Dobrý den, dámy. O čem dnes klábosíme? Uhněte mi, rád bych si poslechl zprávy. Takové věci v televizi neuslyšíte ani neuvidíte, prohlásil Robert, už s úsměvem na tváři. Ženy se rozesmály a uvolnily mu místo.
Kde ses potuloval? zeptala se teta. Byl jsem v obchodě. Měl jsem nehodu, manželka mě nechala
Starší paní vykřikla: To snad ne, synku? Odešla za mým kamarádem. Řekla, že nejsem chlap, když nikde nepracuju.
Teta jen překvapeně zamrkala: Počkej, vždyť i on je bez práce. Jaký je mezi vámi rozdíl?
Robert pokrčil rameny: Ani já nevím.
S tím odešel a teta zamumlala: To jsou ti naši muži! Nic nedělají, ale chtějí žít na účet ženských. A Robert? Kdysi to byl pořádný chlap! Vypadal skvěle! Ale když ho opustila manželka a dítě, proměnil se. A jeho kamarád? To byl první gazda v celé dědině! A Marie, ta vaří jako málokdo! Její muž odešel, takže žije pro své děti. Ale kdepak, chodí od jednoho ke druhému a něco od nich čeká. A oni?
Ne, ne že by stavěli plot nebo natírali stěny Jen mezi sebou soutěží. Co se teď děje v dědině? Dřív se chlapi procházeli, ale byli pracovití. Teď? Bez práce, bez rodiny! Jiní odcházejí z vesnice. Samozřejmě! Hledají lepší život.
A nemluvte mi, přidala stará paní, moje děti odjely do světa. Přijedou jednou za půl roku. Vnoučata vídám jen na fotografiích. Dřív jsme žili pohromadě. Rodiče, děti Všichni byli šťastní. S písničkami a povídáním do noci. Scházeli jsme se na seno. Celá rodina i sousedi. Nebo jsme kopali zahradu. Za den vykopaná. Zůstali jsme do večera a druhý den zase k práci. Teď je každý na svém statku sám.
Marie šla kolem. Nesla těžké vaky, děti běhaly za ní. Stěhuješ se? zeptala se teta. Marie jen těžce povzdychla.
Ano, k Michalovi. Jak jinak? Aspoň on bere důchod. A Robert? Nic nedělá, nemá nic. Musím své děti postavit na nohy. Nemám peníze. Žít z přídavků nejde, už jsem to dávno zvažovala. Na jaře půjdu do města. Koupím si malý domek a už žádného chlapa. Mám toho dost. Nic neudělají, pokud je o to nepožádáte. Jen jedí. Na vesnici nemám co dělat. Nejstarší půjde brzy do školy. Kdo ho tam odvede? Dcerka půjde do školky. Najdu si práci. Je mi líto, že musím odejít. Narodila jsem se tu a vyrostla tady. Ale musím. Tak, odcházím. Jinak mě bude Michal hledat po celé dědině. Na shledanou, dámy, řekla Marie, vzala si zavazadla a odešla.
Myslím, že měla pravdu. Marie je ještě mladá a má děti na vychování. Udělala bych to samé, být na jejím místě. Kam teď? Je smutné odejít z domova. Můj zesnulý manžel ho stavěl v domnění, že tu budou děti. Jednou jsem sbírala houby a ztratila se. Dřív se chodilo po cestičkách, teď je vše zarostlé. Tak tu zůstaneme. Důchod alespoň nosí domů. Jdu, řekla teta a vstala, statek čekat nebude. Musím podojit krávu a nakrmit slepice. Zítra nashledanou.
Stará paní dlouho seděla sama a ve vzpomínkách se vracela, jak žila, jak vychovala děti. Roky uběhly. Jen Bůh ví, kolik jich ještě zbývá. Když se setmělo, vešla do domu. Do světla už nezapnula, šla přímo do postele. Už ho nepotřebovala. Babička už tři roky neviděla nic.
Marie nikdy z vesnice neodešla. Zůstala tady. Neměla odvahu změnit svůj život. Dokud tu jsou lidé, vesnice žije. Mnoho takových vesnic je dnes prázdných! Zůstaly jen staré domy a hřbitov, lidé sem zajíždějí jednou za rok.