Manžel zbil Olgu a vyhodil ji z auta uprostřed silnice v mrazu, když zjistil, že byt se při rozvodu nedělí

Hele, představ si, co se stalo Haně. Sněžilo už od rána, ty mokrý a těžký vločky, co se nechtějí rozpustit, ale lepí se na každé auto i chodník, a silnici dělají klouzavou jak zrcadlo. Hana civěla z okýnka jejich tmavě šedýho SUV, ale neviděla ani ten padající sníh, ani rozmazané lampy. V hlavě jí hučel jen hlas její právničky v telefonu, který stiskla upocenou dlaní, a v hrudi jí těžil ledovej kámen.

Společné jmění manželů se vždycky dělí napůl, paní Hano. Jenže byt, co váš muž koupil před svatbou, ten do rozdělení nejde, i kdybyste tam byla trvale hlášená a žila sedm let. Zůstane mu.

Položila pomalu mobil na stehna. Sedm let. Sedm let z domova na okraji Prahy dělala domov: vybírala tapety, závěsy a na bazarech lovila lampu, co by se hodila k sedačce do rohu. Sedm let prala, vařila, trpěla jeho pařícím kámošům, co hulákali do tří ráno, i jeho žárlivosti a těžký nátuře. To všechno v jeho pevnosti. Když jejich manželství spadlo jako domeček z karet poté, co se on nevrátil jednu noc domů, a ona ráno našla v jeho bundě cizí rtěnku a esemesku se srdíčkem ukázalo se, že na ulici půjde jenom ona. Jen se svým učitelským platem a malým kufrem hadrů.

Tak co ten tvůj krvežíznivej advokát vyblekotal? zamručel za volantem Lukáš. Do nedávna by si každý řekl, že je pořádnej chlap, ale teď měl jen ksicht zkroucenej do škodolibýho úšklebku. On to věděl. Moc dobře.

Hana k němu otočila hlavu, oči suché, veliké a tvář bílá jako stěna.

Byt je tvůj. Koupil jsi ho před svatbou. Nedostane se mi vůbec nic.

Lukáš jenom pevněji svíral volant, svaly na čelisti se mu napjaly.

To jsem si taky myslel. Cos čekala, Hani? Že ti půl bytu napíšu na tebe? Fakt sis myslela, že jsem tak naivní?

Hana v tu chvíli cítila, jak v ní něco prasklo. Nebyla to ani bolest z podrazu, ani uražená ješitnost, to bylo pryč. To teď bylo něco jinýho. Studená, jasná jistota. On ji nikdy nemiloval. Vždycky v ní viděl jenom nějakou spolubydlící, kterou může kdykoliv vyprovodit. Spočítal všechno do detailu. Jako účetní.

Ty sis to fakt spočítal, řekla tiše, skoro cizím hlasem.

Život je o počtech, holka. Však víš, za chvilku sem budou všechny ženský podávat návrhy na alimenty, jak to projde v parlamentu. Hele, já tě vlastně zachránil, žila jsi zadarmo, tak buď ráda.

Rozklepala se ještě víc, ale najednou v tom byl klid. Led.

Odvez mě domů, Lukáši. Sbalu věci a dneska odejdu.

Domů? uchechtl se. To je můj byt. Ale už jsem ti našel nové místo. Támhle ho máš, vidíš?

Zatáhl prudce na kraj silnice. Byli už za Prahou, mezi dědinami, lampy zmizely a kolem svištěly jen kamiony. Sníh zahaloval celé auto, chvílema nebylo vidět vůbec nic.

Ven. Dělej, vyčisti si hlavu. Zamysli se nad sebou.

Zbláznil ses? Vždyť je minus dvacet! Mám na nohách jen papuče! Hana se vtáhla do sedačky, posunula se co nejvíc dozadu.

Říkám ven!

Stiskl ji za ruku a táhl, v autě se mísila vůně jeho drahé kolínské z prosincové besídky a puch alkoholu od včerejška. Hana se pokusila odstrčit jeho veľkou ruku, ale byl silný a naštvaný. Pěst ji trefila do spánku, v očích jí zablikaly bílé hvězdy a na tváři jí vykvetl žhavý pruh bolesti. Další rána, teď do ramene. Vytáhl ji z auta jako pytel brambor. Zřítila se do ledové šlupky u silnice, kolenem narazila na betonové zábradlí. Dveře s ranou zapadly. SUV vystřelilo pryč a vrhlo na ni spršku špinavého sněhu. Pak byl všude jen bílý opar.

Pár vteřin prostě jen ležela, neschopná se hýbat. Celej člověk bolel, tvář i spánek brněly. Sníh padal a tál jí na tváři, slzy se najednou rozlily úplně samy. Pomalu vstala a klopýtala. Na nohách tenké filcové bačkory, co si vzala ve spěchu, když jí právnička zavolala. Přes rameny lehká bunda, úplně neadekvátní na ledový vítr a pražskou zimu.

Vytáhla mobil. Vybitej, nabíječka zůstala v jeho bytě, v jeho zásuvce. Kolem nebylo ani živáčka. Akorát rachot kamionů, co kolem svištěly v rychlosti, že by nezastavil nikdo. Nezastaví si na okraji kvůli malé ženské v papučích.

Ten strach byl tak hutný, že by se dal krájet. Bylo to jasné chtěl, aby zůstala venku, aby jí došlo, kde je její místo. Možná, že ani nechce vraždit. Prostě ji odhodil jako rozbitou hračku a už je mu jedno, co bude dál.

Musí se pohnout. Jít. Kamkoliv. Hana se obrátila čelem k větru, opatrně se došourala rozbitým kolenem zpátky směrem k městu. Každý krok byl jako dýka, mráz lezl až do kostí. Za pět minut už necítila prsty na nohách. Za deset i tvář. Dýchalo se jí krátce a pára jí zamrzala na řasách.

Ale v hlavě pořád jasně zvonila jediná myšlenka: On šel slavit. S kluky. Zapít své vítězství.

Lukáš opravdu šel s kamarády. Zajel do luxusního wellness centra u Zličína, kde na něj už čekali Jirka a Marek, jeho kamarádi už od gymplu, stejně namachrovaní, jak on.

Ty vogo, co ti svítí v očích? Byt v suchu? poplácal ho Jirka a při podávání štamprle se smál.

Jak včelička vylezla z mého bytu. Ten mráz ji probral… uchechtl se Lukáš a kopl do sebe panáka. V teple byl najednou král světa, všechno si vypočítal, všechno šlo, jak chtěl. Klukům vyprávěl historky o právničce, jejím vyděšeným ksichtu, o tom, jak ji vyhodil u silnice. Všichni se smáli a překřikovali.

Hele, správně, ženský musej vědět, kde mají stát. Dneska si myslí, že jim patří půlka bytu a alimenty!

Smáli se, srkali koňak z křišťálu, objednali si steaky a řešili nesmysly. Lukáš byl král. Vítěz.

Jen hluboko uvnitř, pod vrstvou chlastu a keců, leželo něco nepříjemnýho. Ten pohled v jejích očích těsně před tím, než ji praštil nebyl tam strach. Spíš prázdno. Jako by odešla už dávno předtím. Odrážel to, nalil si dalšího. Večer byl jeho.

Domů dorazil až kolem tří, na mol, taxíkem. Teď měl byt jenom pro sebe. S obtížemi odemkl, rozsvítil předsíň.

A zůstal stát jako opařený.

Byt byl uklizený do dokonalosti. Ale do mrtva. Všechno, co bylo Hany, bylo pryč. Fotky, polštáře co vyšívala, knihy, fialky na parapetu všechno zmizelo. Ale hlavně odstranila jen to svoje. Doslova chirurgicky vytáhla všechno, co bylo její, nebo co ona zařídila.

V obýváku chyběly závěsy okna teď zírala do tmy. Ty závěsy, co hledala půl roku, barva uvadlé růže. Ze stěn zmizely obrazy a plakáty, zůstaly jen bílé čtverce a díry od hřebíků. V kuchyni ze skříňky zmizely všechny její koření, nože, keramika. Dokonce i držák na kuchyňský utěrky odmontovala. Zbyl tam jen holý šroub v dlaždici.

Prošel se po bytě. Ve společné ložnici její polička, její půlka skříně prázdné. Některý polštáře si vzala, protože je vybírala ona. V koupelně prázdno žádný šampony, gumičky, župan. Dokonce i koupelnovou předložku sbalila.

Lukáš si sedl na studenou zem obýváku, koukal na bílé stěny. Všude pusto a chladno. Nábytek zůstal, ale duši a teplo toho prostoru Hana vysála na kost. Smazala sedm let jejich života jediným zásahem. Udělala z jeho bytu pouhou betonovou krabici s černými okny.

Vzpomněl si na její poslední pohled. Nebyla tam bolest, nebyla tam prosba. Byl tam chladný kalkul stejný, jaký měl on. Ona neplánovala zmrznout u silnice. Dala mu tu scénu, o kterou si řekl. A když on chlastal s partou, vrátila se taxíkem. S drzostí sobě vlastní se vrátila do JEHO bytu, vzala si vše svoje a s ledovým klidem vyklidila pole.

Dostal záchvat vzteku. Začal mlátit pěstí do zdi. Ty krávo! zavyl do tmy. Ale tma jeho řev spolykala. Rozběhl se k telefonu, že jí zavolá, vynadá, ale došlo mu je zablokovaná a nové číslo nemá. A co by asi řekl? Vrať mi závěsy?

Šel k oknu. Pod ním Praha v noci, někde tam je teď ona. U kámošky? Nebo si už pronajímá pokoj, za svůj kantorskej plat. A tam je určitě útulno. S těma jejím blbýma závěsama a fialkama. Tady… tady je jen mráz. Ale ne ten venku, co ho okusila Hana. Jinej. Ten, co leze do kostí.

Myslel, že má všechno spočítané. Ale nepočítal, že její odchod nebude útěk, ale vítězné stahování praporů. Že mu zůstane celý byt, každý centimetr. Ale najednou tím prázdnem skoro nemůže dýchat.

Lukáš ještě dlouho koukal do černých oken odrazem do noci. Pak se odploužil do kuchyně, že si naleje panáka. Ale ani skleničky nezůstaly. Jen starý hrnek Nejlepší tátovi, co si kdysi přivlastnil v práci. Nalil si koňak rovnou z lahve, sedl si na studenou podlahu a pil v naprosto tiché, studené domácnosti která teď byla opravdu a navždy jen jeho.

Za oknem dál tiše a vytrvale padal sníh.

Rate article
Add a comment