Sníh padal od rána těžké, mokré vločky, co nesplynou, jen lepí se na asfalt a mění silnici v pás nebezpečí, v kluzkou stuhu, která vlaje přes Kladno až do nekonečna. Eliška zírala z okna starého tmavěmodrého škodováku, ale sněhu ani světýlkům si nevšimla. Celý vesmír jí proudil kolem hrudníku, ledový uzel u srdce, a v ruce jí vibroval chvějivý hlas advokáta rozplývající se v telefonu.
Společné jmění manželů se u nás dělí rovným dílem, slečno Eliško Nováková, ale byt, který manžel pořídil před svatbou, i kdybyste tam bydlela deset let ten zůstane jemu. Tomu, kdo ho koupil.
Telefon sklouz meld na kolena. Deset let. Deset let vytvářela v tom paneláku na sídlišti domov: tapety, záclony, vystřižené a špendlené katalogy, lampu vybíranou do kouta, u které čítávala před spaním. Prala, vařila, snášela jeho kumpány z hospody, co hrávali karty do tří do rána, jeho žárlivé scénky i divné ticho po hádkách. A všechno to bylo v cizí pevnosti. V jeho hradbách. Teď, když se zřítila papírová věž jejich svazku po té noci, co se nevrátil domů, po ránu s cizí rtěnkví a SMS s emočním smajlíkem v jeho kabátu teď na ulici půjde jenom ona. S učitelským platem a starými kufry s oblečením.
Tak co ti ta pijavice, ten advokát, řekl, Eliško? zachechtal se u volanty David a s trhnutím přejel do vedlejšího pruhu. Jeho obličej kdysi jí připadal rozhodný a silný měl teď jízlivý úsměv. On to věděl. Věděl a čekal.
Eliška se na něj otočila. Oči měla suché a obrovské, bledá pusa bez barvy.
Byt je tvůj. Koupil jsi ho před svatbou. Já nemám nic.
Neodpověděl. Sevřel víc volant, svaly napjaté na čelisti.
To sis myslela, že jsem debil? Že ti napíšu půl bytu? To ne! Musíš umět počítat, holka.
Uvnitř něco prasklo. Ne bolest. Ani zloba. To bylo za ní. Tohle bylo jiné. Mrazivé poznání. On ji nikdy nemiloval. Nenáviděl ji. Byla pro něj jen dočasná nájemnice v jeho království, snadno vyhoditelná. A on měl všechno promyšlené.
Máš to dobře spočítané, zašeptala cizím hlasem.
Musíš počítat, holčičko. Teď to jinak bude samá ženská na alimenty, jak projde ten zákon. Ale já tě toho ušetřil. Žila jsi zadarmo, buď ráda.
Třas, který jí procházel kostmi, vystřídal podivný klid. Led, co zaplnil každou buňku.
Odvez mě domů, Davide. Zabalím si věci a dnes ještě odejdu.
Domů? uchechtl se. To je můj domov. Pro tebe mám už nové místo hele, podívej!”
Prudce zastavil na kraji silnice, na výjezdu z Prahy, kde už nejsou pořádná světla, jen přehánějící se kamiony a oponou hřmící sníh. Všude tma, pole až za obzor. Ledový vítr.
Vylez. Uklidni se. Zvážíš, co dál.
Seš blázen? Je mínus dvacet! Mám pantofle! zašeptala, skrčila se v sedadle.
Říkám vylez! zaburácel. Odpoutal ji, stáhl dveře a ucítila závan jeho kolínské a zatuchlinu piva z minulé noci.
Zkusila ho odstrčit, ale byl velký a rozzuřený. První rána prstenem do spánku, světla v hlavě, pak další do ramene. Vytáhl ji z auta jako pytel. Spadla kolenem na okraj betonu, štíhlá postava se složila do bílé šlehy. Třísk. Dveře bouchly. Škodovka vyrazila a šplíchla na ni sníh, zmizela kamsi do mlhy.
Ležela. Chvíli jen vnímala led a bolest. Sníh jí padal na tvář a rozpouštěl slzy. Vstala. Měla na nohou tenoučké filcové pantofle, co si doma navlékla, když slyšela advokátu. Na sobě lehkou zimní bundu, žádný kabát. Telefon vybitý, nabíječka zůstala v jeho zásuvce. Okolo ani noha. Jen rachot projíždějících aut, nikdo nezpomalí, nikdo neuvidí. V té tmě je neviditelná.
Chtěl, aby umrzla. Aby promyslela budoucnost. Nebo horší. Zabil by ji? Ne. Jen ji vyhodil jako starou hračku. Co s ní bude to už není jeho věc.
Musela jít. Kamkoliv. Eliška se vydala zpátky k městu. Každý krok bodal do rozbitého kolene. Chlad prostupoval kůží, hryzal jako břitva. Po pěti minutách necítila prsty, po deseti ani obličej. Dýchala přerývaně, pára mrzla na řasách.
V hlavě jí husím pochodem šla jedna myšlenka: On slaví. S kamarády. Obhajuje svoje vítězství.
David opravdu šel slavit. Rázem vběhl do saunového komplexu za Letňanama, kde už na něj čekali Radim a Vojta, parťáci od mládí, stejně svalnatí a sebestřední.
Ty máš dobrou náladu! Byt jsi udržel?” poplácal ho Radim a podal panáka.
No jasně. Vylezla jako myška. Dala si na vzduchu procházku! usmál se David, obrátil becherovku. Roztékající alkohol mu dodal odvahu. Vyprávěl všechno. Advokáta, ránu, noční silnici. S posměchem a nechutnými detaily.
Kamarádi se rozchechtali: Správně! Femky by všechno chtěly, alimenty, byty! Pořádek musí být.” Potili se v sauně z dubového dřeva, popíjeli hruškovici, objednávali guláš, smáli se kravinám. David byl na vrcholu. Všechno propočítal. On zvítězil. Život je paráda.
Jen pod těmi vrstvami, někde hluboko, škrábalo něco nepříjemného. Výraz její tváře před úderem. Ne strach. Prázdnota. Jako by už odešla, ještě než jí otevřel dveře. Zpráskal tu myšlenku, rozlil další rundu. Večer je přece jeho.
Když skončili popíjení, bylo po třetí ráno. David se podnapilý dovezl taxíkem do svého věčně svého domova. Zámek cinknul klíčem, rozsvítil předsíň.
A zůstal stát.
Byl tu dokonalý pořádek, ale studený jako márnice nebo muzeum. Vše, co souviselo s Eliškou, zmizelo. Fotky, ručně dělané polštářky, její knihy, hloupé fialky na parapetu ani stopa. Ale to nebylo nejhorší.
Vzala jen svoje. Přesně, chirurgicky. Všechno, co pořídila, odnesla. Co zařizovala ona, to zmizelo.
V obýváku už žádné závěsy okna prázdná, temná jak tmy. Scházely omšelé obrazy, plakáty, zůstaly jen hřebíky a čisté čtverce prachu. V kuchyni: pryč koření, její nože, keramické hrnky bylo tam jen jeho staré plastové pivo. I držák na papírové utěrky odmontovala do zdi zírá holý šroubák.
Vlezl do bytu. V ložnici polovina postele prázdná, skříň vybraná napůl, její polštáře zmizely. V koupelně žádné šampóny, žádná gumička za kohoutkem, župan nikde. Ani malý kobereček.
Sedl si na studenou podlahu v obýváku, zírá na holou zeď. Doma úplné ticho. Fyzicky tam nábytek zůstal. Ale duše, teplo, útulnost vše vydrhnuté, do dna. Vymazala deset let jeho života. Přetavila pevnost zpět v betonovou krabici beze stop.
Připomněl si její pohled. Bez bolesti, bez úpění. Propočítané chladno, zrcadlo jeho samotného. Ona nemínila umírat v mrazu. Dala mu jeho představení bezmocnosti. A zatímco on pil s kluky, ona nejspíš na stejném taxíku vklouzla zpět, aby všechno své přesně, bez slzičky odstranila.
Zachvátil ho rapl. Vyskočil, práskl do zdi. Kr*va!” vykřikl do ticha. Ale ticho to pohltilo. Běžel k telefonu zavolat jí, vyhrožovat. Ale zjistil, že má jeho číslo blokované, jiné nezná. A co by řekl? Vrať mi záclony?”
Přistoupil k oknu. Tam dole se válel tmavý městský sníh, někde tam teď Eliška je. Možná u nějaké kamarádky. Možná už si pronajala pokoj na svůj učitelský plat. A u ní doma je určitě útulno. Záclony, fialky. Tady Mráz. Ne ten venku. Mráz, co bolí až na duši.
Myslel, že má všechno promyšlené. Ale nepočítal s tím, že její odchod bude vítězstvím, že si odnese vše teplé a jemu zůstanou jen vydrancované stěny. Zůstalo mu všechno každý centimetr jeho bytu. A každý ho teď pálí prázdnotou.
David stál u okna, zíral do tmavých skel, v kterých se zrcadlil jako duch. Otočil se, šel do kuchyně. Ale sklenky zmizely. Jen jeden hrnek ten kýčovitý s nápisem Nejlepší děda”, co kdysi ukradl v práci. Pil koňak rovnou z flašky, seděl na zemi a kolem něj rostl mrazivý klid, co už nikdy nezmizí.
Za oknem dál a dál padal sníh.