Píše vám váš pravidelný čtenář. Prožila jsem mnoho těžkých chvil, které – díky Bohu – zůstaly za mnou.
Ale právě tehdy jsem našla přítele, kterého jsem předtím vůbec neznala.
Můj manžel ležel v nemocnici a já byla zoufalá, protože lékaři se obávali, že jeho diagnóza bude ta nejstrašnější.
Prošli jsme nejrůznějšími testy a vyšetřeními. Schovávala jsem se před ním, ale jakmile jsem vyšla na chodbu, tekly mi slzy.
Tehdy jsem si uvědomila, že jsme si s Markem údajně velmi blízcí a že není nikdo, komu bych se mohla vyplakat na rameni.
Všichni byli zaneprázdněni svými vlastními starostmi, dokonce i moje jediná sestřenice často nezvedala telefon, když jsem jí volala.
Vymlouvala se, že má pořád nějaké jednání nebo je něčím zaneprázdněná. Jistě, pomohla mi docela velkou částkou a já jsem jí za to vděčná, ale peníze nejsou všechno.
V těch hrozných dnech jsem se seznámila s Marií. Její matka byla na stejném oddělení a nechtěla se od ní odloučit.
Dodnes přemýšlím, jak se to stalo – jsou lidé, se kterými jste spolu léta, ale oni se s vámi nesblíží.
A Maria, kterou jsem znala několik dní, mě cítila beze slov. Povzbuzovala mě a byla mi jedinou oporou v pekle, kterým jsem si prošel.
Její matku propustili o týden později, ale moje kamarádka mi každý den volala a povídala si se mnou, jako to dělá dodnes.
Často za námi chodila do nemocnice, nikdy mi nepřestala nabízet svou pomoc.
Zorganizovala celou skupinu lidí, kteří darovali krev, když můj manžel potřeboval transfuzi.
Maria byla jediná osoba, která mi dávala naději, neustále mi říkala, že nemám myslet na nejhorší.
Mám pocit, že byla tou hodnou čarodějnicí, která od nás odehnala zlo.
Manželova diagnóza se brzy vyjasnila a našla se úspěšná léčba jeho nemoci.
Mark je nyní téměř v pořádku a já bych si přála na všechno, co se týkalo nemocnice, zapomenout.
Jediná věc, kterou do minulosti nedám, je přátelství s Marií. Jsem šťastná, že ji mám!
Ona je dar, který mi byl seslán shůry. Miluji tuto ženu a děkuji jí, že vstoupila do mého života.