Víš, v prvních letech našeho manželství jsme žili fakt normálně, všechno bylo v pohodě a s manželem jsme se shodli téměř na všem! vypráví Monika, které je 28 let. Oba jsme hodně pracovali, šetřili jsme na zálohu na hypotéku. Jídlo nebyl žádný problém, co jsem uvařila, to manžel snědl! Nedělala jsem si s tím hlavu, pořídila jsem si multifunkční hrnec, vařila jsem rychlá a jednoduchá jídla kaše, rizota, polévky, nikdy si nestěžoval. No, někdy jen tak zasněně řekl, že by chtěl něco speciálního…
Co tím speciálním myslel?
Třeba palačinky s masovou náplní, svíčkovou, nebo domácí koláče. On má prostě hroznou slabost pro složitější česká domácí jídla, která se připravují na víc fází uvařit maso, nechat ho vychladnout, protřít, zadělat těsto, pak zase něco dusit, nakonec všechno pěkně nakrájet prostě zábava na celý den u sporáku… A hlavní je, že nechce nic kupovat hotového, to prý není ono! Jídlo musí být domácí!
Kdy s tím začal?
No, asi dva roky po tom, co jsem šla na mateřskou… Upřímně, nebaví mě vařit. Ale vařím pořád! Můj muž pracuje celý den v kanceláři, vydělává na nás, takže když přijde večer domů, nikdy ho nečeká prázdná kuchyně. Vždycky je něco teplého a to nemluvím o těstovinách s párkem, to nechávám stranou. Většinou vařím něco jednoduchého: brambory s masem, kuře, polévku, segedín, salát. A manžel si stěžuje! Říká: “Ty přece jsi celý den doma, mohla bys zadělat těsto, a udělat domácí knedlíky nebo plněné zelné rolky…” Chápu, asi mají pocit, že když je žena doma na mateřské, tak má celý den na vaření a dítě je vedlejší… Ale ani nejde tolik o dítě! Naše dcera je prostě zlatá, dárek od života. Je hodná a klidná, můžu ji posadit vedle sebe na židli v kuchyni, dám jí kousek těsta a vydrží se s tím hrát, jak dlouho potřebuji. Zpíváme si, povídám jí básničky. Dcera mě nijak neruší! Jen prostě nechci trávit čas u plotny. Navíc takové jídlo sama nejím! Držím dietu, snažím se omezit maso, mouku jsem úplně vyškrtnula. Mám dělat domácí knedlíky jenom kvůli manželovi? Není to trochu moc?
Takže Monika a její muž žijí v pohodě: on běží domů z práce, téměř nikdy se nezpozdí, na firemním večírku je jednou za rok a to jen na pár hodin. Pomáhá jí s dcerou bez řečí, sám od sebe hraje si, koupe ji, chodí s ní ven.
Jediný problém: poslední dobou začal chtít nakládané zeleniny a minule jsme se kvůli tomu pohádali a několik dní spolu nemluvili.
Upřímně, můj manžel nechápe, že to není tak snadné: připravit těsto, upéct deset palačinek, naplnit je masem? On se urazí, protože si myslí, že pro něj vařím jen z povinnosti, že se ani nesnažím udělat mu radost, překvapit ho…
Je to prostě těžké! stěžuje si Monika. Musím uvařit maso, připravit těsto, upéct palačinky, naplnit je… Sama bych to ani nejedla, takže pro sebe a dceru vařím ještě něco jiného!
Monika je přesvědčená, že dnes už málokdo doma peče pirohy, tlačenku, nebo plněné zelné rolky. Možná jednou za rok, na Silvestra. A mladí si ani nedávají práci s slavnostní tabulí, natož běžně. Pokud má někdo hroznou chuť na koláče, může si je objednat domů, i když to není levné, zvlášť když je žena na mateřské a platí se hypotéka. Upřímně, není to na každý den.
Muž Moniky se často odvolává na svou babičku, která prý vždycky voněla koláči a buchtami. Pracovala celý život, měla děti, ale zvládala všechno.
No jasně rozčiluje se Monika. Ženy před sto lety neměly večer co dělat. Nebyla televize, ani internet. Tak si vymýšlely, jak zabít čas, vařily a pekly, praly, zadělávaly těsta… Já si myslím, že je lepší být s dítětem. Jít ven, než tancovat u plotny tři hodiny…
Nedávno volala tchyni a ta jí mile říkala, že cesta k srdci muže vede přes žaludek a že není těžké uvařit to, co manžel chce. Zdá se, že si manžel už stěžoval i své mámě.
Řekla jsem jí, že já zelné rolky nejím, tak je nechci vařit! A samozřejmě, hned se strhla diskuze, jakože já bych měla víc, a že muži taky občas vařili!
No, co myslíš? Když doma je čerstvé a teplé jídlo, je drzost chtít od ženy na mateřské každý den nějaké speciality? Měl by jíst, co je, a nestěžovat si, a jestli má chuť na šunku v těstu, tak ať si ji udělá sám?
Nebo bych měla Monika brát jeho přání vážně?