Marie, rychle! Právě jsem viděl tvoji snachu v obchodě. Kupovala jed na krysy. Dvě balení! Tvrdila, že má myši. Ale já vím ty žádné myši nemáš! Marie se zachvěla. Tak takhle to tedy je! Takhle si to vymyslela, aby se zmocnila domu!
Baronku, můj věrný příteli, povzdechla si žena, když vyšla na dvůr s miskou kaše. Zbyli jsme tu jen my dva na celém širém světě.
Pes zvedl hlavu, vděčně jí olízl ruku a pustil se do jídla. Marii bylo pětašedesát, ale vypadala mladší statná, pevná, s úhledně sčesanými šedivými vlasy.
Jen oči prozrazovaly prožitý žal ztuhly v nich takové bolesti, že bylo těžké se na ně dívat.
Před půl rokem zahynul Jakub na motorce. Koupil si železného oře ke čtyřicátinám, tvrdil, že to byl jeho dávný sen. Marie ho odrazovala, ale kdo synovi něco odmlouvá? A za měsíc telefonát z nemocnice. Na zatáčce nezvládl řízení.
Po pohřbu si Natálie vzala Adámka a odjela za rodiči do města. Zpočátku občas volala, nechala ji s vnukem mluvit, pak začala odpovídat čím dál řidčeji.
Marie se snažila trvat na setkáních podle zákona měla právo vnuka vídat. Ale Natálie vymýšlela výmluvy že je dítě nemocné, že nemá čas.
Pak si změnila telefonní číslo. Marie jela na známou adresu sousedé jí řekli, že Natálie s rodiči byt prodala a odstěhovala se neznámo kam.
Nazdar, Marie! ozval se hlas přes plot. Pořád ještě žiješ?
Byl to soused Petr, čilý sedmdesátiletý vdovec. S jejím nebožtíkem manželem se přátelili, a když zemřel, Petr se ujal sousedky do péče.
Žiju, Petře, kam bych se poděla, usmála se Marie. Pojď dál, dáme si čaj.
Kdybych já měl čas na popíjení čaje, mávl rukou soused. Jedu do města, do lékárny a pro jídlo. Mám ti něco přivézt?
Děkuji, mám vše, co potřebuji.
No dobře. Jen vím, jak to s tebou je sedíš tu jako sova, nikam nevycházíš. To není dobré, Mařenko. Musíš žít.
Petr odjel a Marie se vrátila do domu. V předsíni visely na stěně fotky celý její život jako na dlani.
Tady mladí s manželem na svatbě, tady malý Jakub dělá první krůčky, tady už dospělý syn s manželkou a malým Adámkem. Všichni se usmívají, šťastní.
Žena si těžce povzdechla a odešla do kuchyně. Den se vlekl nekonečně dlouho. Zapnula televizi, ale nedokázala se dívat všechno jí připadalo cizí a zbytečné.
Zkusila plést, ale ruce ji neposlouchaly. Nakonec šla spát dřív, doufajíc, že ve spánku přijde zapomnění.
Mami, mami!
Marie otevřela oči. Před ní stál Jakub mladý, usměvavý, v těch kostkovaných košilích, které mu k narozeninám dávala.
Jakube! vzlykla žena. Synu můj!
Neplač, mami. Přišel jsem varovat. Buď opatrná. Zlo je blízko, velmi blízko. Chraň se.
Co to říkáš? Jaké zlo? Jakube!
Ale syn se již rozpouštěl v ranní mlze. Marie se probudila v slzách. Za oknem svítalo, kohouti kokrhali. Sen byl tak živý, jako by Jakub opravdu přišel.
Žena vstala, umyla se studenou vodou a vyšla ven. Ranní vzduch byl svěží a čistý. V dálce, za řekou, se zvedala mlha. Krása až srdce usedá.
Babičko Marie! Babičko Marie!
K brance běžela asi devítiletá holčička Věrka, vnučka Mariiny zesnulé přítelkyně. Její rodiče nepřežili autonehodu před dvěma lety a holčička žila v místním dětském domově.
Marie ji často navštěvovala, nosila jí dobrůtky, pomáhala s úkoly.
Věrko, zlatíčko! Tak časně?
Jedeme sbírat brambory na pole. Běžela jsem se rozloučit. Vrátím se až za týden.
Počkej, Marie rychle vešla do domu a vrátila se s taškou. Tady, vezmi si. Jsou tu koláče se zelím, jablka ze zahrady a bonbóny. Poděl se s dětmi.
Děkuji! Holčička ji pevně objala. Moc vás mám ráda!
Já tebe také, děvče. Opatruj se.
Věrka odešla a Marie dlouho hleděla za ní. Kolikrát už uvažovala, že by si holčičku vzala k sobě! Ale osamělé starší ženě péči nesvěří.
Potřebujete úplnou rodinu, říkají na úřadech, stabilní příjem, lékařská potvrzení. A jakou má ona rodinu?
Den ubíhal v obvyklých starostech. Marie plila záhony, krmila slepice, vařila oběd. K večeru byla úplně vyčerpaná a šla brzy spát. A znovu přišel sen.
Tento stál Jakub u branky a mával rukou, jako by se snažil někoho zastavit.
Nepouštěj ji! křičel. Mami, nepouštěj ji dovnitř! Je to nebezpečné!
Marie se probudila od bušení na dveře. Na hodinách bylo půl jedenácté večer. Kdo by v tuto dobu chodil?
Kdo je tam? zeptala se, aniž by otevřela.
Marie, to jsem já, Natálie. Otevřete prosím!
Bývalá snacha? Marie překvapeně otevřela dveře. Na prahu stála Natálie rozcuchaná, s velkou taškou v ruce, ve zmačkaném oblečení.
Promiňte, že tak pozdě. Mám potíže dům mi shořel. Celý shořel. Sotva jsem utekla.
Bože! A Adámek? Kde je Adámek?
U mých rodičů. Jeli k moři, vzali ho s sebou. Marie, mohla bych u vás chvíli bydlet? Jen na krátko, než si něco zařídím.
Marie se na ni pozorně podívala. Natálie nikdy nebyla k tchýni vlídná, a když Jakub zemřel, setkávání se úplně vyhýbala. A teď se tu objevila uprostřed noci.
Nepouštěj ji dovnitř! Vybavila si slova ze snu.
Ale jak ji nepustit? Člověk v nouzi, a ještě bývalá snacha.
Pojď dál, povzdechla si Marie. Jakubův pokoj je