nevím. Ozvu se.
Zavolal však až za týden.
Promiň, měl jsem toho hodně. Dnes večer mám čas, pojď ven.
Vendulka znejistěla. Má dítě a celý její život se točí kolem něj. Martin ji ale postavil před hotovou věc. Přesto se rozhodla mu dát šanci.
Seděli v kavárně, kde mu Vendulka začala nesměle vyprávět o svém životě, o hádkách rodičů a dětství.
Jak mluvila, jako by najednou viděla svůj příběh zvenčí, očima někoho jiného.
Když vycházeli z kavárny, přidala se k nim pouliční fenka. Vešli do obchodu a Martin koupil bochník chleba a salám pro psa.
U pokladny stála babička, nemohla dát dohromady dost korun, aby zaplatila svou skromnou útratu. Martin zaplatil za ni, přidal čokoládu, salám i zmrzlinu.
A proč tu zmrzlinu? ptala se Vendulka.
Víš, moje babička měla zmrzlinu moc ráda, ale šetřila si na ni.
Ze soucitu se mnou taky? zeptala se Vendulka.
Ale prosím tě. Moc tě mám rád. Jsi vřelá a čistá. Je mi líto zvířat i starých lidí. Když mám peníze, proč nepomoct?
Po jídle pes zmizel.
Tak co, jak jsi dopadla? volala večer Anička.
Dobře, odpověděla Vendulka.
A co je na tom dobrýho?
S Martinem spolu chodíme. Děkuji za seznámení.
Cože? Tobě se líbí ten hrubián?
Je moc hodný. Je s ním sranda. Říkal, že mu připadám hezká.
Anička něco zamumlala a položila telefon. Brzy přišla k nim domů.
Vendulka uložila syna a šla za nimi do kuchyně. Zastavila se za dveřmi, když slyšela konverzaci matky se sestrou.
Ona má pořád štěstí! Chtěla jsem si s Martinem pohrát, pomstít se mu za to, že mě odmítl, a on se zamiloval do té ovce.
Co to povídáš? Vždyť máš manžela, pohoršila se máma.
Manžela ten už mě jen hledá nástupkyni, rozvod je otázka času. Co mám dělat, mami?
Neuháníš se zbytečně?
Ne mami, ne! Proč? Ta silnější, snadno ovlivnitelná, hrabe se druhým ve vlasech. I dítě má, a já nedokážu nic!
To já jsem ho k ní poslala! Měla jsem ji radši tehdy shodit do kanálu!
Kanálu? Co to…?
Mami! Co se děje? vykřikla Anička, a Vendulka vtrhla do kuchyně.
Máma si tiskla ruku na hruď a lapala po dechu, oči v sloup. Vendulka zavolala rychle sanitku.
Díky rychlé pomoci nebyly následky mrtvice vážné.
Za dva měsíce si Vendulka vzala Martina a přestěhovala se k němu i se synem.
Maminku navštěvovala téměř denně. Anička se pohádala se všemi a někam zmizela hledat štěstí
Rodiče si myslí, že děti nevnímají, ale ony všechno slyší a dělají si závěry.
Bitva mezi sestrami o rodičovskou lásku bývá krutá. Pomsta se často obrátí proti tomu, kdo ji chystal.
Děti neposlouchají dospělé, ale nikdy se nemýlí, když je kopírují.
James Baldwin
Slova, která dcera slýchá ať se v nich skrývá podpora či ublížení si v sobě nese dál jako pravdu o sobě i o vztazích mezi lidmi.Vendulka, když stála v Martinově bytě, který se teď stal jejich společným domovem, zahlédla v zrcadle samu sebe. Poprvé v životě nebyla jen stínem sestry, ozvěnou matčiných přání, nedopsanou větou, co visela mezi dvěma hádkami. Syn si na koberci stavěl věž z kostek a Martin připravoval večeři, zpíval si přitom falešně svou oblíbenou písničku. Vendulka se usmála.
Byla tu s těmi, kteří ji přijali takovou, jaká je bez podmínek, výčitek, dávných křivd. Po letech v koutě najednou cítila, že může vyjít na světlo, otevřít okno a nechat dovnitř čerstvý vzduch. S každým dnem poznávala, že láska nemusí bolet a domov se dá postavit i z obyčejných radostí: z dětského smíchu, z tichého objetí, z chuti smetanové zmrzliny na jazyku.
A když její syn poprvé přiběhl a s plnou důvěrou zašeptal: Mami, máš mě ráda? věděla, že ten příběh, ve kterém byla vždycky až druhá, může skončit jinak. Skleněné stěny z minulosti se rozpouštěly, nahrazovaly je zlatavé pruhy podvečerního slunce. Vendulka pohladila chlapce po vlasech a políbila ho do světlého chmýří na hlavě.
Víš, že ano, miláčku. Víc než cokoli na světě.
A v tu chvíli měla jistotu, že i když ji život podrobil těžkým zkouškám, nakonec našla své místo, kde už nikdy nemusela být jen vypůjčeným stínem, ale vlastní světlem.