Vdala jsem se, když mi bylo 18 let. Svého manžela Peter jsem měla ráda, protože byl ke mně milý a laskavý. Mluvil se mnou vlídně a já jsem si ho prostě zamilovala. O rok později se nám narodila dcera Asia a po ní syn Karol. Vždycky mě podporoval a se vším mi pomáhal. S jeho pomocí jsem se postavila na nohy a dokončila studia. Když byly našemu nejmladšímu synovi tři roky, manžel si sbalil věci a navždy zmizel z našeho života.
Často jsem plakala, nevěděla jsem, jak to zvládnu sama se dvěma dětmi. Neměla jsem žádnou pomoc a kvůli tomu jsem nemohla pracovat. Výživné bylo jen 500, takže jsem nevěděla, jak je uživím. Pak ale dcera začala chodit do školy a syn do školky, takže jsem se konečně mohla vrátit do práce. Bylo to těžké, ale nějak jsme to zvládli.
Pak se objevil manžel, prosil o odpuštění a chtěl se vrátit domů, ale to jsem mu řekla: “Já tě zpátky nevezmu”.
O měsíc později mě zažaloval o svěření dětí do péče v naději, že je dostane zpět; samozřejmě spor prohrál a Asia s Charlesem zůstali se mnou.
Uplynulo šest měsíců od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, proč se můj manžel chce usmířit. Jeho otec sepsal závěť, v níž vše odkázal našim dětem, ale Peterovi nezůstalo nic. To už je minulost, ale já si stále pamatuji, jak těžké bylo dělit se s dětmi o kus chleba a celé týdny hladovět.
