Muž se vrátil domů a hned ode dveří, aniž by si sundal boty či kabát, vyhrkl:
– Lenka! Musíme si vážně promluvit…
A hned na to, jedním dechem, široce rozevřel už tak velké oči a bez jakékoliv pauzy:
– Zamiloval jsem se!
„No páni,“ pomyslela si Lenka, „Tak už i k nám domů dorazila krize středního věku. Vítej, vítej…,“ ale nic neřekla, jen se velmi pozorně podívala na svého muže, což neudělala už pět nebo šest let (nebo snad už osm?).
Říká se, že před smrtí proběhne celý život před očima, a Lenka najednou viděla celý svůj společný život s mužem. Seznámili se poměrně obyčejně – přes internet. Lenka si ubrala tři roky, její budoucí muž si přidal tři centimetry k výšce a tímto nevšedním způsobem, i když s obtížemi, se oba vešli do navzájem stanovovaných kritérií a… našli se.
Lenka už si nepamatovala, kdo komu napsal první, ale věděla, že dopis jejího budoucího muže nebyl vulgární a nesl známky lehké sebeironie, což jí velmi imponovalo. Ve třiceti třech letech a se svým průměrným vzhledem si realisticky zhodnotila své šance na trhu lásky a dobře chápala, že pokud není v poslední řadě, tak v předposlední určitě, proto se pevně rozhodla, že na prvním rande bude mlčet, naslouchat, nasadila si růžové brýle a krajkové spodní prádlo, a do kabelky vložila domácí sušenky a knížku od Čapka.
První setkání proběhlo překvapivě lehce (to je, když se oblékneme do správného stylu!), jejich románek se rozvinul tak bouřlivě a rychle.
Bylo jim spolu zajímavě, a proto po půl roce pravidelných schůzek a stálého nátlaku rodičů, ztrácejících naději na vnoučata, se budoucí muž odvážil a požádal Lenku o ruku. Rychle se seznámili s rodinami, a když všechny strany souhlasily s úzkým rodinným kruhem na svatbě, jejich rodiče to jednohlasně a bez námitek schválili a kvůli obavám, že by někdo mohl změnit názor, vybrali pro svatbu první dostupný volný den.
Žili tak, jak si Lenka myslela, dobře. Rodinné klima bylo převážně tropické s drobnými sezónními výkyvy teplot, bez africké vášnivosti, ale přátelské a respektující – co víc by si přáli?
Muž jako typický představitel mužského rodu byl víc přímý a jednodušší, svlékl svůj těsný oblek „empaticko-něžně-romantického macha-trezváře se zlatými rukama“ už po pár týdnech po svatbě a ukázal se Leně takový, jaký byl – prostý, pracovitý a starostlivý chlapík v pohodlných domácích teplácích.
Lenka jako složitější zástupkyně ženského rodu postupně uvolňovala svůj korzet „němé-slepo-slepé sexy hospodyně-inteligentky“ trochu neznatelně, ale rychlé těhotenství tento proces urychlilo, a tak se i ona již po roce, ne bez radosti, zcela rozloučila se svou image a s úlevou přešla na pohodlný domácí župan.
Skutečnost, že i přes oboustranné odloučení od svých rolí zůstal jejich vztah neporušený a že si nikdo z nich nestěžoval, Lence zcela potvrdila, že kdysi učinila správné rozhodnutí a posílila její víru v jejich domácí jednotku.
Každodenní život a výchova dvou rychle po sobě jdoucích dětí občas silně otřásala jejich rodinným člunem, ale loďka nikdy neztroskotala, a po bouři se zase klidně a důstojně vrátili na vlny svého společného života.
Šťastní prarodiče jim pomáhali, kde jen mohli, v práci pomalu, ale jistě stoupali po kariérním žebříčku, aniž by zapomínali cestovat, věnovat se svým koníčkům a samozřejmě sobě navzájem, přičemž se nijak nevymykali průměrné statistice.
Byli spolu manželé dvanáct let, a po celou dobu nebyl muž nikdy přistižen při nevěře, ani nebyl vůbec spatřen při lehkém flirtu s kýmkoli jiným, i když Lenka byla dáma vůbec ne žárlivá, a tak by si mohl takovou drobnost, bez následného skandálu, dovolit. Představila si svého muže flirtujícího a mimoděk se usmála, protože obraz v její hlavě byl skutečně veselý a trochu absurdní.
Věc byla v tom, že Lenčin muž, po několika neúspěšných pokusech pochválit ji tradičním způsobem, už na začátku jejich vztahu pochopil, že to není jeho cesta, a rozhodl se změnit taktiku. Nyní dával komplimenty výhradně mlčky (nebo snad ultrazvukem, který Lenka nemohla zachytit?), prostě koukal jako lemur.
Za léta jejich společného života se Lena naučila rozpoznávat celou škálu emocí svého muže podle šířky jeho očí: od divokého úžasu, uspokojivého souhlasu, nedobrovolného překvapení, nečekané zmatenosti, silného nepochopení až po úplné rozhořčení.
A tak si představila, jak muž dělá jeden kompliment za druhým nějaké kryse, rozšiřuje oči víc a víc…
Lence vyschlo v krku, jak si představila proměnu muže v lemuřího lemura, nervózně se usmála a zašeptala:
– No, a jak se jmenuje tvoje krysa…?
Oči muže teď opravdu vylezly z důlků, a ruce se mu chvěly, jak hledal po celém těle, koktavě začal:
– Co? Jak jsi… Jak… jak vůbec… mohla… uhodnout, že jsem se zamiloval do krysy?! Nee, ty vážně… Víš, prostě jsem ji nemohl minout, úplně mě okouzlila, když jsem ji viděl… jen se podívej, jak je nádherná, jak je hebká, jak je krásná… jak ti je podobná…
Muž vytáhl zpoza košile malou šedivou krysu s růžovými průhlednými oušky, růžovým čumáčkem a černými korálkovými očky.
Dál už Lenka nic neslyšela. Obdivovala svého muže, jeho novou kamarádku, jejich vzájemné útulky a byla neskonale šťastná, že se zamiloval právě do té krysy, která mu byla tak podobná…