To nemyslíš vážně, Olego, že ne? Řekni mi, že je to hloupý vtip. Nebo možná, že jsem přes šum vody neslyšela správně?
Petra vypnula kohoutek, utřela si ruce do utěrky a pomalu se otočila k manželovi. Kuchyní se linula vůně vařené zeleniny, čerstvého kopru a mandarinek předzvěst blížícího se Silvestra. Do Nového roku zbývalo šest hodin. Na stole se vršily hromady nakrájených surovin na bramborový salát, v troubě voněla kachna s jablky a v lednici tuhla tlačenka, kterou vařila celou noc.
Oleg stál ve dveřích a rozpačitě přešlapoval. Šťoural prsty do knoflíku své domácí košile jasné znamení, že ví, jak absurdně to celé zní, ale ze svého rozhodnutí neustoupí.
Peti, nezačínej, jo? zaprosil odevzdaně. Alena má doma havárii prasklo jí topení, je bez vody i tepla. Představ si, že by s dětmi zůstala v zimě na Silvestra? Nemohl jsem je odmítnout. Jsou to přece moje děti.
Děti jsou tvoje, ano, snažila se Petra udržet klid, ač v ní kypělo rozčarování. Ale Alena? Ona je taky tvoje dítě? Proč nejde k matce? Kamarádkám? Do hotelu? Alimenty, co platíš, by jí na lepší pokoj stačily.
Máma je v lázních, kamarádky pryč, sklopil zrak Oleg. A je to rodinný svátek. Kluci budou rádi s tátou. Jen posedíme, najíme se, podíváme se na ohňostroj. Máme přece dost místa pro všechny.
Petra přejela pohledem kuchyň. Ano, byt byl prostorný, ale byl to jejich svět její a Olegův. Celý týden uklízela, zdobila stromek, vybírala ubrousky ladící se závěsy, koupila Olegovi drahý parfém, na který myslel. Představovala si ten večer jinak: svíčky, tlumené světlo, klidná hudba a oni dva spolu. První Silvestr za tři roky, kdy nikam nemuseli a nikoho nezvali. A teď se tahle idyla rozpadala jako domeček z karet.
Olegu, domluvili jsme se, připomněla tiše. Měl to být svátek jen pro nás dva. Proti tvým synům nic nemám, to víš. Mám je ráda, když jsou tu o víkendech. Ale pozvat k nám bývalou ženu na Silvestra? Uvědomuješ si, jak to vypadá?
Zveličuješ to, mávl rukou, snaže se působit jistě. Jsme dospělí, Alena je normální, jen matka mých dětí. Buď velkorysá, Petro. Nemůžeš být tak tvrdá o svátcích. Přijedou za hodinu.
A rychle zmizel z kuchyně, jako by čekal, že po něm Petra hodí hrnec. Petra zůstala stát a opírala se o linku. V troubě příjemně praskala kachna, ale chuť k jídlu byla pryč. Buď velkorysá. Ta věta zabolela nejvíc. Celé manželství se snažila být vzornou manželkou. Všechno doma fungovalo, syny přijímala, snášela Aleniny telefonáty v nečekané chvíle. A za tohle poděkování?
Mechanicky začala krájet brambory a utěšovala sama sebe třeba to nakonec nebude tak zlé. Možná se Alena bude chovat slušně. Vždyť je to Silvestr čas smíření.
Zázrak se ale nestal. Zvonek zazvonil přesně za padesát minut. Petra sotva stačila navléct šaty a lehce se nalíčit. Oleg běžel ke dveřím a zářil, jakoby vyhrál los.
Do chodby vtrhli kluci desetiletý Martin a sedmiletý Lukáš. Bez zouvání proběhli přes světlou podlahu do obýváku a nechali za sebou bláto. Pak slavnostně vstoupila Alena.
Na sobě rudé šaty s výstřihem, v rukou velké tašky a pronikavý parfém, který najednou překryl vůni mandarinek.
Konečně! zvolala hlasitě, třásla sníh ze svého kožichu přímo na podlahu. Doprava strašná, taxikáře jsem přemlouvala celou cestu! Olegu, vezmi mi tašky, jsou tam dárky pro kluky a nějaké šampaňské. Slabší nevím kupovat.
Petra zdvořile natáhla úsměv.
Hezký večer, Aleno. Kluci, ahoj.
Alena si ji přeměřila pohledem a zastavila se na jejím jednoduchém, elegantním oblečení.
Ahoj, Petro, mávla ledabyle. Proč je tu jako v sauně? Otevři okno. A kde mám své pantofle? Ty růžové, co jsem tu měla minule, když jsem si přišla pro peníze?
Najdu, Alenko, najdu… šmátral Oleg v botníku.
Alenko. Petra ucítila, jak se v ní cosi sevřelo. V jejich bytě měla bývalá žena svoje papuče? A Oleg věděl kde?
Hosté vešli do obýváku. Kluci už pustili televizi naplno a skákali po úplně novém, světlém gauči, ze kterého ještě Petra nedávno smetala prach.
Martine, Lukáši, opatrně, prosím vás, napomenula je tiše.
Ale nech je, jsou to jen děti! mávla rukou Alena, usadila se do křesla. Potřebují vybít energii. Olego, nalej mi vodu, uschlo mi v krku.
Další hodina se změnila v one-woman show. Alena komentovala vše: stromek (Hračky fádní, dřív jsme měli lepší), stůl (Na co tolik vidliček? Nejsme na Hradě!), napomínala děti a pak se s nimi mazlila. Oleg kolem ní pobíhal a plnil tu nejmenší prosbu: podej polštářek, ztiš to, zesil to, dej nabíječku. Petry si skoro nevšímal, ani aby se na ni podíval.
Petra mlčky prostírala. Nocila talíře, sklínky, připadala si jako služka na cizí slavnosti.
Petro, zavolala Alena z obýváku. Bramborový salát s měkkým salámem? No fuj, to je minulý století! Oleg má rád s hovězím, jsi to nevěděla? My jsme ho vždycky dělali s hovězím.
Oleg ho jí tři roky i s mým salámem a chutná mu, odpověděla z kuchyně, bouchla mísu na tác.
No, to je asi jen ze slušnosti, zasmála se Alena. Chudák můj Oleg, dusí se, ale jí.
Oleg blízko dveří k obýváku se jen nevýrazně usmál a mlčel. Nezastal se Petry, neřekl: Nekritizuj, Petro vaří skvěle. Nic. Mlčky zachraňoval dobrou náladu své exmanželky.
To bylo první znamení. Druhé přišlo, když Petra vytáhla z trouby kachnu. Dokonalá, zlatavá vrchol jejího kuchařského umění. Petra ji hrdě položila doprostřed stolu.
Ochutnejte. Kachna s jablky a sušenými švestkami.
Kluci přiběhli, opovržlivě se ušklíbli.
Fůůů, to je připálený! hodnotil Lukáš. Já to nechci! Tati, chcem pizzu!
To není připálené, to je kůrka, zkusila to Petra.
Ale prosím tě, vložila se Alena, šťourala do stehna vidličkou, dětem to nechutná. Je to tučné. A švestky kdo to dává ke kachně? Olego, objednej radši pizzu. Dětem a mně taky, já si na kachnu netroufám, mám citlivý žaludek.
Oleg pohlédl provinile na Petru.
Peti, možná fakt? Dětem chceme dopřát hezký večer. Rychle objednám, za půl hoďky je tu.
Ty si děláš legraci? Petře se třásl hlas. Dělala jsem to čtyři hodiny, marinovala den. Nejlepší, co umím.
Nezlob se, snažil se Oleg ji obejmout, Petra ho odstrčila. Každý má jiné chutě. Dáme si i kachnu i pizzu, bude bohatší stůl.
Vzápětí už do telefonu diktoval objednávku, zatímco se ptal Aleny: S houbami, nebo se salámem?
Petra si sedla. Zdálo se jí to jako zlý sen. Její byt, její kuchyně, její svátek. A ona v koutě, zatímco manžel s exmanželkou rozebírá ingredience do pizzy.
Pamatuješ, rozveselila se Alena, bez ptaní si nalévala šampaňské, náš Silvestr 2015 na chalupě? Jak ses převlékl za Ježíška a zrovna, když jste přišli, spadly ti vousy? To jsme se smáli!
Jo, to bylo, smál se Oleg, tvář uvolněná, a ty jsi v těch lodičkách dokázala zlomit podpatek ve sněhu!
Začali vzpomínat. Na dovolené, na první auto, první kroky Martina. Překřikovali se, oči jim zářily. V tu chvíli to byl jejich svět, jejich minulost, kam Petra nepatřila. Seděla u slavnostního stolu a byla vzduch. Věc. Kus nábytku.
Kluci pobíhali kolem a jeden převrhl sklenici s červeným vínem. Sklenice narazila na bílý ubrus ten, co Petra hodinu žehlila před příchodem hostů. Červená skvrna se rozlévala jako rána.
No vidíš! tleskla Alena. Olego, co koukáš, utírej to! Vůbec, proč je víno na okraji, když tu běhají děti? Petro, máš tu sůl, to se musí zasypat. A i kdyby, ubrus nemáš nijak moc extra, ne?
Petra vstala. Zvuk v uších přehlušil vše. Podívala se na Olega. Oleg běžel pro sůl, plnil Aleniny příkazy. Ani pohledem nehledal Petru, neptal se, jestli jí to nevadí. Celý byl pohlcený záchranou večera pro bývalou rodinu.
Ten moment byl klíč. Petra pochopila: ona tu není. Fyzicky přítomná, ale jinak neviditelná. Oleg tu má Alenu, děti, vlastní vinu, kterou vykupuje. Její místo? Dekorace, kuchyňská síla.
Beze slova odešla z pokoje. Nikdo si toho nevšiml. Alena dál vyprávěla o návštěvě u tchyně, Oleg se smál.
Petra vešla do ložnice. Bylo tam ticho, světlo pouliční lampy dělalo na peřině skvrny. Ze skříně vytáhla sportovní tašku. Ruce klidné. Najednou cítila chladný nadhled. Džíny, svetr, spodní prádlo, kosmetická taštička, nabíječka, občanka.
Rychle se převlékla. Na vysoké boty, šaty, zapomněla. Oblékla zimní bundu a podívala do zrcadla. Z něj se jí dívala unavená, ale rozhodná žena.
Z předsíně slyšela zvonek pizza dorazila.
Hurá! ječeli kluci.
Olego, zaplať to! Měj u sebe drobné! řídila Alena.
Petra prošla chodbou kolem obýváku. Oleg jí stál zády, platil kurýrovi. Počká, až odnese krabice, až se otočí.
Máme pizzu! zavolal vesele.
Petra v ten moment využila šance potichu otevřela vstupní dveře a vyšla na chodbu. Zabouchla tiše za sebou. Přivolala výtah. Až když jela dolů, poprvé se zhluboka nadechla.
Venku začal hustě padat sníh. Praha hučela přípravami na půlnoc, ozývaly se první rachejtle. Petra vytočila číslo.
Dášo, spíš? zašeptala, když kamarádka zvedla telefon.
Proboha, je deset večer, Silvestr! S Jirkou jsme otevřeli šampus! Co se děje? Zníš šíleně.
Odešla jsem od Olega. Mohu k vám?
Blázníš? Jasně že můžeš! Jirko, nachystej ještě jeden talíř, Petra přijde! Kde jsi? Pošlu pro tebe taxi!
Za čtyřicet minut už seděla u Dášy ve vyhřáté kuchyni. Vůně skořice, klid. Jirka se s úsměvem stáhl do obýváku seřídit televizi.
Tak povídej, nalila jí Dáša horký čaj s citronem. Co ti provedl?
Petra vyložila vše. O havárii u Aleny, o pizze, vzpomínkách, i o kachně, co nikdo nevzal do úst.
Dášo, nejde jen o to, že přišli. Jde o něj. Z ní se stal komorník. Zapomněl na mě. Byla jsem tam za služku, zatímco oni hráli rodinu. Proč já? Kdybych zůstala, nikdy se to nezmění.
No jo pokývala Dáša. Syndrom hodného kluka. Chce být příznivý všem, a přitom podrazí nejbližšího člověka. Udělala jsi dobře, žes odešla. Kdybys zůstala a mlčela, bral by to jako samozřejmost. Že můžeš být vždycky druhá.
Petřin mobil se rozvibroval až za hodinu. Evidentně si všimli její nepřítomnosti.
Volal Oleg. Petra to típala.
Pak přišly zprávy.
Kde jsi, Petro?
Nejsi v obchodě? Pizza vystydne.
Petro, zvedni to, není to srandovné. Ptají se, kde je paní domácí.
Co je, uražená? Odešla jsi? Vrať se hned, před Alenou je mi trapně!
Petra četla poslední zprávu a smutně se usmála. Trapně před Alenou. Ne před ženou, kterou ponížil, ale před bývalou, která teď jistě sedí spokojeně.
Neodpovídej, poradila Dáša. Klidně ať si vaří sám. Ať si zařídí svou Alenku i kluky.
Petra vypnula telefon.
Onu noc žádná přání o půlnoci neměla. Prostě pila šampaňské s nejlepší kamarádkou a jejím manželem, koukala na Pelíšky a najednou pocítila zvláštní lehkost. Jako by shodila batoh, co vláčela tři roky.
Ráno 1. ledna bylo slunečné a mrazivé. Petra se probudila na gauči u Dášy, do nosu jí se linula vůně kávy. Zapnula mobil. Padesát nepřijatých hovorů. Dvacet zpráv. Tón od strohého přes naléhavý k zoufalému.
Kluci rozbili tvou vázu. Tu oblíbenou. Omlouvám se.
Alena nadává, že je gauč tvrdý.
Už odjeli. Je tu pohroma. Nevím, kde začít.
Petro, lásko, odpusť mi. Jsem trouba. Prosím, volej.
Kolem poledne zazvonil někdo u Dášiných dveří. V předsíni stál Oleg. Uštvaný, ve zmuchlané košili, s kruhy pod očima, v ruce obří pugét růží, očividně posledních z otevřeného květinářství, předražených.
Dáša ho pustila jen do předsíně, založila ruce na prsou.
Tak co chceš, slavný manželi?
Dášo, zavolej Petru, prosím. Vím, že je tu. Musím s ní mluvit.
Petra se objevila ve dveřích. Oleg se k ní vrhl, ale jeho zbrzdil její chladný pohled.
Petro! zastavil se. Odpusť mi. Už jsem pochopil. Bylo to peklo. Jakmile jsi odešla, všechno šlo z kopce. Alena rozkazovala, kluci zlobili, povalili stromek Snažil jsem se to uklidnit, Alena řvala, že jsem špatný táta a kazím dětem sváteční večer. V noci jsem je nakonec poslal taxíkem domů.
Zhluboka se nadechl, neztrácel její pohled.
Pochopil jsem, co jsem udělal špatně. Choval jsem se jako hadr. Chtěl jsem být dobrý pro všechny ostatní, a byl zlý na tebe. Ty jsi moje rodina. Jen ty. Odpustíš mi? Vrať se, prosím. Je tam bez tebe prázdno. Všechno jsem uklidil skoro.
Petra hleděla na růže, z nichž kapala voda.
Nejenže jsi se mě dotkl, Olegu. Ty jsi mi dal jasně pocítit, kde je má role. Někde mezi kuchařkou a vybavením bytu. Nechal jsi cizí ženu rozkazovat v mém bytě a kritizovat mě.
Přísahám, už nikdy to neudělám! chytl se za srdce. Blokuju Alenu všude. Děti pouze na neutrálním místě. Žádné návštěvy, žádné volání v noci. Všechno změním.
Petra mlčela. Viděla, že je zničený a skutečně lituje. Ale dokáže zapomenout na to ponížení?
Dnes se nevrátím, rozhodla nakonec. Potřebuju čas. Zůstanu u Dášy ještě pár dní. Ty si běž domů. A zamysli se ne nad tím, jak mě získat zpět, ale proč svou ženu stavíš na druhé místo za svou minulost.
Počkám, přikývl potichu Oleg. Kolik je potřeba. Miluju tě, Petro. Opravdu miluju.
Položil růže na botník, svěšený, odešel. Dveře zapadly.
Petra se vrátila do kuchyně. Dáša už připravovala další čaj.
Tak co, promineš mu? zeptala se.
Nevím, Dášo. Možná časem. Je to hodný člověk, ale zamotaný. Pokud se vrátím, bude to jiné manželství. Nikdy už se nenechám posunout na vedlejší kolej.
Přistoupila k oknu. Venku byl bílý, neposkvrněný sníh nový, čistý list. Život jde dál a Petra už věděla, že pero, kterým psát příběh své rodiny, musí držet pevně ve svých rukou sama, ne přenechat minulosti.
A tak si Petra vzala z uplynulé noci ponaučení: Respekt k sobě je základem každého skutečně šťastného vztahu. Nijaká minulost ani staré viny nestojí za to, abychom se vzdali své důstojnosti a štěstí.