Matka ihned odhalila tchýnin plán a zkrotila její ambice

Dobré zprávy

Máma hned prokoukla tchyni a srazila ji její nabubřelost.

Být někomu zavázaný je těžké, ale ještě horší je, když vám ten člověk neustále strká do nosu svou „velkorysost“ a vyžaduje věčnou vděčnost. Já, Lucie, a můj manžel, Tomáš, jsme se vždycky snažili žít skromně a nedlužit. Jenže jeho matka, Jaroslava Václavovna, nám nutila svou pomoc, aby nám pak mohla donekonečna připomínat, jak nás „zachránila“. Tyhle řeči přestaly, jen když nám zase „půjčila“. I když Tomáš jí dluh splatil včas, vždycky si našla důvod, jak se pochválit: „Vidíte, nemuseli jste chodit do banky, kde vás oškubou s úroky, máma vás vytáhla!“ Bydlíme v malém městečku u Plzně, a tahle její hra na „dobrodinku“ nám kazila život.

Když přišla řeč na koupi bytu, já její pomoc kategoricky odmítla. Šance se naskytla po smrti mojí babičky. Nechala mamce byt, mamka ho prodala a peníze rozdělila mezi mě a sestru. Byla to skoro polovina částky. Ale Jaroslava Václavovna hned oznámila, že doplatí zbytek – s podmínkou, že byt bude na ni. Zhrozila jsem se: „Proč na vás?“ zeptala jsem se. „No přece! Já ty peníze dávám!“ odsekla. Neudržela jsem se: „Moje mamka taky přispěla. Chcete být spoluvlastnice?“ Tchyně zčervenala: „Ty si ze mě děláš legraci?“ „Ne,“ řekla jsem, „koupíme si byt na nás. Vaše peníze nechceme. Hypoteka není tak strašná, abychom byli navěky vašimi dlužníky.“

Už jsem nedržela jazyk za zuby jako dřív a naučila se jí oplácet stejnou mincí. To ji šíleně rozčilovalo a stěžovala si příbuzným, jak je „ta nevěsta drzá“. Ale peníze Tomášovi stejně vnutila, i když jsme protestovali. Vrátil se domů bezradný: „Promiň, vzal jsem od mámy peníze. Už mě dostala s tvou ‚tvrdohlavostí‘ a řečmi o hypotéce.“ Jen jsem si povzdechla: „No dobrá, budeme se klanět a děkovat.“ Ale netušila jsem, co nás čeká.

Když zaplatila část bytu, začala se Jaroslava Václavovna chovat jako majitelka. Diktovala, jaké tapety, nábytek, kam dát gauč. „Sprchový kout vyhoďte, přivezu vanu. Mně je pohodlnější, a až budete mít děti, kde je budete koupat?!“ poroučela. Bránili jsme se, ale bylo to jako bojovat s větrnými mlýny. Když byl byt zařízený, vyžádala si klíče „pro všechno“. Cítila jsem, jak mě zalévá vztek, ale souhlasila jsem, abychom se vyhnuli hádce. To byla chyba.

První neděli mě probudil divný zvuk z kuchyně. V polospánku jsem tam došourala a zůstala stát: Jaroslava Václavovna přerovnávala nádobí. „Co to děláte?“ vyjekla jsem. Místo odpovědi vykřikla: „To je nestyda! Nemůžeš si aspoň hodit župan?!“ Došlo mi trpělivost: „Proč? Tohle je můj domov! Klidně můžu chodit, jak chci! A vy co tu děláte?!“ „Tvůj domov?“ ušklíbla se. „Kdo na něj dal peníze?“ Neudržela jsem se: „Vy ne! Kuchyni platila máma. Vaše peníze jsou na záchod a koupelnu, tam si vládněte!“ Tomáš, probuzený křikem, popadl hlavu a utekl do ložnice, nechal nás to vyřešit.

Věděla jsem, že to sama neutáhnu, a přivolala jsem posily – svou mamku, Alenu Josefovnu. Zavřená v koupelně jsem jí šeptem vysvětlila situaci. Za půl hodiny zazvonil zvonek. Tchyně, jako by nic, otevřela: „Ale, Alena Josefovno, s taškami? To je překvapení!“ Máma neotálela: „Nudím se sama, tak jsem si řekla, že u dětí pár týdnů pobydlu. Vždyť jsem na byt přispěla, mám na to právo. A vy co tu děláte?“ Tchyně znejistěla: „Já… jen jsem se přišla podívat.“ „Na co?“ nedala jí máma pokoj. „Na sprchu, co chcete vyhodit? Mně se líbí. A ta vaše vana bude asi ještě z totáče, co? Tak si to rozdělíme: vy – stará vana, já – sprcha s rádiem!“

Máma jí nedala šanci, a tchyně pochopila, že narazila na rovnocenného protivníka. Začala couvat: „No tak, švagrová, proč se hádat? Pojďme radši na kafe do té kavárny za rohem, popovídáme si v klidu.“ Odešly a my s Tomášem, jako by nám spadl kámen ze srdce, konečně začali den. Nevím, o čem spolu mluvily, ale od té doby Jaroslava Václavovna přestala s návštěvami bez pozvání. Už nechodí s „rady“, mluví se mnou slušně – ví, že moje máma mě nenechá.

Srdce mi poskočilo radostí z té malé výhry, ale strach zůstává. Tchyně si určitě schovává zášť a čeká, až nám zase připomene svou „štědrost“. Ale teď vímVím ale jedno – už nikdy jí nedovolím, aby nám vládla do života.

Rate article
Add a comment