Moje maminka má chalupu na okraji Prahy. Každé léto, když přijde čas, vyrážíme díky její iniciativě nahoru: opravujeme, okopáváme zahradu. Nedávno tam manžel postavil bazén. Máme dokonce pergolu. Od chvíle, kdy se bratr oženil, už tam nejezdí. Jeho žena Eva byla vždy proti. Tak to ona vždycky nastavila: od teď má rodinu a naše zájmy jsou až na druhém místě. Když něco potřebujeme, prý máme najmout zahradníky.
Maminka se na Evu nezlobí, snaží se ji pochopit. Tentokrát ale maminka pracovala až moc a přes léto do chalupy nepojela. Už jí to nešlo, trápila se kvůli zahrádce, nikdo se o ni nestaral.
Maminka navrhla bratrovi, aby tam aspoň něco zasadil, ale Eva ho přemluvila a on nechtěl. S manželem jsme si řekli, že bychom si také trochu užili venku. Konec konců, může se jezdit na venkov o víkendu. A maminka by měla klid.
Nakoupili jsme sazenice, mladé stromky, vyčistili záhony, obnovili květinové záhony, starali se o skleník. Neděle jsme trávili odpočinkem. A všechno jsme dělali podle maminčiných pokynů.
Minulý víkend jsme s manželem byli u jeho rodičů, takže na chalupě nikdo nebyl. Ale jak se ukázalo, bratr a Eva se tam objevili.
Když jsme přijeli další víkend, čekalo nás nemilé překvapení. Někdo v chalupě bydlel. Klepal jsem na dveře, ale nikdo neotevřel. Eva se podívala z okna a povídala:
Pronajali jsme náš byt, abychom našetřili na dovolenou, tady budeme bydlet my. Takže prosím, nevítali jsme vás.
Maminka o tom ví? zeptal jsem se. Samozřejmě, jak myslíš, že jsme měli klíče? zasmála se Eva.
Volal jsem mamince. Ano, dala jsem klíče tvému bratrovi, říkal, že přijede pomáhat. Mami, oni tu bydlí, nepomáhají. Eva lenoší a nepustí nás dovnitř.
Jak to že bydlí? ptala se maminka. To znamená, že si prostě rozhodli pronajmout byt, ušetřit na dovolenou a nastěhovali se sami do altánu, pověděl jsem mamince pravdu.
No ať se starají o zahradu, zalévají, vypletou, nech je tu být. Jestli ne, hned pryč žádné parády. Jsou dost mazaní, vědí, jak se vyhnout práci, a na podzim jen přijet a posbírat úrodu. Řekni jim, že je řada na nich, aby se starali o chalupu, rozhodla maminka. Znovu jsem zaklepal na dveře. Co je? zavolala Eva. Vysvětlil jsem, co maminka rozhodla. Eva řekla, že tu nic dělat nebude. Mám domluvenou manikúru! Nejsem vaše služka! A když tu něco vypěstuju, myslíš, že se o to podělím? To můžete koupit všechno tu je naše. Samozřejmě je budu muset vyhodit. Neposlouchali mě, musela jim to říct maminka osobně. Řekla, ať odejdou.
A kam jako máme jít? V bytě někdo bydlí! křičel bratr. Dej jim peníze, navrhl jsem.
To nejde. Utratil jsem je za náušnice pro Evu, řekl bratr. Nemá smysl je dávat do zastavárny, nedají ani půlku ceny. Co teď? Není to moje věc. Měl bys mamince alespoň říct své plány. A vůbec je to hodně nevychované bez svolení. Eva a bratr odešli k její mamince, vynadali mi na cestu. Už sem nikdy nepřijdeme! Všechno si zařiďte sami.
Ale něco mi říká, že na podzim se vrátí s košíky pro jablka a brambory…
Na závěr si dávám poučení, že některé rodinné věci je lepší si vyjasnit předem, než nechat nevyřčené očekávání a neochotu pomáhat, protože pak jsou jen zbytečné hádky a je to všem zbytečně líto.