Je mi jméno Eliška Martincová a žiji v Táboře, kde Jihočeský kraj uchovává své historické stopy a malebné krajiny. S Ondřejem se známe odjakživa. Vždy byl veselý, milovník žen a lehkého života. Avšak osud si s ním krutě zahrál a nyní se topí v jámě, kterou si sám vykopal.
Jeho manželka, Světlana, už druhý rok tvrdě pracuje v Německu. Nechala mu na starost dvě už dospělé děti a odjela za výdělkem. Domů se vrací jen jednou do roka, v létě, na týden či dva, víc jí dovolená nedovolí. Zato každého měsíce poctivě posílá peníze na společný účet, odkud je Ondřej může čerpat. Jednou jsme se náhodou potkali ve městě a on mě pozval na kávu. U šálku mi vylil své srdce — hořké jako levný tabák a tak absurdní, že do dneška nechápu, jak se do toho mohl dostat.
Když Světlana odjela, Ondřej rok snášel samotu, přežíval krátkými flirty s bývalými přítelkyněmi, ale pak si řekl: dost. Chtěl někoho po svém boku, chtěl vášeň. „Žijeme jen jednou!“ říkal si. A zaměřil se na mladou dívčinu, Aničku, která ho už dlouho přitahovala. Ona ho nejdříve odmítala, hrála nedostupnou, ale nakonec podlehla — stala se jeho milenkou. Krásná jako obrázek, ale její povaha byla nesnesitelná. Náladová, hysterická, s neustálými požadavky. A Ondřej, měkký a laskavý jako vosk v jejích rukou, plnil všechno, co si přála.
Dobře věděl, že od takových milenek se nedá čekat nic dobrého, zvlášť když je člověk slabý, ochotný udělat cokoliv pro jejich úsměv. Anička ho obrala do posledního haléře. Nejdřív peníze na oblečení a účty, pak na opravy jejího domu a chalupy, na její synovy státnice, na novou televizi. Zašlo to až tak daleko, že jí koupil ojeté auto. A když došly jeho úspory, sáhl do manželčina účtu — odtud si vybíral tisíce, v domnění, že to nikdo nezjistí. Ale tajemství se vždy prozradí. Světlana se o nevěře dozvěděla — „dobří lidé“ to roznesli až za hranice. Při videohovoru na něj křičela, až skla chvěla. Vyhrožovala, že vše řekne dcerám — ty otce zbožňovaly, považovaly ho za hrdinu, ale za takovou zradu by se od něj odvrátily navždy. Řekla, že se vrátí a požádá o rozvod, pokud nezanechá té dívčiny.
A Anička se ho držela jako klíště. Nehodlala ztratit tak štědrého „tatu“. Nejprve zahrála divadlo s těhotenstvím — přísahala, že dítě porodí, tlačila na jeho soucit. Ondřej, v panice, ji vzal na dovolenou, aby ji přemluvil. Souhlasila s potratem, ale vystavila mu účet — 10 tisíc, které neměl. Musel si vzít půjčku, zadlužil se až po uši. Jen si oddechl, rozhodnut, že vše špatné je za ním, když Anička začala románek s jeho šéfem. Teď šéf, pod jejími kouzly, Ondřeje v práci ponižuje, vyhrožuje mu vyhazovem. A pokud ztratí místo, jak splatí dluh? Ondřej je na pokraji: práce se houpe na vlásku, peníze mizí a svědomí ho trápí jako hladový pes.
Přiznal mi, že přemýšlí o útěku za Světlanou do Německa — všeho nechat, padnout jí k nohám, prosit o odpuštění. Snad by tím zachránil aspoň zbytky svého života? Na konci se hořce ušklíbl: „Věděl jsem, že nic není zadarmo, ale tenhle kousek sýra byl až příliš slaný.“ Odešel skleslý a já zůstala sedět a dívat se na prázdný šálek. Ondřej si sám zavedl do tohoto pekla — pro levnou vášeň, pro dívku, která z něj vysála všechno: peníze, hrdost, rodinu. Světlana tvrdě pracuje v cizí zemi, aby jejich děti žily důstojně, zatímco on ji vyměnil za rozmazlenou pijavici. Dcery, kdyby znaly pravdu, by ho proklely — a právem.
Vidím, jak se topí, ale nemohu se ubránit otázce: co dál? Anička ho vyždímá do poslední kapky a pustí ho jako prázdnou skořápku. Šéf ho vyhodí z práce a on zůstane bez ničeho — bez rodiny, bez domova, s dluhem, který ho bude dusit do konce života. Myslel si, že si může koupit mládí, že láska je hračka v pěkném obalu. A teď za to platí — hořce, osaměle, s prázdnou náručí. Světlana ho možná přijme zpět, ale odpustí? Já bych neodpustila. Zradil nejen ji, ale i děti, vnoučata, která by mohla těšit jeho stáří. Místo toho má mladou potvoru, která se mu za zády směje. Tak takhle vypadá veselý muž — teď je jen stínem svého někdejšího já a tento lekce mu zůstane navždy.”