Někdy mi připadá, že moje máma nemá srdce, ale nekonečné moře trpělivosti. Před pěti lety se otec zachoval tak podlé, že o tom dodnes nemůžu mluvit v klidu. A ona? Jen se tiše usmívá a říká: „Co bylo, to pominulo. Přišel, litoval, poprosil o odpuštění… Chce se vrátit, zase žít spolu…“
Ale já a můj bratr jsme naprosto proti. Protože si pamatujeme všechno. A zapomenout na něco takového by bylo jako zradit sami sebe. Téměř čtyřicet let byli spolu. Prošli si cestu od studentského bytu k velkému domu na venkově. Nejdřív malá garsonka, pak dvoupokojový byt, třípokojový, a nakonec luxusní čtyřpokojový byt v Praze, a později dům u Berouna. Otec miloval život ve velkém stylu. Nová auta každé dva roky, rekonstrukce, jaké mají „lidi z lepších kruhů“, drahá elektronika.
A miloval i svou sekretářku. Doslova – neustále jí koukal pod sukni. A pak mu jednoho dne oznámila, že čeká dítě. Na potrat už bylo pozdě. A otec se rozhodl: „Miluju ji, půjdu si vybudovat novou rodinu!“ Kdyby jenom odešel – to by ještě šlo. Ale ne. Začal dělit majetek, jako bychom pro něj byli cizí. Pořád se ptal sám sebe: „Nedal jsem si málo?“
Já už jsem tehdy byla vdaná, bydleli jsme s manželem jinde. Ale bratr bydlel s mámou. Měl dostat byt ke svatbě, otec to slíbil. Jenže po tom všem zůstaly jen sliby. Byt nedal. Vzal si dům, garáž, auto, a ještě vynosil z bytu všechno, co považoval za „své“. Dokonce mámě zablokoval přístup k účtu – prý teď budou peníze potřebovat pro jeho „novou“ rodinu.
Pak několik měsíců chodil otec k nám, jako by to byla jeho druhá práce – jednou pro svou oblíbenou židli, podruhé pro sadu skleniček. Až když bratr vyměnil zámek, to konečně skončilo. Tehdy jsme se s mámou rozhodli vyměnit byt, aby bratr se svou ženou měli vlastní bydlení. Na svatbu jsme otce nepozvali – a on ani netrval na tom, aby šel. Po jeho útěku z domova se finanční situace zhoršila, ale zvládli jsme to.
Máma se vrátila ke své staré práci – zkušenou účetní přijali s otevřenou náručí. Já s bratrem jsme také přiložili ruku k dílu, a postupně se vše srovnalo. Ale otci se nedařilo tak dobře. Zdraví ho zradilo, mladá manželka, které tak věřil, ho vyhodila na ulici. Tentokrát ani nedělil majetek – nechal jí dům, sobě vzal jen auto a přestěhoval se do hotelu.
A pak to začalo… Telefonáty mámě, dojemné výlevy: „Odpusť, byl jsem blbec… Vraťme se k sobě…“ A víte co? Ona ho poslechla! Přišla za námi s bratrem a řekla: „Váš táta se s vámi chce usmířit… Co kdybychom mu dali šanci?“
Málem nás trefil šlak. Řekli jsme jí jednoznačně: jestli ho přijmeš, přestaneme do toho domu chodit. Milujeme tě, vždy tě budeme podporovat, ale vrátit se k zrádci – to není odpuštění, to je opovržení sama sebou.
A o „tátovi“ už nechceme mluvit. Protože ten, kdo opustil rodinu pro přelud štěstí, nemá právo znovu si říkat otec.