Dnes jsem si zapsal něco do deníku. Můj manžel Ondřej přišel pozdě na pohřeb mého otce. Patnáct minut před začátkem obřadu mi zavolal, že uvízl v dopravní zácpě, že je to nešťastný den a že už jede. Stál jsem před kostelem v Praze, rukama pevně sevřenýma okolo černé kabelky, v těžkém kabátu, jak se na takový den sluší. Kýval jsem do sluchátka, i když věděl, že mě nevidí.
Lidé se pomalu přesouvali dovnitř. Někdo mi podal kapesník, jiný mi položil ruku na rameno. Všichni tam byli jen Ondřej chyběl.
Rakev už byla u oltáře. Díval jsem se na ni a snažil se nemyslet na to, jak se otec často ptal, jestli Ondřej zase přijede pozdě, nebo jestli mu něco nevyjde. Vždycky jsem mu sliboval, že tentokrát určitě bude včas. Že může zmeškat pracovní schůzky, večeře a oslavy, ale na něco takového ne.
Obřad začal bez něj. Mobil v kapse dvakrát zavibroval; nezvedl jsem ho.
Po smuteční hostině někdo pořídil obyčejnou fotografii skupina lidí, květiny, šedé nebe nad Vyšehradem. Večer jsem ji náhodou našel na internetu. A vedle ní jiné snímky z toho samého dne, ve stejný čas, avšak na místě, které nemělo s pohřbem nic společného.
Stál jsem před obrazovkou svého telefonu, než mi došlo, co vlastně vidím. Světlo, smích, barevné balónky, stůl s chlebíčky a zákusky. Někdo označil známé bistro v Holešovicích, přidal čas, pár srdíček. Atmosféra, která neseděla k mému dni.
Na okraji fotografie jsem zpozoroval jeho tvář. Usměvavou. Uvolněnou tak jsem ho už delší dobu neviděl. Stál vedle ní. Ženy, o jejíž existenci jsem do toho dne neměl tušení, ale mé tušení ji okamžitě rozpoznalo. Měla ruku na jeho rameni, až příliš samozřejmě, než aby byla jen kolegyně nebo známá známých.
Čas na snímku přesně v momentu, kdy mi Ondřej v mobilu tvrdil, že zrovna odbočuje a je už jen pár minut daleko.
Cestu domů si vůbec nepamatuji. Vybavuji si jen ticho v bytě, snímek otce na komodě a otázku, která se vracela jako ozvěna: Jak člověk může tak špatně počítat čas?
Když se Ondřej konečně objevil, bylo po všem. Po pohřbu, po hostině, po prvním šoku. Přišel tiše, jako by doufal, že ho neuvidím. Cizí košile, neznámý parfém a alkohol.
Promiň, začal hned ve dveřích. Vážně jsem nechtěl
Nenechal jsem ho domluvit. Položil jsem svůj telefon na stůl a posunul ho k němu. Díval se chvíli nechápavě, pak stále intenzivněji. Úsměv mu zmizel z obličeje.
To není, jak si myslíš, vyhrkl rychle. Byly to jen narozeniny Ivety, zdržel jsem se chvilku, chtěl jsem to stihnout
Nestihl jsi, přerušil jsem ho. Na pohřeb mého otce.
Posadil se těžce na židli. Projel si rukou vlasy, jak vždycky, když byl nervózní. Mluvil o špatném plánování, že prý nečekal tolik aut, že věřil, že má čas. O tom, že mi nikdy nechtěl ublížit ani dnes, ani jindy.
Poslouchal jsem, ale každé jeho slovo znělo cize. Jako by mluvil o někom jiném. V hlavě jsem měl jen obraz otce, jak si ráno upravuje kravatu, jak říká, ať se nebojím, že všechno se dá nějak zařídit. Dnes se ukázalo, že ne všechno.
Odejdi, řekl jsem nakonec.
Jak to? podíval se na mě udiveně. Vždyť můžeme mluvit.
Už jsme mluvili, odpověděl jsem klidně. Teď odejdi.
Ondřej se sbalil ve spěchu. Pár věcí do tašky, nabíječka, košile. Stál ve dveřích, jako by čekal, že ho zastavím. Neudělal jsem to. Další dny volal, psal zprávy, omlouval se, sliboval, že už nikdy nezklame. Že pochopil.
Ještě jednou jsme se potkali. Seděl naproti mně, unavený, jako by zestárl během pár dnů. Říkal, že chce začít znovu, že vše napraví, že mě miluje. Díval jsem se na něj a cítil jen jedno: vyčerpání. Ne vztek, ne nenávist. Jen obyčejné, hluboké vyčerpání člověkem, který si dokázal vybrat cizí oslavu místo mého smutku.
Poučení? Některé věci nejdou vrátit zpět. A lidé, kteří ve skutečně důležitých chvílích nejsou tam, kde mají být, by tam už nikdy neměli patřit.