Poté, co se mi narodilo dítě, se moje tchyně rozhodla, že se k nám nastěhuje. To se mi samozřejmě nelíbilo. Chtěla, aby všechno bylo podle jejích pravidel. A já jsem dávala přednost tomu, aby seděla doma. Ale ne, ona si chtěla hrát se svým vnukem.
Zatím se mi jako mámě daří skvěle. A tchyně se jen tak poflakuje a říká mi, co mám dělat.
Já mlčím. Ale brzy to nevydržím a zhroutím se. Nesnáším, když mi někdo říká, jak mám žít. Já mám své názory na život a tchyně má své. A to je normální.
Mluvila jsem o tom s manželem, ale ten mlčí. Víte, jí se nelíbí, jak vařím brambory. Protože je hned zalévám vodou. Podle tchyně by se brambory měly dávat do horké vody, ne do studené, aby si zachovaly víc vitaminů.
Také špatně solím ovesné vločky. Už mě nebaví poslouchat její připomínky. Navíc ke všemu přistupuje dědečkovsky. To se mi nelíbí.
Nakonec jsem se zlomila a řekla tchyni, že chci být sama. Dalo by se říct, že jsem nenápadně naznačila, že je čas, aby se matka vrátila domů sama. Rozplakala se a řekla, že jsem nevděčná. A večer si na mě stěžovala svému synovi.
Řekla, že do pomoci s dítětem vložila celé své srdce a duši a já bych jí mohla alespoň poděkovat. Pro ni jsem zbytečná snacha. Tchyně se prý dokonce bojí, abych jejímu vnukovi a manželovi nezničila zdraví tím, že nebudu pořádně vařit.
Teď mám dilema – co dělat? Poté, co si na mě stěžovala mému synovi, jsem ji nenáviděla ještě víc. Jak se dá žít s takovým člověkem pod jednou střechou? Mému manželovi je to jedno. Nevidí v tom problém. S matkou snadno nachází společnou řeč. A já jsem dokonce připravena rozhodnout se pro rozvod, jen abych nemusela žít s manželovou matkou.
Prosím, poraďte mi, jak se z této situace rozumně dostat.
