26. říjen
Koupil jsi chleba?
Podíval se na mě, jako bych na něj promluvil v úplně cizím jazyce. Nebyl to pohled plný nepochopení, spíš se prostě na vteřinu zarazil. Ta pauza byla dlouhá, nepříjemná, nevhodně cizí pro naši rutinu.
Jaký chleba? řekl nakonec. Bez otázky v hlase, spíš jako konstatování.
Obyčejný. Šumava z Růženu na rohu náměstí Republiky. Tam vždycky bereš.
Položil tašku na podlahu. Rozhlédl se po kuchyni, jako by tu nikdy předtím nebyl.
V obchodě jsem nebyl.
Přikývl jsem a obrátil se zpátky ke sporáku. Žádné drama, řekl jsem si. Má za sebou náročný týden, služební cesta v Brně hotel, cizí prostředí, jiná strava, jiný vzduch. Jistě že je unavený.
Ale chleba kupoval vždycky. Sedmnáct let, co se vracel i z nejkratší cesty, vždycky se stavil v Růženě na rohu a přinesl šumavu. Nebyla to žádná domluva, ani čistě zvyk. Prostě tak fungoval návrat domů.
Zamíchal jsem polévku a mlčel.
Jmenuje se Jaroslav. Jára. Je mi osmapadesát, jemu je jednašedesát. Bydlíme v Olomouci, v dvoupokojovém bytě ve čtvrtém patře, který jsme koupili ještě v devadesátém devátém, když byla naše dcera Vendulka malá. Ta už dávno žije v Praze, volá vždy v neděli. Pracuji jako knihovník na základní škole, Jára je třetím rokem v důchodu, ale vypomáhá na částečný úvazek přednáší na stavební průmyslovce normy. Žijeme klidně, ustáleně, bez větších hádek. To je důležité. Proto bylo všechno, co začalo po jeho návratu, tak zvláštní.
Večeřeli jsme v tichosti. Jára jedl pečlivě, hleděl do talíře. Čekal jsem, kdy mi řekne něco o Brně, o kolezích, o tom, že v hotelu nefungoval výtah, o tom, jak se mu stýskalo po normální domácí svíčkové vždycky měl co povídat, když se vrátil.
Tak co Brno? zeptal jsem se.
V pohodě.
Proběhl seminář dobře?
Jo.
Odložil jsem lžíci.
Jaro, jsi v pořádku?
Koukl na mě. Obyčejné šedé oči, trochu unavené.
Jsem akorát unavený.
Uklidil jsem ze stolu. Odešel do pokoje, lehl si k mobilu, jako by všechno bylo normální. Jenom ten chleba chyběl. I rozhovor chyběl. A ještě něco, pro co jsem neměl slova.
První noc jsem to sváděl na únavu. Druhou také.
Třetí večer, v pátek, se objevila první skutečná podivnost.
Pil jsem kávu u otevřeného okna, pozoroval dvorek. Vyšel z koupelny, zamířil do kuchyně, nalil si vodu. Sáhl po sklenici s pohankou, odšrouboval víčko, přičichl, odložil zpět. Neřekl jsem nic. Ale Jára pohanku nikdy nejedl. Nikdy. Ještě, když jsme se poznali, vtipkoval, že pohanka je nejubožejší jídlo v našem jídelníčku, bez fantazie. Smáli jsme se tomu oba. Dělal jsem mu rýži, kroupy, jáhly, cokoli, ale pohanka v misce nikdy neskončila.
A najednou ji očuchává, jakoby měl chuť ochutnat.
Dostaneš chuť na pohanku? zeptal jsem se, co nejneutrálněji.
Ne, odpověděl a ztratil se v pokoji.
Dlouho jsem koukal na tu sklenici.
V sobotu zavolala Vendulka.
Tati, už je táta doma?
Jo, přijel ve středu.
A jak mu je?
Na vteřinu jsem zaváhal.
Unavený, ale jinak dobrý.
Já přijedu v říjnu, jo? Máme s Petrem dovolenou.
Samozřejmě, budu rád.
Neřekl jsem jí nic z toho, co mě mlely hlavou. Co bych také řekl? Že táta nekoupil chleba a čuchal pohanku? To nezní jako problém. Vlastně to nezní jako nic.
Věděl jsem ale už, že něco nehraje. Necítil jsem to hlavou. Spíš zvláštním místem v břiše, které jen bliká varováním.
V neděli jsem navrhl procházku. Občas jsme chodili do parku Smetanovy sady, ne pokaždé, ale často. Jára měl rád lavičku u rybníčku, vždycky koupil kelímek točeného kvasu, když měl stánek otevřeno, postěžoval si na bolavá záda, já tvrdil, že by měl začít cvičit, on odmávl rukou. Malý, bezvýznamný rituál.
Zajdeme do parku? navrhl jsem.
Odloupl se od displeje.
Do kterého?
Do Smetanových sadů. Venku je krásně.
Chvilku váhal. To samotné bylo zvláštní buď řekl rovnou jasně, nebo jen si vezmu bundu. Nebylo, co řešit.
Dobře, pronesl po chvíli.
Šli jsme mlčky. Nevyvíjel jsem tlak, jen jsem pozoroval. Koukal kolem sebe klidně, bez zájmu, ale i bez obvyklé pohody. Jako by šel někudy poprvé a zapamatovával si cestu.
U vstupu do parku byl starší pán s kokršpanělem, rezavým, trochu kulatým.
Podívej, Fanynka, řekl jsem. Tak jsme říkali všem chlupatým kokršpanělům od doby, co sousedka Prokopová měla takovou stejnou, před osmi lety. Byla to naše věc, naše sranda.
Podíval se na psa. Žádná reakce.
Fanynka, řekl jsem tiše.
Pěkný pes, poznamenal. Zdvořile, neutrálně.
Zastavil jsem se u keře růže. Údajně jsem si prohlížel šípky. Srdce mi bilo rychleji, než normálně.
Nevzpomněl si na Fanynku. Anebo to hrál? Ale proč?
U rybníčku stánek s kvasem nebyl, asi už skončila sezóna. Jára usedl na lavičku, zadíval se na vodu.
Je tu dobře, řekl tiše.
Chodíme sem často, víš to, připomněl jsem.
Jo?
Otočil jsem se na něj.
Chodíme sem minimálně deset let.
Přikývl. Klidně, bez rozpaku.
No jo. Jenom říkám, že tu je příjemně.
Ve mně se cosi sevřelo a už to nepovolilo. Pochopil jsem až v noci, proč. On neřekl pamatuju si nebo jistěže sem chodíme. Řekl no jo tónem, kterým přitakáváte, když slyšíte cizí fakt.
Dlouho jsem nemohl usnout. Vzpomněl jsem si na cosi z psychologie že po větším stresu nebo prožitku se člověk změní, někdy je to jako, kdyby se vám vrátil podvržený člověk. Má to nějaké jméno, nevzpomněl jsem si přesně. Ale u něj žádný šok nebyl, aspoň co vím. Konference ve stavebních normách. Týden v Brně. Nic, kvůli čemu by měl být někdo jiný.
Ve tři v noci jsem vstal, napil se vody, postál u okna. Dvorek prázdný, lampa poblikávala. Řekl jsem si: dobře, vydrž. Třeba se něco stalo, o čem nemluví. Třeba ho něco napadlo, nebo se pohádal v práci, nebo cokoliv. Stává se to. Zvlášť kolem šedesátky.
Vrátil jsem se do postele. Usnul na boku, zády ke mně. Položil jsem mu dlaň na záda, lehce, jak mám ve zvyku. Nepohnul se.
Ráno jsem zavolal své staré kamarádce Lence. Jsme spolužáci z fakulty, bydlí na druhé straně města, pracuje na recepci v poliklinice. Lenka je člověk otevřený, říká věci napřímo a v tom je spolehnutí.
Leni, můžu přijít?
Děje se něco?
Nevím. Asi nic. Prostě si potřebuju popovídat.
Tak v pět, přijď, budu doma.
U Lenky bylo jako vždycky příjemno a vonělo to buchtami i když nic nepekla. Sedli jsme ke kuchyňskému stolu, ona nalila čaj. Pověděl jsem jí o chlebu, pohance, Fanynce, i o té odpovědi no jo v parku.
Lenka poslouchala, ani nezavrtěla hlavou. Pak chvíli mlčela.
Zdendo, to může být klidně deprese, nebo začátek nějakých problémů s pamětí. Už nejste nejmladší.
Je mu jednašedesát.
A co, Karas ze třetího patra začal blbnout v dvaašedesáti.
Jára je typ, co si vždycky všechno pamatoval. Líp než já.
Všechno jednou přejde.
Zíral jsem do šálku.
Leni, ale není sklerotický. To, co dělá, není zapomínání na drobnosti. Dívá se na mě a chvílemi mám pocit, že se dívá, jako by mě nikdy neviděl. Jen chce být slušný.
Lenka si ukrojila kousek bábovky.
Spal jsi poslední dny normálně?
Ne.
No tak. Dáváš si to moc k srdci, je unavený, naložilo se toho na něj moc, neřekne ti to, je to chlap. Dej tomu týden.
Přikývl jsem. Asi má pravdu.
Ale když jsem šel domů, pořád mi běžela hlavou ta chvíle s pohankou a ten na pohled nesmyslný detail. Přitom do krve cizí.
Když jsem přišel domů, seděl u kuchyňského stolu s papíry a něco si sepisoval. Zapnul jsem varnou konvici a rozbalil nákup. Ani nezvedl hlavu.
Byl jsem u Lenky.
Hm.
Přinesl jsem bábovku.
Zvedl hlavu a podíval se na bábovku.
S čím je?
S tvarohem. Tvoje oblíbená.
Moc nemusím tvaroh.
Položil jsem tašku na stůl. Pomalým, váhavým pohybem.
Jaro.
No?
Od dětství máš rád tvarohovou bábovku. Říkal jsi, že tvoje máma pekla vždycky s tvarohem.
Podíval se na mě nevzrušeně.
Máma pekla spíš s mákem.
Jeho maminka, paní Antonie, zemřela před dvanácti lety. Znal jsem ji dobře. Býval jsem u ní v kuchyni, když pekla koláče vždycky s tvarohem a hrozinkami, tomu jsem si jist. Byla na ně pyšná.
Jaro, Antonie pekla s tvarohem, řekl jsem tiše. Pamatuju si to.
Možná i tak, je to už dávno, mávl rukou a vrátil se k papírům.
Přešel jsem do obýváku. Vzhlédl z okna, kde se míhaly podzimní stíny a proudilo normální odpolední město.
Antonie dělala tvarohovou bábovku. Cítil jsem její vůni i teď. Jára tu historku vyprávěl vždycky, hřál se při ní. Nezapomněl by, jak voněla kuchyň jeho mámy.
Zavolal jsem jeho sestře Janě. Žije v Jihlavě, moc se nevídají, aspoň jednou ročně telefonují. Vytáčím číslo.
Zdenku! Jak se máte?
Dobře, Jani. Chci se zeptat, pamatuješ, co vaše máma pekla?
Chvíle váhání.
No jasně, hlavně s tvarohem a rozinkami, proč?
Jen mě zajímá recept. Díky.
Zavěsil jsem. Nohy jsem cítil jako z olova. Kvůli tvarohové bábovce člověku to nakonec zlomí kolena i u takové prkotiny.
Paměť. Možná neurologie, nebo věk. Měl bych ho objednat k doktorovi. Mluvit na rovinu.
U večeře jsem se zeptal:
Bolí tě poslední dobou hlava?
Ne.
Spíš normálně?
Jo.
Nechceš zajít k doktorovi? Prostě pro klid.
Odložil vidličku.
K čemu?
No, změřit tlak, prohlídka.
Tlak si měřím doma, dobrý.
Bojím se o tebe.
Dlouho se díval. Výsledkem byl pohled, jakým se člověk umí hradit. Jára to uměl. Nekřičel, neházel dveřmi, prostě uzavřel debatu jednou větou. Neměl jsem pokračovat.
Ale teď jsem ho skrytě pozoroval. Jak sedí, jak drží příbor, jak má narovnaná záda. Chvíli mi připadalo, že sedí jinak, než dřív trochu shrbeně.
Uklidil jsem talíře a šel do koupelny. Podíval jsem se do zrcadla. Šedivé vlasy, vrásky kolem očí, které Jára kdysi nazýval smějící, protože se dělaly hlavně při smíchu.
Stál jsem, umyl se a šel spát.
Probudila mě noc. Ne ze zvuku, ale ticha. Natáhl jsem ruku místo vedle mě bylo chladné.
Šel jsem do kuchyně. Světlo svítilo. Seděl za stolem, psal do sešitu. Ručně, což bylo podezřelé Jára ručně nepsal léta, krom podpisů.
Jaro?
Zvedl hlavu. Klidně, vůbec se nelekl.
Nemůžu spát, broukl.
Co píšeš?
Jen tak. Myšlenky.
Můžu se podívat?
Chvíli váhal.
Je to osobní.
Koukal jsem na něj. Klidně můj pohled vydržel.
Jára nikdy neodvětil je to osobní na moje otázky. Za sedmnáct let jsem se mohl zeptat na cokoli.
Dobře, ustoupil jsem a šel zpátky do postele.
Ležel jsem a slyšel, jak dál něco zapisuje. Pak vstal, zhasl, vrátil se. Neusínal hned, cítil jsem jeho neklid.
Ráno sešit nebyl nikde.
Hledal jsem ho. Netuším proč, prostě to nešlo jinak. Prohrabal jsem všechny šuplíky v kuchyni, nic. Otevřel jeho noční stolek to bych nikdy předtím neudělal, byla to poslední instance narušení soukromí. Bylo tam téměř prázdno. Staré brýle, mincovní zbytek, pár lístků. Sešit nikde.
Měl ho u sebe.
Jel jsem do práce. V knihovně je klid. Voní to tam po papírech a mírně po prachu a člověk si tam rovná myšlenky. Roztřídil jsem knihy vrácené ze včerejška, mladé kolegyni pomohl dohledat starý časopis. Den plynul normálně.
Po obědě jsem seděl ve skladu a hlavou mi běžely otázky: jak poznáte, že se vám partner změnil? Ne drobnostmi, stářím, ale doopravdy, v podstatě. Co to znamená, když s někým žijete sedmnáct let, znáte jeho smích, vůni, strachy i radosti a najednou je vidět, že se něco změnilo, že už to není on.
Najednou si vzpomenu na pojem psychologická záměna. Četl jsem to kdysi. Člověk, co se změní tak, až na vás působí jako někdo jiný. Může to být nemoc, nebo důsledek šoku, anebo… život. Lidé se mění. Krize po padesátce, když děti odletěly, práce je za zenitem a zůstáváte spolu, najednou zjišťujete, že nevíte, kdo proti vám vlastně sedí.
Ale Járu jsem znal. Věděl jsem to jistě.
Večer byl doma dřív než já. Stál v kuchyni a koukal z okna.
Jaro, co děláš?
Dívám se.
Na co?
Na nic. Jenom se koukám.
To by u něj bylo zvláštní vždy, byl člověk, co musel stále něco dělat, když stál, tak jen proto, že něco promýšlel.
Jaký byl den? zeptal jsem se.
Normální. Výuka.
Studenti?
Nahodilí.
Prošel jsem kolem něj, vyndal z lednice maso a začal vařit.
Povídej mi o Brnu, vybídl jsem.
Co přesně?
Cokoli. Kde jsi bydlel, co jsi viděl. Vždyť ses tam týden jen tak netoulal.
Chvilka mlčení.
Bydlel jsem v hotelu. Klasika. Seminář byl na průmyslovce. Byli jsme omrknout nový sídliště, co dávaj za vzory. To je celý.
A někdo ze známých? Kolegové?
Jo, pár jich tam bylo.
Byl tam Míra Pospíšil?
Mirek Pospíšil vedoucí oddělení, spolu jezdili loni na houby. Jára o něm často povídal.
Pospíšil? Ne, toho tentokrát nepozvali.
On tam je obvykle vždycky.
Tentokrát ne.
Obrátil jsem se k plotně. Lze tomu věřit…? Třeba nejel.
V noci, když Jára usnul, napsal jsem Mirce, jeho ženě. Nemám k ní blízko, ale číslo mám. Opatrně: Mirko, dobrý večer, byl Mirek v pořádku v Brně na semináři?
Odepsala za pár minut: Co blázníte, Zdenku? Míra do Brna nejel, byl celý týden doma!
Omluvil jsem se, že jsem si splet dny.
Zavřel jsem oči. On neví, kde byl jeho dlouholetý kolega?
Nebo věděl, že tam nebyl, a lhal mi. Ale proč?
Začal jsem v sobě míchat scénáře. Pověděl mi pravdu? Nebo nebyl v Brně vůbec? Strávil týden někde úplně jinde?
Zastavil jsem se: už blouzním, vymýšlím nesmysly.
Druhý den, středa, jsem navrhl, že potřebujeme nové závěsy. Vyrazíme do Domova, oblíbeného obchodu s textilem na Litovelské. Chodili jsme tam několikrát do roka. Jára v tom obchodě trpěl, rozpačitě přešlapoval, opakovaně prohlašoval: Vyber, co chceš, já tomu nerozumím. Pak jsme usedli v naší kavárně Pohoda na rohu na kávu a koláč. Náš malý rituál.
Vyrazíme dneska? navrhl jsem.
Kam?
Do Domova. Pořídíme závěsy.
Máme staré?
Už jsou seprané.
Pokrčil rameny.
Tak jo.
Šel jsem zatáhnout nakupování, vybíral jsem látky, vyptával se na jeho názor. Odpovídal roztržitě. Nakonec jsem navrhl:
Pak si dáme ten koláč v Pohodě?
Kde?
Tam vedle, vždyť tam chodíme vždycky.
Podíval se na mě.
To nevím.
Usmál jsem se vřele. Rozhodl jsem se, že klid zachovám stůj co stůj.
Prostě pojď. Provedu tě.
Vyšli jsme, zavedl jsem ho ke žluté výloze malého podniku, kde to vždycky vonělo drobenkou.
Vidíš?
Podíval se na výlohu.
Aha. Nikdy jsem si nevšiml.
Vzali jsme si dva štrúdly. Sledoval jsem, jak jí. Choval se normálně, sledoval lidi, optal se, jestli mi není zima. Vše, jak mělo být.
Jenom jednou se na žlutou výlohu zadíval dlouze, jakoby se chtěl rozpomenout. Nebo si to zapsat.
Jaro, oslovil jsem ho tiše. Pamatuješ na mě?
Otočil se na mě. Překvapený pohled.
Jak to myslíš? Jsi Zdeněk, můj manžel.
Vím, že jsem Zdeněk. Myslím naši historii. Vzpomínky.
Co se děje?
Nic. Jen jsi poslední dobou jiný.
Lidé se mění.
To jsi řekl slovo od slova stejně, jak jsem já sám přemýšlel před pár dny. Ale vždycky jsi tvrdil, že lidi se zásadně nemění.
Mlčel. Jedl koláč.
Možná se měním i já, řekl nakonec.
Jeli jsme domů. Koukal jsem z okna tramvaje a přemýšlel, jaký je asi pocit, když přestanete ve vlastním člověku poznávat to nejdůležitější. Není to paranoia. Stává se to, a vždycky to má nějaké pozadí.
Ve čtvrtek ráno, když odešel do práce, jsem šel do jeho pracovny. Říkali jsme jí pracovna, ale vlastně to byla malá třetí místnost, co vznikla přestavbou z původní dvougarsonky. Stůl, knihovna, police.
Nebyl jsem rád, že tam lezu. Ale sedl jsem si za jeho stůl a otevřel horní šuplík.
Ležel tam zápisník.
Vzal jsem ho. Otevřel. První listy prázdné. Pak začal drobný, rovný rukopis Jářin nebyl. Jára psal nečitelně a roztřeseně jak doktor. Tenhle byl úhledný a malý.
Četl jsem:
Byly tam seznamy. Prostě poznámky: Zdeněk. Manžel. 58. Knihovna. Dcera Vendula, Praha. Pije kávu bez cukru. Chce nové závěsy. Kamarádka Lenka, poliklinika. Pak: Tvarohová bábovka, údajně má rád. Sady v neděli. Kokršpaněl, jméno Fanynka, vtip. Pak: Antonie matka. Tvaroh nebo mák? Ověřit.
Nemohl jsem dýchat.
To byly poznámky člověka, co si učí cizí život. Dává si mapu, učí se zvládat detaily, aby nic nepopletl.
Zavřel jsem zápisník a vrátil ho. Přešel jsem do obýváku, nalil si vodu. Dvakrát.
Jednoduché, prosté myšlenky. Jasné, jak to bývá v krizi: kdo to je?
Bydlí tady týden. Vypadá jako Jára. Mluví Jářiným hlasem. Ví, že jsem Zdeněk, že máme dceru Vendulu, že pijeme kávu bez cukru. Ale zapisuje si. Studuje nás.
Volal jsem do práce s tím, že jsem nemocný, že si vezmu den volna. Seděl jsem v křesle a díval se, neviděl nic. Snažil se najít logické vysvětlení.
Amnézie. Dvojí vědomí. Je to známo v psychiatrii člověk zapomene, kdo je, a složitě se skládá zpět. Třeba ho něco potkalo, co neřekl. Třeba v Brně. Nebo tam, kde doopravdy byl. Možná potichu sbírá střepy své minulosti. Slaví to kvůli studu, nebo strachu.
Je to možné. Téměř vše mi to vysvětluje.
Až na to písmo. To ale ne.
Nikdy jsem navíc neuměl téměř přesně rozeznat rukopisy, ale Jářin jsem poznal. Na běžných lístcích, vzkazech psal nečitelné čmáranice, říkal jsem mu, že je jak lékař. Tohle písmo bych si nikdy nespletl.
Možná člověk občas změní rukopis. Po mrtvici. Také bývají zvláštní. Ale tam by bylo poznat daleko víc, ochablost, řečové vady.
Promnul jsem si tvář.
Večer byl doma. Uvařil jsem, nakryl stůl, přinutil se ke klidu.
Jsi unavený? ptal se, když mě viděl. Nebyl jsi v práci.
Bolela mě hlava. Už je to lepší.
Přikývl, zavěsil tašku, šel si umýt ruce.
U večeře jsem ho sledoval a přemýšlel o tom, jak vypadá, když vám v nejbližším někdo zmizí. Ne že by odešel, prostě přestal být tím, kým byl. Schránka zůstala, něco niterného je pryč nebo totálně jiné.
Jaro, oslovil jsem ho.
Hm?
Povíš mi něco o nás? Třeba jak jsme se poznali?
Zvedl oči. Bez spěchu.
Proč?
Jen chci slyšet tvoji verzi. Jak si to vybavuješ.
Odložil příbor. Zamyslel se.
Poznali jsme se přes společné známé. Na narozeninách. Měl jsi modré sako.
Mlčel jsem. To byla pravda. Modré sako na narozeninách Pavly Váchové, třiadvacátého září roku 1997. Zatím sedí.
Pak jsme se potkávali ještě dvakrát, pokračoval. Začali jsme spolu chodit.
Odmlka.
To je vše, přidal.
Zvedl jsem na něj očividně pátravý pohled.
A dál?
No, vzali jsme se. Narodila se Vendula. Koupili jsme byt.
Jaro. Když jsi mi požádal o ruku, kam jsme pak jeli?
Zdeňku…
Prosím, řekni jen místo.
Mlčel. Dlouho.
Nepamatuju si podrobnosti, řekl. Bylo to dávno.
Vždycky jsi tvrdil, že si pamatuješ každou minutu. Vyprávěl jsi to na stříbrné svatbě.
Ticho.
Jaro. Kam jsme jeli po zásnubách?
Dlouho upíral pohled na stůl. Bez podráždění, bez ostychu. Spíš unaveně, možná vypočítavě.
Zdeňku, pronesl tiše. Proč na to tlačíš?
Protože mě zajímá, jestli si pamatuješ.
Jsem unavený. Je to dávno. Nemusím si pamatovat všechno.
Ale to není drobnost.
Pro mě je.
Zvedl jsem se od stolu. Ukázněně poklidil talíře, byť jsme nedojedli. Neřekl už nic.
Byli jsme tehdy na Oslavě. Malá řeka v okolí Olomouce. Vzali jsme vlak, pak autobus, výlet jako vystřižený, ztratili se, brodil mě v teniskách přes vodu, protože moje boty se nehodily. Právě tam mi v srpnu 1998 řekl, že chce, abych zůstal navždy po jeho boku. Tolikrát to připomínal, hlásil tu historku jako svou.
Člověk u stolu ji neznal.
V noci jsem Lence napsal dlouhou zprávu. O zápisníku, o písmu, o Oslavě.
Odepsala ve dvě: Zdeňku, musíte k doktoru. On i ty. To není na řešení doma. Ozvi se zítra.
Zasunul jsem mobil pod polštář. Uslyšel jsem jeho dech, klidný, pravidelný. Přemýšlel jsem o tom, jak někteří lidé vlastně nezmizí, jen se ztratí uvnitř sebe, tváří se stejně. Je to těžší než obyčajné odchody.
V pátek ráno jsem si řekl, že to zkusím napřímo. Řeknu, že jsem našel zápisník, že jsem volal Janě i Mirce, vím, že Pospíšil nebyl v Brně, mám spoustu otázek. Nechci obviňovat, chci jen pravdu.
Seděl už v kuchyni, dělal si čaj.
Jaro, potřebuji mluvit.
Otočil se. Chvíli na mě civěl.
Vím, řekl.
Zastavil jsem se.
Co víš?
Že už něco tušíš. Všiml jsem si, žes byl v pracovně.
Mlčel jsem. Neomlouval se. Jen čekal.
Posaď se.
Posadili jsme se. Držel hrnek v obou rukou, díval se do něj.
Je to těžké vysvětlit, začal.
Zkus.
Nejjednodušší je to, co si myslíš. Tedy napůl.
Napůl?
Prostě… nevybavuju všechno. Odmlčel se. Ne tak, jak si myslíš. Jen větší věci.
Oslava, řekl jsem.
Podíval se.
Co?
Byli jsme na Oslavě, kde jsi mě požádal o ruku. Pamatuješ si?
Změnila se mu tvář, nepatrně.
Ne, řekl.
Vzpomeneš si na Fanynku?
Odmlka.
Ne.
A na mámu? Antonii?
Znám obličej, hlas, ale detaily… ne.
Seděl jsem. On civěl do hrnku.
Jaro. Kdy to začalo?
Asi pozvolna.
A neřekl jsi mi nic.
Nevěděl jsem jak.
Vedl sis poznámky, abys neudělal chybu.
Ano.
A máš jiný rukopis.
Dlouhá pauza, odložil hrnek.
Vím.
Proč?
Mlčel. Díval se na stůl. Čekal jsem dlouho.
Jaro. Podívej se na mě.
Zvedl oči. Šedé, povědomé.
Jsi Jára? Můj Jára?
Poprvé bylo v očích cosi živého. Bolest? Zmatek? Možná něco třetího.
Zdeňku, řekl tiše, nevím, jak ti na to odpovědět.
Díval jsem se na jeho ruce kolem hrnku, na vrásku u koutku rtů, na šediny.
Je to upřímné? zeptal jsem se.
Nejvíc, jak to jde.
Venku začalo mrholit. Jemný podzimní olomoucký déšť bubnoval o parapet.
Co s tím mám dělat? nebyla otázka na něj, jen tak do vzduchu.
Já nevím, odpověděl. A taky to znělo jako pravda.
Zalil jsem si kávu. Nestál jsem k němu zády, hleděl jsem na mokrou ulici.
Za mnou vstal a přistoupil jen na půl kroku.
Zdeňku
Hm?
Pamatuju si tvůj hlas. Od samého začátku. Tvé fráze. Na to zapomínat neumím.
Neotočil jsem se.
To je málo.
Vím.
Déšť sílil, houkl někde klakson, pak ticho.
Potřebuju čas, řekl jsem.
Dobře.
Neříkám, že vím, co bude dál.
Chápou.
Otočil jsem se na něj. Stál a tvářil se, že chce něco říct, ale neví co. Nebo ví, ale bojí se.
Jednu věc, řekl jsem.
Jakou?
Chceš tu být?
Pár sekund nebylo slyšet nic než déšť.
Chci tu být, přiznal.
Díval jsem se na něj. Na člověka, jenž žil v mém bytě, znal moje jméno, psal si o mně do notesu, nepamatoval si Oslavu, měl jiný rukopis, ale držel hrnek přesně tak, jak Jára vždycky.
Tak běž koupit chleba, řekl jsem. Šumavu, v Růženě na rohu.
Kývl. Vzal si bundu, obul se, došel ke dveřím a obrátil se.
Zdeňku
Co?
O Oslavě mi někdy povíš?
Dlouho jsem na něj hleděl.
Uvidíme, pronesl jsem.
Dveře zaklaply. Stál jsem s hrnkem kávy u okna a poslouchal ozvěnu kroků. Čtvrté patro, šestnáct schodů. Vždy jsem počítal.
Šestnáct.
Vykročil na dvorek. Z okna jsem ho zahlédl, jak zvedl límec bundy proti dešti. Normální člověk v běžném deštivém dni.
Na rohu zahnul vpravo. K Růženě.
Držel jsem hrnek a nevěděl, co si vlastně mám myslet a cítit. Všechno ve mně bylo tiché, po šumu těch dní zbyla jen prázdnota, v níž není vysvětlení, ale už ani ne potřeba předstírat, že se nic nestalo.
Zazvonil mi mobil. Lenka.
Tak co, jak je?
Nevím.
Povídal sis s ním?
Jo.
A?
Díval jsem se do ulice, na roh, kde právě někdo mizel za rohem.
Leni, dokázala bys žít s tím, kdo si nepamatuje, kým je?
Chvíle ticha.
To ti řekl?
V podstatě.
Zdenku, musí k doktorovi. To není na řešení doma.
Vím.
A co uděláš?
Položil jsem hrnek na parapet.
Teď nic. Šel pro chleba.
Pro jaký?
Šumava, z Růženy.
Lenka se zasekla.
Zdeňku, děsíš mě.
Je to v pořádku. Zavolám později.
Mobil jsem položil, dočetl zbytek kávy. Byla už skoro studená, ale pořád dobrá.
Šestnáct schodů. Vždycky jsem počítal.
Asi za dvacet minut bouchla dole domovní vrata. Za chvíli šramot po schodech.
Ani jsem se nepohnul.
Klíč v zámku. Dveře.
Tady, ozvalo se z předsíně. Šumava. Byla poslední.
Otočil jsem se. Stál ve dveřích kuchyně, mokrý od deště, vlasy přilepené k čelu.
Dej to na stůl, řekl jsem.
Položil sáček na stůl.
Dívali jsme se na sebe.
Dáš si čaj? zeptal jsem se.
Dám.
Postavil jsem vodu. Sundal bundu, pověsil ji. Sedl si za stůl. Stál jsem zády a jen naslouchal. Mlčel. Ne těžce, ne tísnivě. Prostě mlčel.
Zdeňku, řekl tiše. Povíš mi o Oslavě?
Konvice začala vrčet. Zpočátku tiše, pozvolna silněji.
Stál jsem a přemýšlel.
Ne teď, řekl jsem. Možná potom.
Dobře, přijal.
Konvice dovařila.
Dnes vím, že lidem nikdy úplně nerozumíme. Můžeme je znát desítky let, myslet si, že máme jasno. A pak stačí jeden týden, malý zápisník, pár jiných pohledů a hledáme společný začátek úplně nanovo. Musíme se navzájem učit pořád znova a být připraveni, že to jednou nemusí stačit. Ale pokud má kdo zájem zůstat, někdy to na začátek stačí.