Marie dělá vše, co může! Když už její manžel není mezi námi, žije pro své děti. Spěchá od jednoho k druhému. Něco od nich očekává. A oni? Ne, ne aby stavěli plot nebo běleli zdi… Soutěží mezi sebou. Co se teď děje ve vesnici?

Dobré zprávy

Dobrý den, milé dámy. O čem klepete? Posuňte se, chci si poslechnout zprávy. Takové věci v televizi určitě neuvidíte ani neuslyšíte, řekl Robert s úsměvem. Ženy se zasmály a uvolnily mu místo.

Kde jsi byl? zeptala se teta. Byl jsem v obchodě. Měl jsem smůlu, moje žena mě opustila

Starší paní vyjekla: To snad ne, chlapče!

Odešla za mým kamarádem. Řekla, že nejsem muž, když nikde nepracuji.

Teta se divila: Ale ten tvůj kamarád je přece taky bez práce. Jaký je mezi vámi rozdíl?

Robert jen zakroutil hlavou: Sám tomu nerozumím.

Robert odešel a teta poznamenala: Podívejte, už zase přichází muži! Nic nedělají, ale chtějí žít na úkor žen. A Robert To byl kdysi pořádný chlap! Opravdu pohledný! Ale když ho opustila žena a dítě, úplně se změnil. Jeho kamarád? Byl první majitel statku ve vsi! A Marie, ta je výborná kuchařka! Ale teď, když její muž odešel, žije jen pro děti. No, ne běhá od jednoho k druhému, pořád od nich něco čeká. A oni?

Ne, nechtějí postavit plot nebo vyměnit omítku Předhánějí se v ničem. Co se dnes děje na vesnici? Dřív muži chodili na procházky, ale pracovali. Dnes? Bez práce, bez rodiny! Jiní odcházejí pryč. Samozřejmě odcházejí, hledají lepší život.

A mě se neptejte, přidala stařenka. Moje děti se rozutekly všude možně. Přijedou jednou za půl roku. Vnoučata znám už jen z fotografií. Dřív jsme žili pohromadě. Rodiče, děti Všichni byli spokojení. S písničkami a povídáním až do noci. Sklízeli jsme seno, celá rodina i sousedi. Nebo jsme ryli zahradu, zvládli jsme to za den. Seděli jsme do večera a druhý den šli zase na pole. Teď každý hospodaří zvlášť.

Marie šla okolo, nesla těžké pytle a dvě děti pobíhaly za ní. Stěhuješ se? zeptala se teta. Marie si povzdychla.

Ano, k Michalovi. Jak jinak? Aspoň dostává důchod. A Robert? Nedělá nic. Musím postavit děti na nohy. Nemám peníze. S rodinnými příspěvky se žít nedá. Jinak bych se dávno ptala. Asi pojedu na jaře do města. Koupím malý domek a už žádné chlapy. Už toho mám dost. Pokud jim člověk neřekne, co mají dělat, neudělají nic. Ale jíst chtějí všichni. Na vesnici nemám co dělat. Nejstarší půjde brzy do školy. Kdo ho tam odvede? Dcera do školky. Najdu si práci. Je mi líto, že musím odejít. Narodila jsem se tady a vyrostla tu. Ale musím odejít. Už musím. Jinak mě Michal najde všude. Na shledanou, paní, řekla Marie, vzala pytle a odešla.

Myslím, že měla pravdu. Marie je ještě mladá, musí vychovávat děti. Udělala bych to stejně. A teď, kam mám jít já? Je škoda opustit dům. Můj nebožtík ho postavil. Myslel, že tu děti zůstanou. Jednou jsem byla na houbách a zabloudila. Dřív lidé chodili stezkami, ale dnes je všude zarostlé. Tak tu zůstaneme. Aspoň tu máme důchod. Odcházím, řekla teta a postavila se, statek čekat nebude. Musím podojit krávu a nakrmit slepice. Uvidíme se zítra.

Babička zůstala dlouho sama. Vzpomínala, jak vychovávala děti a jak žila. Roky ubíhaly. Jen Pán Bůh ví, kolik jí ještě zbývá. Jakmile se setmělo, šla do chalupy. Ani nerozsvítila, zamířila rovnou do postele. Světlo jí už nebylo potřeba. Prababička neviděla už tři roky nic.

Marie nakonec z vesnice nikdy neodešla. Zůstala doma, nedokázala změnit svůj život. Dokud jsou lidé, vesnice žije. Mnoho vesnic už je prázdných! Zbyly jen staré domy a hřbitov, lidé je navštíví jednou za rok.

A tak si babička uvědomila, že bez rodiny a práce je těžké najít své místo. Skutečné štěstí je tam, kde jsou blízcí lidé, společné chvíle i povinnosti. To je pravý smysl života udržet pospolitost, nevzdávat se naděje a péče o své okolí.

Rate article
Add a comment