Bylo mi teprve dvaadvacet let, když jsem zůstala sama, bez manžela, s malým Vojtíškem v náručí. Synovi bylo tehdy sotva dva roky. Manžel odešel, protože ho už nebavily stálé starosti pracovat, vydělávat peníze, a pak je utrácet na rodinu.
To se mu protivilo. Ach jo, proč utrácet na rodinu, když je lepší všechno rozházet na sebe, možná ještě na milenku. Bez ohledu na to, jaký byl muž, mně se vlastně ulevilo. Jeho odchod vše nechal na mých ramenou, jako když se v noci otevře okno a spadne dovnitř těžký měsíc. Dala jsem Vojtu do školky a sama šla pracovat. Vzpomínám si, že jsem někdy byla tak unavená, že jsem necítila nohy, jako bych chodila po oblacích, ale doma bylo vždy uklizeno, jídlo uvařené, a dítě nasycené a čisté.
Máma mě tohle učila, a naše generace byla, řekněme, z tvrdšího doughu. Přiznávám, že jsem syna trochu rozmazlila. Teď je mu sedmadvacet a neumí ani osmažit brambory. Nedávno se však oženil, myslela jsem si, že naštěstí konečně bude mít ženu, která se o toho lenocha postará, a já budu mít čas na svoje záliby třeba zase začnu háčkovat, nebo si najdu jinou práci. Těšila jsem se na klid v duši. Jenže pak mi Vojta řekl, že on i jeho žena budou nějaký čas u mě bydlet. Upřímně žádné extra nadšení, ale souhlasila jsem. Říkala jsem si, že teď mu jeho žena uvaří, vypere, a já přežiju trpělivě ten čas. Jenže nebyla to pravda.
Barbora totiž byla docela zvláštní případ. Po jídle nikdy neuklidila ze stolu, neumývala nádobí, neprala prádlo ani sobě, ani Vojtovi, dokonce ani základní zametení místnosti jí bylo cizí ona prostě nedělala nic. Tři měsíce jsem se starala o tři lidi, jako bych vařila čaj pro ztracené hosty ve snu. A proč? A co dělala moje snacha? Vojta rozhodl, že bude živit rodinu, takže Barbora nikde nepracovala. Každé ráno až do noci, dokud se Vojta nevrátil domů, buď byla ve městě s kamarádkami, nebo visela na telefonu.
Já jsem mezitím chodila do práce. Když jsem se vracela domů chaos. Byt jak po africkém festivalu, lednice prázdná, žádné jídlo, vše rozházené. Musela jsem do supermarketu, nakoupit, uvařit večeři, umýt nádobí, jako bych loupala brambory falešné. Barbora neměla špetku svědomí. Dokonce přišla, když jsem myla hrnce, a donesla mi talíř, který si několik dní schovávala ve svém pokoji talíř plný komárů a snových stínů. Zapomněla na něj, a už na něm začalo žít cosi jako malá zoologická.
Další den, když mi snacha zase donesla špinavý talíř, řekla jsem jí: kdyby měla aspoň trochu svědomí, jednou za čas by si ty talíře sama umyla. A hádejte, co se stalo? Omluvila se jí? Udělala něco? Ne, druhý den, s velkým lomozem, si Barbora s Vojtou sbalili věci a odešli, pronajali si vlastní byt za koruny.
Vojta mi ještě řekl, že jsem jim chtěla rozbít rodinu a čím prý? Že jsem Barboře řekla, ať někdy umyje nádobí? No, díky Bohu. Teď budu žít v klidu a pořádku, a nemusím uklízet po nikom jiném. Tihle mladí, říkám vám, jsou jako roztřepené ponožky k ničemu. Jsou naprosto nepoužitelní.